Vyznání

Ty teď asi ležíš doma a léčíš se z nachlazení. Nebo možná děláš něco úplně jiného. A já sedím u PC a rozhodla jsem se sepsat svoje myšlenky, které se mi poslední dobou velice často honí hlavou. S oblibou říkáš, že myšlenky nelze doslova převést do slov, ale já se o to přesto pokusím, i když ani nevím, jestli se někdy dostaneme tak daleko, abys měl možnost si tohle přečíst. Opravdu to netuším, ale nebudu si lhát do kapsy, abych nepřiznala, že si to v skrytu duše nepřeju.

Od samého začátku našeho „písmenkování“ mám neodvratný pocit, že to celé spěje k jedinému konci, a myslím, že víš, o čem teď mluvím. Přiznám, že je to pro mě lákavá představa, i když nevím, jak to nakonec ustojím, protože, věř nebo ne, ještě nikdy jsem se s nikým tak daleko nedostala, a vlastně ani dostat nechtěla. Nějak si neumím představit, přesněji řečeno, až dosud jsem si neuměla představit, že toho jsem nebo budu kdy schopná. Ale přesto o tom stále přemýšlím a hlavou se mi honí různé představy. Teď bys asi poznamenal něco v tom smyslu, že jsi to vlastně říkal. Nebo možná ne, a já opravdu nevím, protože tě vlastně vůbec neznám. Ale to je možná právě to, co mě na celé téhle záležitosti nejvíc fascinuje.

Víš, já hodně spoléhám na šestý smysl, který má prý každý. A jeden náš společný „velký“ známý mi kdysi řekl, že mám dar rozumět lidem a taky něco v tom smyslu, že umím v lidech číst. A je pravda, že dosud jsem se ještě nikdy nespletla, pokud se jednalo o jiné. Ale když se zamyslím nad touhle situací, bojím se byť jen pomyslet, nebo snad doufat, že se v tomto případě nepletu. K tomuhle bych ale opravdu potřebovala tvůj, naprosto upřímný, názor. Beztoho to budou pouze domněnky a sny, které by se, snad, někdy mohly splnit.

Jsem veskrze romantická holka, a tak z jedné věty dokážu vymyslet romantický příběh o velké lásce, která dojde naplnění. Ale právě u tebe si tím absolutně nejsem jistá. Mám velké obavy, že všechno, co se mi teď honí hlavou, je pouze nádherná konstrukce mého romantického mozku. A snažím se brzdit sama sebe, protože možná nemám dostatek odvahy na to, co z toho nakonec bude. Možná mám strach, že bych se do tebe mohla zamilovat, možná mám strach, že se zamiluješ ty do mě, možná mám strach, že se zamilujeme do sebe navzájem. Možná mám strach, že se nic z toho nestane. Fakt nevím…

Teď možná podotkneš, že o to tady vůbec nejde, ale stejně ti budu oponovat, protože stát se může cokoli. Člověk by měl být připravený na nenadálé situace. A jak jsem ti už říkala, já o všem hodně přemýšlím, a tak si přidělávám mnohdy zbytečné starosti.

Pamatuješ si, jak to celé začalo? Já ano. Upřímně řečeno, stále se divím, jak jsme se od tvého vylévání srdce o tom, jak ti to doma neklape, dostali až k tomu, že jsme si smluvili rande v posteli. Bezmála během tří týdnů. Pořád to nechápu…

Ty jsi totiž dost komplikovaný, i když to možná netušíš, nebo si to nechceš přiznat. Možná je to ta tvoje nerozhodnost, či nevůle řešit problémy, nebo řešit je jinak, než bych je řešila já. Ale o tom jsme se taky bavili nesčetněkrát, pokud si dobře pamatuju.

Netuším, co s tím vším budu dělat. Nicméně do té doby, než se v té posteli spolu ocitneme, jestli k tomu vůbec kdy dojde, nelze dělat nic. Můžu se jen dohadovat … A vzhledem k tomu, že tam ještě nejsme, nemůžeš mi s tím ani pomoci.

A příště ti budu vyprávět o tom, co se mi honí hlavou v souvislosti s tou postelí. Chceš?

-čtenářka-
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete