Vzpomínky na mé začátky lyžování

Nedávno jsem byla, po spoustě roků, na lyžích. Byl to jen jeden jediný den, ale připadala jsem si, jako bych byla na cizí planetě. Vše zde bylo elektronické, a vše drahé. Čipy na vlek, objednávky jídla v restauraci u sjezdovky, platby… prostě všechno. Ač jsem měla moderní vybavení z půjčovny, připadala jsem si, jako bych sem spadla z pravěku. A tak se až nyní, v teple domova, vracím ve vzpomínkách k mým počátkům lyžování.

Začínala jsem vlastně na dřevěných prkýnkách. Mělo to kožené řemínky k uchycení dětské botky. Ani lyžáky, přeskáče a jinou speciální obuv jsem nepotřebovala. Ale hned nato mi Ježíšek přinesl dětské plastové lyžičky. Ty mé byly červené a měly v přední části obrázek medvídka. Jako dnes je vidím ve vzpomínkách. Následovalo období lyžařských výcviků, kdy kdo měl vázání Kandahar, ten platil za frajera. Ještě dnes mě bolí kyčle při vzpomínce, jak mi lyže visí na noze na kovové přezce!

Poté následovalo období, kdy jsem na hory jezdila se svým prvním přítelem. Bylo to před více než dvaceti lety. Tehdy už letěly i přeskáče. Sváteční lyžaři, ke kterým jsme patřili, si ovšem museli vystačit se šněrovacími lyžáky. Vzpomínáte? Byly to kožené botky ve směšně barevné kombinaci s děsně dlouhými bílými tkaničkami. Úplný horor je zavazovat! Já tehdy měla moderní šponovky, ale můj přítel pouze zateplenou teplákovku s takovým tím chemlonovým povrchem. Svůj outfit doplnil ručně pletenou čepicí ze zbytků vlny a šálou ve stejném designu, díly to své maminky.  A protože maminka měla asi zbytků vlny dostatek, ta šála měřila snad dva metry. Byli jsme k nezapomenutí!

Takto vyšňoření jsme spočinuli u sjezdovky. Žádné helmy, žádné lyžařské brýle, ba ani bederní pás nás nechránil. Na rukách jen obyčejné pletené palčáky. Za přítelem vlála jeho pletená šála a já bezpečně věděla, kudy ho mám následovat. U vleku nebylo moc lidí, takže jsme po sjezdu, jakmile nám vlekař odškrtl jízdu na papírové permanentce – skipasu, mohli pokračovat zase na svah. Neměli jsme funkční prádlo, ani zahřívací polštářky. A přesto jsme si lyžování také užili.

Dole pod vlekem jsme si vypili doma připravený čaj z termosky, která měla ještě skleněnou vložku. Nejednou se nám vložka v termosce při nějakém tom pádu rozbila, a my ji museli zahodit i s čajem.

Pak jsme zažívali horor při rozvazování namrzlých tkaniček. Na každé botě se vytvořil z bavlněné tkaničky rampouch. Hřálo nás ale mládí a my si svou jízdu vždy pořádně užili, abychom se těšili na další lyžařské dobrodružství. Mohli jsme si ho i jako studenti dovolit. Tehdy si cestu na hory a celodenní permanentku na vlek totiž mohl dovolit téměř každý, zatímco dnes je to jen pro vyvolené. Já nyní utratila při lyžování tolik, že pro letošní rok mám utrum.

Ale měla jsem špičkové boty, lyže, bederní pás, helmu, skipas s čipem a čaj mi přinesli v luxusní restauraci až pod noc! Přesto se mi stýská po dávném lyžování s přítelem…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10