Jsem už dlouho bez partnera a občas mi je smutno. Ne natolik, abych přijala do svého života kohokoli a hledala partnera za každou cenu. Stále se mi ale honí hlavou vzpomínky na manžela, který zemřel a s kterým mi, byť krátce, bylo krásně.

Ač jsem ženou ve věkové kategorii 50+, jsem poměrně dost aktivní. Miluji les, procházky, výšlapy, cyklistiku, plavání, saunu, občas si zahraji míčové hry a v sezoně zajdu na houby i borůvky. Na své aktivity mám stále málo přátel, protože pracuji v nepravidelném provozu, často i o víkendu a ve svátcích.

A tak se čas od času rozhlížím např. na sociálních sítích ve skupinách pro nezadané aktivní lidi. Proto mi jednoho dne napsal Pavel. Jen o čtyři roky starší muž, který tvrdil, že sdílí veškeré mé záliby. Nekuřák, abstinent a byl ochoten přijet na první schůzku za mnou, ač bydlel šedesát kilometrů od našeho města. Všude jsem měla uvedeno, že pokud bych chtěla začít přátelství s mužem, měl by být nejlépe z našeho města, případně z velmi blízkého okolí. To proto, že mi hodně času mimo zaměstnání zabírá péče o stárnoucí rodiče, které trápí už lecjaký zdravotní neduh, a také o mého pejska. Napsala jsem mu to na rovinu. Já rozhodně nemám dispozice, jak jezdit za mužem. Zastávám názor, že je lepší jednat na rovinu. Pavlovi to nevadilo. A tak přijel. No, přijel… Volal mi, že skončil někde za městem a neví si rady, jak se dostat za mnou. V době počítačů a chytrých mobilních telefonů nedokázal nalézt cestu, ač jsem mu poslala plánek a bydlím v centru poměrně velkého města. A tak jsem podle indicií musela já se psem jet a hledat ho za městem, v místech, kde toho tolik není. A hlavně autobusem!

Nakonec jsme se setkali. Pán byl hodně obézní. Když mi podal zpocenou ruku, pochybovala jsem, že by vůbec někam došel. Nabídl mi místo vedle sebe v autě.

Když jsem namítala, že snad půjdeme na procházku, vypadal zmateně. Při patnácti stupních nad nulou se mu to zdálo na procházku troufalé. Byla prý zima. Nakonec jsme přece jenom zajeli do našeho města, abych mu ukázala, kde to vlastně bydlím. Neochotně vystoupil z auta. Přizpůsobila jsem chůzi jemu, což se rovnalo takovému pomalému posunování. To posunování netrvalo dlouho, protože zhruba po dvaceti metrech se Pavel chytil za srdce a sehnul se k lavičce mokré po dešti předchozího dne. Ztěžka usedl do louže na lavičce. Stála jsem vedle lavičky a přemýšlela, jestli mám utéct, nebo volat záchranku.

Schůzka trvala zhruba dvě hodiny, protože Pavel nemohl dojít zpět k autu. Nakonec mě požádal, zda bych pro něj nepřijela, a podal mi své klíče od auta. Naštěstí jsem u sebe měla řidičák.

V autě jsme se dohodli, že si sedneme na kávu. Naštěstí se dalo dojet až ke kavárně. V ní jsem se dozvěděla, že má cukrovku, což jsem odhadla už od pohledu. Nějak jsem si s ním popovídala, ač jsem hned viděla, že mi v zálibách hodně lhal.

Po té schůzce jsem byla na vážkách. Pavel mi lichotil a vyslovil přání mě ještě vidět a já mu nedokázala říct, že by to asi neklapalo. A tak mi večer bylo zase smutno.

Psal mi každý den, přál mi krásné ráno i dobrou noc. Měl na to čas, protože nepracoval. Ač neměl ani 55 let, řekl, že pracovat už nechce.

„Už jsem odpracoval dost,“ tvrdil. No, neodpracoval, když ještě neměl nárok na starobní důchod. Vždyť já pracuji stále a budu nejspíš do smrti! Ale Pavel pracovat nechtěl. Stále se proto ptal, kdy budu mít na něj čas, a já stále odpovídala, jakou mám právě směnu. Byla to právě šňůra dvanáctihodinových směn, kdy jsem byla ráda, že po práci nakoupím rodičům a pomyslně umřu v posteli. A stále jsem byla sama. A tak jsem mu ještě chtěla dát šanci. Kolo odmítal, výšlapy taky, navíc jsem viděla, že je pro něj jakákoli chůze nepřekonatelným problémem. Proto jsem nakonec svolila s tím, že přijet může a zajdeme si na bazén. Nemusí plavat, může využít vířivky, chrliče a celkově relaxovat. I to byl problém. Nakonec se přiznal, že nikdy nebyl na bazéně a nehodlá to ani zkoušet. Tak co s ním? Nepovažuji se za extrémně aktivní. Ujdu denně svých 15 až 20 tisíc kroků, jednou za čas si zaplavu, když je s kým, zajdu si na výšlap do 30 km celkově a na kole jezdím rekreačně. Nejsem ani štíhlá. Ve svém věku mám střední postavu, a tak se snažím jíst zdravě, abych nepřibírala. To Pavel vůbec neřešil, ač by při své nemoci měl.

Nevěděla jsem, jak mu to říct. Copak to neviděl sám? Vypadal jako obézní taťka, který se nikdy nehýbal. A nechtěl hýbat. Víc než partnerku hledal možná pečovatelku, protože ji jednou nejspíš bude potřebovat. A tak jsem mu zavolala a řekla mu to na rovinu.

Pavel byl zklamaný. Líbila jsem se mu. Neuvědomil si, že bychom si neměli navzájem co dát. Byli jsme jako oheň a voda. Nechtěla jsem mu ublížit. Copak si mohu dovolit nechat se zvát do kaváren, a nic víc?

Po Pavlovi jsem potkala ještě jednoho muže. Ten byl dokonce mladší než já. Když mi ale řekl, že nežije intimním životem od svých třicátých narozenin, zvažovala jsem další setkání. Jsem asi divná, když i po padesátých narozeninách toužím být milována, hýbat se, plavat a dbát o správnou životosprávu. A tak jsem dál sama, jen s vědomím, že „to zase není tak špatné“.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10