Je nám vnouče drahé, nebo pro nás moc drahé?

Ono to přece není jen o penězích. Moje maminka nikdy neměla na rozhazování, přesto ji vnučky milují a nedají na babičku dopustit. Ne pro drahé věci, ale proto, že se o ně zajímala a věnovala se jim. 

Tím pádem si většinou s dárkem věděla rady. Proč nakupovat drahé nesmysly, když třeba stačilo na sousedním statku domluvit projížďku na koních ve sněhu. Na tento originální vánoční dárek vzpomínají dcery dodnes. A nejen ony. Byla jsem tam tehdy s nimi a nezapomenu na to horké koňské tělo, které hřálo jako kamínka a všude kolem se třpytil sníh…  Navíc to ani nebolelo, když sebou někdo žuchnul.  

Taky s sebou naši brali holky na dovolenou, aspoň pokud byly menší. Pěkně na střídačku, každý rok jednu a samozřejmě využívali akce „dítě do x let zdarma“.

Ve svém okolí mám jedny prarodiče, kteří jsou pro mě odstrašujícím případem.  Mají tři děti a šest vnoučat. Rozhodně netrpí nouzí, ale všechno je přepočteno na peníze a mají svůj obálkový systém.  Ať je to dítě nebo dospělý, každý dostane k svátku v obálce dvě stovky, k narozeninám a k Vánocům pětistovku a ke kulatinám tisícovku. Nikdy nezapomenou, ale pouze neosobním způsobem předají v ten správný den obálku a předpokládám, že si pak doma s úlevou odfajfkují položku v seznamu. Nevědí, do které třídy vnoučata chodí, jak se učí, čím by chtěli být, co je zajímá, po čem touží, co je souží…  Na společné dovolené nikdy nebyli, dokonce nevzali žádné z dětí třeba do ZOO. Společné zážitky jsou na nule a proto ani děti k nim nemají žádný vztah.

To já už se vnoučátek nemůžu dočkat. Stýská se mi totiž po době, kdy byly dcery malé a vodila jsem je třeba do cirkusu, to úplně pištěly nadšením.  Nedávno k nám jeden přijel, tak jsem chvilku nostalgicky vzpomínala a pak jsem si šla půjčit dítě k sousedům.