Příběh, o kterém vám chci vyprávět, se stal přibližně před třemi roky. Jeho aktérem byl můj syn.

Byl únor, zrovna napadl sníh, a jelikož u nás není příliš zvykem, že by sníh dlouho vydržel, nemarnili jsme čas a vyrazili jsme s dětmi na kopec vyřádit se na sněhu. Máme tu takový menší kopeček, nad kterým by asi děti pocházející z hor ohrnovaly  nos, ale u  nás se tu vždy, jakmile sníh napadne, sejdou děti z celé vesnice, aby si alespoň trošku zajezdily na bobech či se prostě jen tak vyblbly. A tudíž ani naše děti nebyly výjimkou. S manželem jsme jejich dovádění sledovali, dceru jsme pouštěli z kopce na bobech, já ji pod kopcem chytala, aby nevjela na silnici. Syn si zatím hrál u stromů, běhal kolem nich, chvilkami sjížděl po sněhu na lopatě, plácal si sněhuláka, když mu najednou uklouzla malinko noha a ozvalo se „au“.

Jelikož jsem to celé viděla, nepřikládala jsem tomu žádnou váhu, protože se opravdu „nic nestalo“. Syn ani neupadl, prostě nic, jen mírné smeknutí nohy. Za chvilku jsem ho zavolala ke mně, cestou trošku kulhal, bylo vidět, že nohu odlehčuje. Žádné výkřiky bolestí, naříkání. Tak dcera ještě chvilku bobovala a pak jsme šli domů. Doma jsme byli ani ne za deset minut, syn cestou pokulhával, ale stále šel po svých. Když jsme dorazili domů, řekla jsem mu, ať sundá ponožku, že se podívám, jak noha vypadá. A noha nevypadala vůbec dobře. Byla do fialova, kotník jako báň. Nezbývalo nic jiného, než se za tmy vypravit do nemocnice. Nohu zrentgenovali, kotník byl zlomený, takže následovala sádra. Syn si pobyl týden doma, potom následovalo každodenní vození asi 14 dní do školy, protože syn dojíždí autobusem a bylo náledí, tak aby si k tomu ještě nezlomil tu druhou J.

Po dvou měsících synovi sádru sundali. Ten rok jsme museli oželet i plánované jarní prázdniny na horách. Ale co se dalo dělat. Zdraví je přednější. Noha syna zlobila ještě dlouho, pobolívala ho a stále otékala. A úplně v pořádku asi už ani nebude, protože i teď, když syn jen trošku špatně šlápne či poskočí, noha se stále ozývá.

Autor:prvosenka