Ze života hypochondra aneb Doba covidová

Nikdo z vás si nedokáže představit, jak působí dnešní doba na člověka, který trpí tolika zdravotními problémy. Od doby, co vstoupil virus do naší země, pořádně nespím, nejím, mám stále černé myšlenky, až deprese. Když pak Karel u nás v práci onemocněl právě na covid, cítil jsem se dozajista hůř, než on sám.

„To máš z toho, že si všechno tolik bereš,“ domlouvala mi manželka.

„Jak si to nemám brát, když celé lidstvo vymírá?“ dotazoval jsem se té klidné, vyrovnané ženy,  kterou jsem si před lety vzal v dobré víře, že mě odnaučí se bát nemocí a neduhů. Nestalo se tak. Jen jsem rád, že se ode mne nenaučila mému strachu ona. To bychom už byli dva vystresovaní a naše domácnost by asi vzala za své. Ona si klidně malovala své obrázky, zalévala kytičky, všemožně sportovala, a co víc, nutila ke klidu a sportu i mě.

„Víš přece, jak to dopadlo, když jsem šel na podzim s tebou na křemenáče?“ Připomněl jsem jí   historku, při které jsem málem přišel o ruce.

„Právě proto se nesmíš vzdávat. Musíš se zocelit,“ navrhla mi. „Co kdybychom si oba vzali   dovolenou a pořádně si ji užili?“

Při slůvku „užili“ jsem se ihned viděl u televize, v postýlce se skleničkou něčeho dobrého, nebo  v ušáku v knihovně s rozečtenou knihou. Svou ženu jsem ale znal.

„Vždyť se nesmí cestovat. K moři se teď nedostaneš, hotely jsou zavřené, i horské chaty.“  „Nemusíme tam hned spát. A nemusíme přece do zahraničí?“

„Kam chceš tedy?“ rezignoval jsem.

„Někam do hor, do přírody. Teď mě napadlo: Žije ještě tvoje teta?“  

Má teta byla historka sama o sobě. Poustevničila kdesi v horách a od doby, kdy se s ní má máma rozkmotřila, jsem ji neviděl ani já. Když jsem si bral svou ženu, přišel jsem jí ji ukázat. Myslel jsem si, že má milá mou tetu zatratí. Jí se u ní ale líbilo. Pomáhala jí s dojením její kravky, kterou si teta chovala. Pak spolu stloukaly i máslo a dělaly tvaroh, který nutily jíst i mě. Jenže od chvíle, co se nám narodily děti, jsme se už nesetkali. Její dcera nám zakázala tetu navštěvovat. Pohádala se také s mou maminkou a nepřála si, abychom do jejich rodinné větve nějak zasahovali. O tetu se prý postará sama.

 „Víš přece, že se nestýkáme.“ 

„A nebylo by dobré válečnou sekeru zakopat?“

„Pokud ovšem teta ještě žije.“ Byl jsem přesvědčen, že má sestřenka, tetina jediná dcera, by   nepovažovala za nutné nám tetin skon vůbec oznámit. 

„Dobře, tak kdy vyrazíme?“

„Ty to jako myslíš vážně? A co, když tam v horách teta dávno není? Co když už někde odpočívá v pokoji? Nebo je někde třeba v domově seniorů? Vždyť už jí musí být pomalu sto let,“ trošku jsem tetin věk upravil, i když zase ne tolik. Pranic se mi nechtělo harcovat se za dávno skonalou tetou.  O to víc se, nedej bože, setkat se sestřenicí.

„Samozřejmě,“ usmála se má choť sladce.

„A co, když ji nenajdeme? Nebo nás k sobě nepustí?“  

„Tak se zase vrátíme.“ Tak prostě to má žena viděla. Žádný problém nehledala, a každý problém ji tak oklikou obcházel. Zato na mě se lepil!

Vzali jsme si týden dovolené, nakoupili spoustu dobrot pro tetičku, zabalili spacáky, abychom případně měli kde spát, a teplé oblečení, poskládali se do naší Škodovky a vyrazili na cestu.

Místa, kudy jsme projížděli, mi připadala důvěrně známá, a přesto jiná. Za těch x let, co jsem tudy nejel, se leccos změnilo. Hory na obzoru byly ale stále stejné. Minuli jsme rozhlednu v Palkovických vrších, od které to bylo za tetičkou už blízko. Konečně jsme dorazili k chatrči. Nemohl jsem uvěřit tomu, že ta stará rozvalina tam ještě stojí. O to víc jsem byl překvapen, když z ní vyšla má mnou dávno pohřbená teta. Nejdříve nás nepoznala. Pak si ale vzpomněla, a to hlavně na mou ženu, což mě udivilo. Její rodina jsem přece já? Sestřenici, k mé nebývalé radosti, jsme nezastihli.

Má tetička nejdřív váhala, zda nás vůbec pozvat, nadneseně řečeno, do domu. Přece jen řádil covid a my jsme byli ještě k tomu znepřáteleni. Nakonec ale také uznala, že hašteřit se až do konce života má pramalý smysl. Mou ženu navíc milovala.

 Společně pak dojily a vyráběly mimo másla a tvarohu už i sýr. „Recept mám od známé, je v něm   síla,“ tvrdila teta a já se divil, co všechno do sýra dává.

 „To jsou jarní bylinky, nasbírala jsem je dole v údolí,“ pěla teta ódu na zelený blivajz, který mi   nápadně připomínal mou každodenní večeři. Alespoň od chvíle, co jsem začal dle slov mé ženy   jíst zdravě.

 „Jé, teti, to je medvědí česnek!“ jásala má žena, zatímco mě nechával zelený blivajz v klidu.

„Musíme sem přijet na jaře a taky si trochu nasbírat,“ přikazovala má žena mně. Tak už nejen salát, rukola, klíčky, zelená, červená a kdo ví jaká ještě čočka? Už i česnek, kterému se říká medvědí a usušený smrdí jako bolavá noha?

Na jaře přijet za tetou už nestihneme. Teta se nakonec nakazila virem, kterému po několika dnech v nemocnici podlehla. Oznámila nám to kupodivu právě má sestřenice. Byl jsem nakonec rád, že jsem ještě tetu viděl živou. 

Má žena si ale v pytlíku přece jenom přivezla domů nějaký ten medvědí česnek sušený. Přidává mi ho do jídla s odůvodněním, že mi pomůže od případné nákazy. Minule jsem si neodpustil, abych jí neoznámil: „Stejně tak, jako tetu, že?“

 „Teta byla stará, té už nepomohl. Ty se ale chceš ještě dožít vnoučat, ne?“

Tak zase měla pravdu.