Vzpomínky na dětství u dědy a babičky
Mí prarodiče nechovali vždy jen králíky a morčata. V okolí jejich domečku se během let pohybovala i jiná zvířata. Jednou se například babička s dědou rozhodli pro chov slepic. No, rozhodli, ona se babička rozhodla. „Budeme mít krásné žluté buchty, dědo,“ přišla babička za dědou se svým nápadem. Dědovi se do chovu slepic moc nechtělo. „Všude budou slepičince,“ oponoval. Ale babička si nakonec prosadila svou a jelo se pro slepice.„Vezmem jen dvě,“ mračil se děda. „Proč tak málo?“ ptala se babička. „Míň slepic, míň slepičinců,“ vysvětlil děda, jak přišel na tak nízké číslo. „A míň vajíček,“ dodala babička. Ale dvě slepičky jsou pořád lepší, než žádná.
Pak si ale děda
někde přečetl o tom, jak jsou slepice inteligentní. Po
obědě šel na zahrádku a metelil si to rovnou ke kurníku. Vlezl k jedné do
kurníku a chvilku ji pozoroval. Děda pozoroval slepici a slepice zas sledovala
dědu. Nakonec si děda slepičku oblíbil. Dal jí jméno Růženka a rozhodl se, že
ji vycvičí. Všichni jsme se smáli jeho nápadu. Po
čase ale slepice skutečně slyšela na své jméno a dědu všude následovala. Často
sedávala na malířském stojanu v dědově ateliéru a sledovala, jak děda
maluje. Dokonce děda tvrdil, že od doby, co u něj sedává Růženka, mu jde práce
lépe od ruky. Druhá slepice si naopak oblíbila okno do kuchyně. Sedávala na něm
a sledovala, jak babička z jejích vajíček peče buchty. Ani se jí nedivím,
babička byla vyučená kuchařka a pekla báječně. Děda pak pojmenoval i druhou
slepici. Dal jí jméno Boženka, což babička nelibě nesla. Má babička se totiž
jmenovala Božena. Jako akt pomsty začala říkat nejošklivějšímu králíkovi,
kterého děda choval, „Pepine“. Ale dědovi Pepovi to nevadilo. Naopak, vždy,
když přinesl nový příděl potravy pro králíky, dal Pepinovi nejvíc. „Dej si,
Pepku,“ říkával a se zalíbením sledoval, jak králíkovi chutná. Brzy Pepek
trpěl obezitou.
Jednou jsme měly
my děti opět přijet na prázdniny. Děda nám nakoupil spoustu antiperlí, které
nám vždy kupoval. (Vzpomínáte si ještě na malinké kuličky mentolové příchutě
v plastové krabičce? Prodávají se i dnes.) Pak nás zavedl ke kurníku a
řekl: „Dejte Božence a Růžence antiperli a ony vám za odměnu snesou čokoládové
vajíčko.“ Moc jsme tomu nevěřily, ale pro dědu jsme to udělaly. Položily jsme
každá jednu antiperli na podestýlku a dál se věnovaly dětským hrám. Druhý den
ráno na nás čekalo překvapení v podobě dvou čokoládových vajíček
v kurníku. Ochotně jsme proto nosily každý den obě po jedné antiperle do
kurníku a děda nám za ně každé ráno tajně nosil na stejné místo čokoládová
vajíčka, která kupoval v krámu. Já pak po návratu domů dlouho tvrdila paní
učitelce ve školce, že dědovy slepice Růženka a Boženka snášejí vajíčka
z čokolády. Tajemství jsme si samozřejmě nemohly nechat pro sebe ani
v okolí dědova a babiččina domku. Prozradily jsme ho všem dětem
v okolí. Ty se nám nejdřív smály, když pak ale viděly, jak si pochutnáváme
na Růženčiných a Boženčiných vajíčkách, smích je přešel a uvěřily. Dodnes je
podezřívám, že všechny do jednoho krmily i své slepice antiperlemi. Ale
čokoládová vajíčka snášely jen Růženka s Boženkou. Když jsme jednou
doprovázely maminku do krámu, jak se v Čechách, kde děda s babičkou
žili, říkalo obchodu, maminka nám u pultu řekla: „Za odměnu si vyberte nějakou
sladkost.“
„Antiperle!“ vyřkly jsme obě současně. Paní prodavačka se usmála: „To je zajímavé, ale poslední dobou chtějí všechny děti jen antiperle. Už jsem jich musela i objednat víc.“
Když pak odešly Růženka a Boženka do slepičího nebe, děda zakázal chov dalších inteligentních tvorečků. Králíky zabíjet a stahovat, to mu nevadilo, ale smrt původně nechtěných slepic ho dojala. A tak babička musela opět vajíčka kupovat a buchty a bábovky ztratily svou žluťoučkou barvu. A paní prodavačce v krámu nejspíš antiperle zůstaly dlouho ležet na skladě. A my děti přišly o svá čokoládová vajíčka.
Děda nám pak
každé do památníku, navzdory tomu, že vždy maloval jen krajinky a zátiší,
namaloval slepičku na památku. Škoda jen, že je namaloval olejovými barvami a
mně právě na stránku před obrázkem, co mi nakreslila paní učitelka
z lidušky. Slepička se tak propila a promastila až na druhý obrázek. Ale
mně ta slepička je stejně mnohem milejší…
ChytráŽena.cz