Zuza a had

Kamarádka Zuzka se rozvedla po tříletém manželství. Vztah plný bouřlivých hádek, jejich vyjasňování a následného usmiřování ukončila právě ona. Erik, teď už bývalý manžel, totiž nechtěl vymalovat obývák.

Nebyli schopni nebo spíš ochotni se domluvit vůbec na ničem, ale jedno společné rozhodnutí, které znamenalo konec manželství, ještě zvládli. Nechtěli se prý zase usmiřovat jen ze zvyku a tak bezdětný vztah se jim podařilo ukončit až nebývale klidně. Postupem času si oba začali uvědomovat, že příčinou jejich sporů byly takové hlouposti a malichernosti, že rozvod snad ani zapotřebí nebyl, ale hrdost nedovolila ani jednomu z nich tuto větu vyslovit. Zuzce táhlo na třicet, děti jí ještě nechyběly, dál bydlela v novém pěkném domku a hypotéku na něj splácela díky práci překladatelky hravě.

Tu a tam si postěžovala, že ten barák je hrozně veliký a ty večery, které tráví sama doma nad prací, jsou smutné. V dalším vztahu jsem si ji představit nedovedla, je to sice ženská s vysokou školou, nadprůměrnou inteligencí a zajímavou prací, která ji baví, ale přizpůsobovat se nikdy nikomu nebude. Není tím špatná. Na jejím žebříčku hodnot bude vždycky na prvním místě ona sama, to je  fakt. A tak jednoho dne, byly to asi dva měsíce po odchodu jejího partnera, si Zuzka uvědomila, že jí tráva kolem domku sahá až ke kolenům, umělé jezírko se poněkud zakalilo, rybičky ztratily svou zlatou barvu a navíc jí zůstala plastová klika od balkónových dveří v ruce. Prostě potřebovalo by to chlapa na výpomoc. Do té doby si ani neuvědomovala, že se trávník pravidelně seká a kliky někdy povolí. Všechno dělal Erik. Ona zatím seděla doma a překládala. Penízky měla pěkné a takhle jim to vyhovovalo.
V duchu se na sebe zlobila. Zlobila se i na něj. Dva měsíce pryč a on se ještě neráčil ani ozvat! Prolistovala nějaké inzeráty, které nabízejí pomoc u domu a úpravy zahrad a s pocitem, že se jedná buď o zoufalce bez práce, úchyláky nebo budižničemy, časopisy hodila do sběru. Další den bylo hezky a tak si vyšla výjimečně nakoupit pěšky. Na jedné ze sousedních střech byl zavěšený chlap, který dodělával komín. Zuza se chytila příležitosti a sladkým hláskem mu nabídla slušný přivýdělek za pomoc u domu. Člověk na komíně zamrkal a přikývl. Byl už nějakou dobu bez práce a při stavbě baráku se mu hodí každá koruna. Přišel hned ráno v sedm hodin a dal se do práce. Vyčistil jezírko, posekal trávu, opravil kliku i žebřík. Makal až do večera a Zuzana byla spokojená. Když se večer loučili a ona mu předávala peníze za práci, zavadil o skalku a zjistil, že se loupe omítka. Nabídl, že zítra přijde znovu a podívá se na to. Bude to chtít trochu písku a nějaké nářadí, ale on má všechno doma a zrovna si všechno připraví. Zuzka souhlasila a kousek cesty šla s ním. „Tady mám ten písek!" zahlaholil a ukázal na zarostlou hromadu u svého domu. „Je kvalitní, sám jsem si ho přivezl," dodal.

V momentě, když se snažil ukázat jedinečnost svého písku a oddělal z něj rezavý plech, se rychlostí blesku mihla v trávě užovka. Byla mladá a rychlá a Zuzce se zvedl žaludek. Podvědomě cítila ten známý tlak na srdci. Myslela, že je to snad dávno pryč, ale nebylo. Když byla malá a hrála si na zahradě, její babičku kousla zmije, která se vyhřívala na kamenné skalce. Otekla jí tehdy noha, kotník byl skoro k nepoznání a měla problémy s dechem. Sanitka přijela za chvíli, babi se uzdravila, ale strach v malé Zuzance zůstal veliký. Znásobovali ho i rodiče, kteří kdykoli se v její blízkosti objevil nějaký plaz, umlátili ho rýčem nebo lopatou a nasekali na malinkaté kousíčky. Zuza se vždycky na to krvavé nadělení dívala s odporem a strach v ní rostl dál. Teď  si na něj vzpomněla a on si toho evidentně všiml. „To je jenom užovka," ubezpečoval ji a rychle se snažil písek znova přikrýt plechem. Z velkého drnu trávy vykoukla další hlavička. Zuzana byla na omdlení a cítila, že potřebuje rychle pryč. V puse měla sucho a srdce jí bušilo jako po maratónu. „Je Vám něco?" zeptal se jí řemeslník a nechápal, co se vlastně děje. „Ne, teda ano!" dočkal se sípavé odpovědi. „Nemám ráda hady. Je mi jedno, jestli je to škrtič nebo užovka. Prostě je nesnáším!!!"
Bylo na něm vidět překvapení. „Ale oni jsou hodní, neublíží. Kašlou na Vás," snažil se Zuzu uklidnit. Viděl, že je to zbytečné. Popošel kousek za branku, byla tam vysazená túje. Poodhrnul spodní větev. Byl tam. Další! „To je Lojzík," rozněžnil se chlap. „On se chladí v kořenech, vylízá po dešti, to je mu nejlíp a pod stromem čeká na nějakou dobrotu. Možná je tam hnízdo." Sdělil zelené Zuzaně výsledky svého pozorování. „Můžu Vám ho ukázat, on je mazel a nevadí mu to." Než stačila zareagovat, vylovil z mělké jamky v kořenech stromu studeného plaza. Lojzík byl zřejmě zvyklý, nebránil se, klidně ležel na velké ruce souseda. Hlavička se mu zanořila mezi jeho špinavé prsty. Zuzka cítila, že její srdce se zklidňuje a přestává se třást. Bála se stále, ale teď už se to dalo vydržet. Rukou mu naznačila, aby si Lojzíka schoval a zamávala na pozdrav. Byla v té chvíli na sebe hrozně pyšná. Soused taky zvedl ruku a zavolal, ať se staví zítra podívat zase. „Možná že ano," dodala a pokusila se usmát.