Zimní kalamita

Tento příběh se stal už před hezkou řádkou let, v době, kdy jsme byli se Slovenskem ještě jedna republika, nebyly mobilní telefony a já s manželem jsme slavili první rok manželství. Byla zima a my se rozhodli vypravit se na zimní dovolenou do Nízkých Tater. Ač jsme nikdy nebyli příliš dobrými lyžaři, vzali jsme si s sebou také běžky. Ubytovali jsme se v krásném hotýlku. Užívali jsme si procházek po okolí, a když připadlo trochu sněhu, naplánovali jsme si celodenní výlet na běžkách. Na mapě jsme si našli středně vzdálenou horskou chatu, kterou jsme si přáli navštívit. Pro jistotu jsme o svém záměru řekli i ostatním rekreantům, aby se po nás nesháněli.

Brzy ráno jsme si nabalili batohy nezbytným jídlem a termoskou s teplým čajem. Přibalili jsme hrubé ponožky, kdybychom náhodou někde provlhli, a náhradní svetry. A mohli jsme vyrazit.

Cesta nám ubíhala a my se kochali okolní přírodou. Zdolávali jsme kilometr za kilometrem a objevovali jsme krásu běžkaření. Měli jsme za sebou třetinu cesty k chatě, když obloha malinko ztmavla.

„To se roztrhne,“ utěšovali jsme se, a pokračovali v cestě. Chvilku to skutečně vypadalo, že tma ustoupí. Pak se ale zvedl příšerný vítr a začalo hustě sněžit. Sněžení houstlo, až tu byla pořádná vánice. Vítr se do nás opíral ze všech stran a sníh se kupil všude kolem nás, i na nás.

„Měli jsme se vrátit, když se zatáhlo,“ špitla jsem. Ale to už jsme měli za sebou dvě třetiny cesty k chatě.

„Teď už je pozdě vracet se. Dojdeme na chatu, a tam počkáme, až se to přežene,“ rozhodl manžel. Bylo to jediné řešení. Cesta zpět by byla bláznovstvím. A tak jsme pokračovali v cestě, která už nebyla tak příjemná. Právě naopak. Byla nám zima, vlhko, nepříjemně a pohyb vpřed jsme vykonávali velmi obtížně. Čerstvě napadlý sníh se lepil na lyže. Posouvali jsme se pomalu vpřed, těsně přilepení jeden na druhého. Protože kdybychom se od sebe vzdálili jen na dva metry, už bychom se neviděli.

„Já mám strach,“ přiznala jsem. „Jdeme správně?“

„A kam bychom mohli zabloudit?“ zeptal se manžel. „Jdeme přece po cestičce.“

„Ty vidíš nějakou cestičku? Já nevidím ani na špičky svých lyží,“ divila jsem se.

Asi jsme z cestičky skutečně sešli, což bylo dobře. Protože najednou jsme málem narazili do zdi malého penzionu, který na mapě k chatě vůbec neměl stát. Ale to nám bylo jedno. Byli jsme zachráněni. Zkřehlí a promáčení jsme vešli do restaurace, a ihned jsme si poručili grog a horkou polévku. U kamen jsme se sušili a sledovali přes okno, jak se venku čerti žení. Vichr sílil a v lese začaly padat stromy.

„Skončí tohle někdy?“ ptala jsem se v duchu. Nedokázala jsem si představit, jak se dostaneme zpátky do hotelu. Seděli jsme u stolu v jídelně, drželi jsme se s manželem za ruku, a děkovali osudu, že nám do cesty penzion postavil. Protože v tom, co nastalo po našem příchodu do restaurace, bychom snad na horskou chatu nedošli.

Když vichřice pomaličku slábla a nebe se začalo trhat, zahlédli jsme oknem Horskou službu na skútrech.

„Asi někoho hledají,“ řekla jsem.

„Divíš se? V takovémto počasí musela spousta turistů zabloudit. Ráno to vypadalo pěkně, a najednou se počasí takto obrátí,“ odvětil manžel.

Pan výčepní přikyvoval a líčil nám černé příběhy, které zde na horách zažil. Své vyprávění zakončil slovy, že hory jsou nevyzpytatelné v každém ročním období, zvláště ale v zimě. Museli jsme mu dát za pravdu.

Za necelou hodinu se členové Horské služby vraceli. Dívali jsme se přes okénko, když oni spasitelé pro zbloudilé a zraněné turisty vstoupili do restaurace. Usadili se do místnosti s výčepem, zatímco my dva jsme byli v sousední jídelně. A najednou jsme slyšeli, jak jeden z členů HS říká výčepnímu, že pátrají po dvou českých turistech z hotelu… Ten člověk vyslovil jméno právě našeho hotelu!

Mrkli jsme s manželem na sebe. Vyšla jsem z jídelny a řekla jsem udiveným mužům: „My jsme z toho hotelu!“

Ano, opravdu se ukázalo, že HS pátrá právě po nás. Ostatní rekreanti nahlásili vedení hotelu, jakmile došlo k zimní kalamitě, že jsme se z výletu nevrátili, a také zmínili cíl naší cesty. Telefonicky zjistili, že na uvedenou horskou chatu jsme ale nedorazili, a zalarmovali Horskou službu.

Ta se vydala nás zachránit. A nyní jsme se sešli v malém penzionu, který byl odchýlen pouhých pár metrů od cesty k chatě.

Smisekzluk - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete