13. komnata Tomáše Vorla

Úspěšný režisér a scenárista se od dětství potýká s depresemi, sebevražednými sklony a mnohokrát se ocitl v ohrožení života.

Tomáš Vorel starší režíroval desítku autorských celovečerních filmů, jako jsou Pražská pětka, Kouř, Kamenný most, Cesta z města, Skřítek, Gympl nebo nejnovější Vejška. Píše scénáře, příležitostně hraje. Byl u začátků legendárního divadla Sklep. Ač to tak nevypadá, je podle svých slov depresivní typ. Od dětství měl problémy s komunikací, byl samotář a introvert. S dětmi si moc nechtěl hrát, ve společnosti zarytě mlčel a utíkal do ústraní.

V pořadu 13. komnata Tomáše Vorla se dozvíte, že v pubertě trpěl tak silnými depresemi, že ho matka, lékařka, nechala vyšetřit a začal brát antidepresiva. Tomášova sebedestruktivní mánie propukla naplno, když se poprvé nešťastně zamiloval a rozhodl se k demonstrativní sebevraždě vyhladověním. Po třech týdnech skončil na umělé výživě v nemocnici. Zjistil, že zemřít ve společnosti není tak snadné.

V pořadu 13. komnata Tomáše Vorla se dozvíte, že při studiích na pražské Stavební fakultě ČVUT se několikrát pokoušel dostat na FAMU, což se mu podařilo a vysněnou režii nakonec vystudoval. Natočil řadu úspěšných studentských filmů, mezi nimi i některé velmi populární, takřka kultovní.

V roce 1995 založil svou firmu a začal natáčet a produkovat Kamenný most, první vlastní film o generaci své doby. V pořadu 13. komnata Tomáše Vorla se dozvíte, že jeho realizace ho stála pět let života a dluhy. Tento neúspěch ho přivedl k dalšímu pokusu o sebevraždu. Kamarádi se od něj odvrátili, sužovaly ho rozčarování i beznaděj. Tomáš odjel z Prahy do milovaného okolí historického městečka Rabštejna nad Střelou. Byť tady dokáže být šťastný a užívat si života v přírodě, i zde se zaobíral těmi nejčernějšími myšlenkami.

Film Cesta z města Tomáš Vorel považuje za zázrak. Je prosvětlený sluncem, plný písní, humoru a naděje. A byl divácky úspěšný. I další filmy ze studentského prostředí přitahují diváky do kin. A Tomáše Vorla přes všechny splíny a pochybnosti zachraňuje víra v přírodní bytosti, jako jsou lesní víly, čerti a skřítci, i stav otevřené mysli a vlastní zážitky. Zvláště však touha zakotvit v rabštejnské krajině uprostřed zvířat a přírody nezahlcené příkrovem civilizačních vymožeností, kde se dá hledat a porozumět tomu, kdo jsme a co tu děláme.