Vzpomínka

Jako malá holka jsem měla kamarádku Jarušku. Jaruška měla ještě starší sestru Evu. Ta byla taky mou kamarádkou. Ale s Jaruškou Haluškovou jsem si rozuměla víc, protože byla v mém věku. Dokonce jsme spolu chodily i do stejné třídy, jakmile jsme nastoupily do školy. Vyrůstala jsem s ní a Jarka byla mou nejlepší kamarádkou.

Starší Eva chtěla jít po ukončení základní školy na studia. Ovšem kvůli svému profilu, lépe řečeno kádrovému profilu svých rodičů, především otce, se na školu nedostala. Byla velmi chytrá, ale v tu dobu to nebylo prvořadé. Aby si splnila svůj sen studovat a něco dokázat, utekla se svým přítelem do Anglie, kde se vrhla na studia medicíny. O něco později jsem ukončila základní školu já a Jaruška.

Zatímco já se dostala na školu, kterou jsem chtěla studovat, Jaruška byla na zakázané listině. Už jen fakt, že její sestra utekla do Anglie, jí uzavřel přístup na všechny žádané školy, ale i ty méně oblíbené. Neměla šanci se dostat ani na obyčejné učiliště. Její kádrový profil ji odsoudil na velmi nelichotivá místa.

„Asi odejdu za sestrou,“ svěřila se mi jednou.

„Do Anglie? A to necháš rodiče samotné? A jak to uděláš? Vaši rodinu hlídají,“ ptala jsem se o překot. Nevěděla jsem, jestli to byl strach o Jarušku, nebo o mě. Jaruška byla má nejlepší kamarádka a já ji nechtěla ztratit.

„To nechej na mě. Je lepší, když nic nebudeš vědět,“ řekla tajemně a já se uklidnila, že mluví do větru.

Ale za zhruba tři měsíce k nám přišla uplakaná paní Halušková.

„Tak už tam máme i Jarušku,“ utírala si slzičky do kapesníku.

„Kde máte Jarušku?“ nepochopila maminka.

„V Anglii,“ vzdychla paní Halušková.

„Určitě jí tam bude lépe, než tady. A třeba jednou přijde doba, kdy se otevřou hranice a vy se s oběma uvidíte,“ předběhla maminka svou odpovědí dobu. „Víte vůbec, jak se tam má Eva?“

„Evička je už doktorkou. Co vím, tak jsem už babičkou,“ plakala paní Halušková dojetím. „Jen jsem nikdy své vnouče neviděla a nemohla ho obejmout.“

To byla bolest, kterou chápala jen máma.

Haluškovi zůstali sami. Od svých dcer dostali občas strohé psaní, které prošlo kontrolou. A tak i když Eva posílala domů fotografie, vždy došel dopis rozlepený bez fotek.

„A toto nám dělají,“ ukazovala jednou paní Halušková dopis, ve kterém byla většina vět začerněna.

Věřila jsem, že se má kamarádka dobře. Přesto mi chyběla. Zůstaly mi na ni jen vzpomínky a občas mi přišla paní Halušková vyřídit vzkaz, že mě její dcery pozdravují.

Jednoho dne pan Haluška zemřel. Nebyl ani tak starý, ale podlehl mrtvici.

„Moc se trápil. Chyběla mu Evička i Jaruška, moc na ně myslel,“ vzpomínala paní Halušková na svého manžela. Ani jedna z dcer nesměla otci přijet na pohřeb. To trápilo moc jejich maminku.

„Toník zemřel, a ani nepoznal svá vnoučátka. A já taky umřu a nesmím je poznat?“ byla zlomená paní Halušková. Od této chvíle si každý rok žádala o povolení vycestovat za dcerami, ale nikdy jí nebylo vyhověno. Přesto s houževnatostí podávala nové a nové žádosti věříc, že jednou to vyjde.

„Jednou poznám svá vnoučátka,“ žila ve své představě. „Musím ještě obejmout své dcery.“

Pak nám jednou přišla říct, že je vážně nemocná. Byla u ní diagnostikována rakovina.

Agresivní nemoc se šířila velmi rychle.

„Musím ještě vidět dcery,“ opakovala nám, když odcházela do nemocnice. Jediné návštěvy jsme představovali my, naše rodina. Ostatní se Haluškům vyhýbali, co jejich dcery odešly do Anglie. Nechtěli mít opletačky s policií. Ale mí rodiče, sourozenci a já jsme se od rodiny neotočili zády. Jako malá holka jsem často jídávala buchty, které pekla paní Halušková. Nedělala mezi dětmi rozdíl. Stejně, jako naše máma podělila své i cizí děti spravedlivě, stejně přistupovala paní Halušková ke kamarádkám svých dětí.

Proto když paní Halušková ležela v nemocnici, navštěvovali jsme ji pravidelně, povídali jsme si s ní a naše maminka se jí starala o domácnost.

Paní Halušková chřadla a vypadalo to, že se domů už nevrátí. Lékaři lomili rukama. Přesto si paní Halušková opět zažádala o vycestování do Anglie. A tentokrát na smrt nemocné paní přišlo konečně povolení.

„Až zesílím, pojedu za dětmi a vnoučaty,“ předsevzala si paní Halušková na nemocniční posteli.

Ale její stav se nelepšil. Lékaři nám dávno řekli, že paní není pomoci. Paní Halušková umírala.

„Musíte mě pustit domů. Doma se vše spraví,“ trvala paní Halušková na svém.

Jen těžce si dokázala zajít na záchod. Trpěla bolestmi a byla vyhublá na kost. Trvala ale na tom, že musí být propuštěna do domácího ošetřování.

„Kdo se o vás bude doma starat?“ ptali se lékaři. Když naše maminka viděla, že se paní Halušková nevzdá svého snu, přislíbila, že se o sousedku postará.

Paní Haluškovou pustili domů a maminka ji pravidelně chodila ošetřovat. Pomáhala jí s praním, úklidem, mytím i obsluhou. Denně vařila i porci pro sousedku. Paní Halušková popíjela bylinné čaje a stále mluvila o tom, že se podívá do Anglie.

„Povolení platí už jen měsíc,“ řekla jednoho dne. „Vycestuju.“

„Vždyť jste stále slabá,“ bála se maminka o sousedku.

„To zvládnu. Musím vidět děti a vnoučátka. Musím je obejmout, než umřu,“ řekla sousedka. Druhý den skutečně odjela. S napětím jsme čekali, zda se ještě vrátí. Byla tak slabá, že jsme se báli, že cestu do Anglie ani nepřežije. Ale paní Halušková se vrátila domů.

„Viděla jsem své děti. Eva má luxusní dům, jaký si ani neumíte představit. Doma má služku. A má nádherné děti, chlapečka a dcerušku. A Jaruška má hodného muže, učitele. S ním má holčičku a na podzim čekají další dítě,“ vypočítávala zadýchaná paní Halušková. „A teď si musím odpočinout,“ řekla, a usnula.

„Stejně nechápu, proč tam sousedka nezůstala. Tady jí není pomoci, a asi ani tam. Mohla ale zemřít tam, v kruhu svých blízkých,“ divila se naše maminka. Jako by paní Halušková slyšela její otázku, jednou nám řekla: „Děti mě přemlouvaly, ať se domů už nevracím. Postaraly by se o mě. Eviččin manžel je primářem na soukromé klinice. Ale já jim řekla, že tady tátu nemůžu nechat samotného. Chci do stejného hrobu.“

Byla jsem ráda, že se má kamarádka dobře. Těšilo mě také, že i její sestra si žije mnohem lépe, než my v Čechách.

Paní Halušková zemřela přesně měsíc po návratu z Anglie. I když už měla silné bolesti, do poslední chvíle měla u postele fotografie svých dětí a vnoučátek, které si dovezla z návštěvy Anglie, a když byla při vědomí, mluvila o nich.

Jak řekli později lékaři, tak paní už ve chvíli, kdy ji propustili z nemocnice, nebyla schopná takové cesty. Byla to záhada, jak zmobilizovala své síly jen proto, aby poznala svá vnoučátka a viděla štěstí svých dětí.   

Asi nikdo z nás ještě neví, jak přesně funguje psychika a obrovské odhodlání v boji s nemocí. Paní Halušková je ale důkazem toho, že pevné odhodlání dokáže někdy i zázraky.