Zmoudření

Ten druhý byl Petr. Petr měl tři sourozence, byl z nich nejstarší. Bydlel s rodiči a sourozenci v městském bytě a neměl ani kolo. Byl vysoký jako já a všude chodil pěšky.

Chtěla jsem dát oběma stejnou šanci. A tak jsem se nechala pozvat na schůzku nejprve Tomášem. Tomáš mě pozval do kina a koupil mi čokoládu. Po kině mě pozval na skleničku. Doprovodil mě večer domů a hned druhý den volal, jak se mám. Jeho rodiče měli, stejně jako my, už tehdy telefon.

Pak mě pozval Petr.

„Nepůjdeme do kina?“ zeptala jsem se. Chtěla jsem zažít stejný program, abych mohla lépe srovnávat.

„Nechceš radši na procházku?“ usmál se. Tenkrát neměl peníze na lístky, ale to mi neřekl. A tak jsme se procházeli podél řeky. Na louce mi natrhal květiny. Bylo teplo a my jsme se vraceli domů kolem cukrárny. Lidé nosili kornouty se zmrzlinou a Petr mi chtěl taky něco koupit. A tak dlouho lovil po kapsách a vylovil pár drobných. Za ty mi koupil zmrzlinu.

„A ty si nedáš?“ zeptala jsem se.

„Ne, nemám chuť,“ vymluvil se, protože měl drobné jen na tu jednu jedinou porci. Ale ani to jsem tenkrát nevěděla.

S oběma mi bylo dobře, ale musela jsem se rozhodnout. Tomáš mě za pár dní pozval na koncert mého oblíbeného zpěváka, a Petr zase jen na procházku. A tak jsem začala chodit s Tomášem.

Náš vztah trval tři roky. Nebyl to špatný partner, ale… Tomáš mi přinesl občas kytky a trávil se mnou volný čas. Když jsem ale onemocněla, nikdy se nestavil, aby mi nebylo doma samotné smutno. Počkal, až se uzdravím, a pak přišel. Prý aby se taky nenakazil. Když jsem chtěla někam, co ho nebavilo, ochotně mi nabídl, že mi rád koupí vstupné a počká na mě. Ale nebaví ho to, tak tam nepoleze. Na dovolené odmítl koupat se v rybníku.

„Voda je špinavá,“ řekl, i když se v rybníce koupaly i malé děti. A místo toho zaplatil vstupné do bazénu. Když jsem měla narozeniny, koupil mi halenku, o které jsem snila. Ale nikdy mi neřekl, že mi to v ní sluší. Časem jsem si začala všímat vztahu jeho rodičů k němu. Jako jedináček měl od narození všechno. Hračky, později hry, značkové oblečení i krásně vybavený pokoj. Nikdy jsem ale neviděla jeho mámu, že by ho objala, pohladila, oslovila jinak, než Tomáši. Vím, byli jsme dospělí, ale u nás doma mi často rodiče řekli třeba „zlato“, nebo mi jinak dali najevo, že mě mají rádi a jsem pro ně jedinečná. Tomášova maminka byla soudkyně a tatínek univerzitní profesor. Měli spoustu práce a Tomášovi lásku vynahrazovali materiálně. Zapomněli ho však hladit, chválit, líbat a dávat mu najevo, že je jedinečný. A Tomáš se stejně choval i ke mně. Slušně, ale neosobně. Byl hodný, ale ne milující.

Jednoho dne jsem se s ním rozešla.

Jako mladá dívka jsem poznala pár chlapců a byla i nějaký čas sama. A pak jsem nastoupila do zaměstnání. Jednou jsem cestou z práce potkala Petra, druhého z mých dávných ctitelů. Už také po vysoké nastoupil do práce. Chvilku jsme si povídali, a pak mě pozval do kavárny.

Tentokrát si dal něco dobrého i on. Už se nemusel vymlouvat, že nemá chuť.

„Tobě to ale sluší,“ usmál se a ptal se na to, jak žiju.

„Sluší?“ opakovala jsem jeho slova a neměla jsem pochyb, že to tak i myslí. Jeho oči plály, jako by viděl padající hvězdu. Pak mě doprovodil domů. Cestou zavolal mamince, že se zdrží.

„Neboj, maminko, nic se nestalo. Za chvíli budu u tebe,“ mluvil do telefonu. A já si náhle uvědomila, že takto nikdy Tomáš se svou mámou nemluvil. Jeho máma se o něj vlastně ani nebála. A nikdy mi neřekl, že mi něco sluší.

S Petrem jsem se pak vídala nějaký čas jako s kamarádem.

Strávili jsme spolu dovolenou, oslavili Vánoce, a zjistili jsme, že se máme rádi.

To, co měl Tomáš, Petr dávno dohnal. Nebyl už studentem, který musí vyžít se skromným kapesným, protože jeho rodiče se starali o čtyři děti. A měl něco navíc, a to laskavé a dobré srdce.

A proto dnes nemám po boku vysokého blonďáka, ale úplně tuctového muže, který je vysoký jako já. Je to ale táta mých dětí. Často mi říká, jak mi to sluší a jak jsem pro něj jedinečná. A to i po letech. Ptá se mě, na co myslím, když jsem smutná, a když se směje, vždy mě svým humorem nakazí. A když peču koláč a zbude už jen poslední kousek, po kterém natahuje ruce některé z našich dětí, vždy řekne, že nemá chuť. Stejně, jako to udělal před lety se zmrzlinou. A děti baští a on je šťastný, že je o ten kousek neošidil. Má mnohem větší radost z toho, co dal, než z toho, co dostává. Je to má láska a já jsem jeho. Jsem moc ráda, že jsem dostala druhou šanci. Poznala jsem, co má v životě větší cenu. Zjistila jsem, že skutečná láska není jen lesklé pozlátko, ale skrývá se často uvnitř a září z nitra.

Už jsem vyrostla, zmoudřela, stala se mámou, ženou…a tak to má být.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10