Alina Bronsky - Za zrcadlem

Název knihy: Za zrcadlem
Autor: Alina Bronsky
Nakladatelství: Cooboo
Datum vydání: 6.11. 2013
Vázaná vazba s pap. potahem s lam. přebalem
Rozměry: 145 x 205 mm
Počet stran: 272
Cena: 237 Kč

V životě patnáctileté Juli má všechno svá pravidla. Vybočovat je nebezpečné, kdo neodpovídá normě, toho sledují. Ale pak Julina matka zničehonic beze stopy zmizí a její otec se třese strachy. Juli postupně začne odhalovat všechna rodinná tajemství: Máma je jedna z mála víl, kterých se společnost Normality obává. Má totiž zvláštní schopnosti. Je Juli taky taková? Společně se svou novou kamarádkou Ksy a jejím bratrem Ivanem se vydá pátrat – po zmizelé matce, po zakázaném vílím světě a po pravdě o sobě samotné.

Ukázka z knihy Za zrcadlem:

Zmizení

„Radši se tam nedívej,“ řekl táta a zatarasil mi cestu.
„Proč?“ zeptala jsem se a pokusila se proklouznout pod jeho levou rukou, kterou se opíral o zárubeň. Skoro se mi to podařilo, ale pak mě chytil za kapuci.
„Teď radši ne.“
„Ale proč?“ Zavrtěla jsem hlavou, abych se vymanila z jeho sevření. Normálně se mě vůbec nedotýká. Otec pustil moji kapuci, ale položil mi obě ruce na ramena. Vnímala
jsem jejich tíhu. Můj táta je hubený a vysoký, žádný svalovec, zkrátka takové vyžle. Teď se sehnul, aby se mi podíval do očí. Pohled jsem mu oplatila. Uhnul očima.
„Co to má všechno znamenat?“ Setřásla jsem ze sebe jeho ruce.
„Co tu vůbec děláš?“
„Juli,“ začal a tentokrát se na mě nedíval. „Musím ti něco říct.“
To už mě napadlo, na to se choval dost podivně. Kromě toho tu dneska neměl co pohledávat. Tenhle týden byla na řadě moje máma. Táta se celou dobu neměl ani ukázat a obráceně to platilo zrovna tak. To byla domluva, kterou dojednali právníci a moji rodiče ji podepsali v soudní síni.

Dala se porušit jen v případě nouze. Srdce se mi v hrudi prudce rozbušilo, jako bych spolkla našeho kanárka Zera. Ale sebrala jsem se, aby na mně vzrůstající obavy nebyly znát.
„Juli, holčičko moje.“ Táta mluvil obzvlášť něžně.
„Musím ti něco povědět. Stalo se něco zlého.“
Vytrhla jsem se mu a vběhla do domu. Proběhla jsem chodbou, kde panovala tma, protože všechny dveře byly zavřené. Sotva jsem něco viděla. Venku pronikavě zářilo slunce. Oslepená jsem zakopla o boty, které tu uprostřed cesty nechali ležet moji sourozenci Jaro a Kassie. V týdnech, které patřily mámě, se tu věci prostě jen tak povalovaly. V otcových týdnech byly všechny boty v botníku, hrníčky v kredenci vyrovnané oušky ve stejném
směru a noviny ve stojanu seřazené podle data. Rozrazila jsem dveře do obýváku.
Chaos, který tu panoval, nemohla natropit jenom moje máma a my tři sourozenci.
Noviny halabala rozházené po podlaze. Květináče byly všechny překlopené, zemina rozsypaná a mezi tím poletovaly polámané stonky květin a květy, což místnosti propůjčovalo jakousi nepatřičnou slavnostní náladu.

Někdo vytahal šuplíky a knihy z poliček. Dvířka Zerovy klece byla dokořán. Klec zela prázdnotou, na mřížce se zachytilo jen jediné žluté pírko a třepotalo se v průvanu. Opřela jsem se zády o zárubeň, pomalu sklouzla dolů a samým rozrušením jsem se kousla do ruky. Zloděj. Někdo se k nám vloupal. Táta vstoupil do pokoje a dřepnul si vedle mě.
„Něco tak strašného jsi neměla vidět,“ řekl mi. Podívala jsem se na něj a on se odvrátil.
Netuším, kdy přesně to začalo, ale něco mezi námi už nefungovalo tak dobře jako dřív. Když jsem byla malá, neskutečně jsem tátu obdivovala. Později jsem ho prostě měla jen ráda a jednou jsem se přistihla při tom, že je mi ho líto. Docela ho sebralo, když se máma
rozhodla, že ho opustí. Krátce po rozvodu se dovedl rozplakat už u snídaně, naprosto
znenadání, zatímco já a mí sourozenci jsme upírali pohled na celozrnné croissanty. Dokonce vykládal sousedům v ulici, jak se jemu a nám všem daří špatně a jak hrozně s ním naše máma jednala, když se zčistajasna rozhodla opustit naši spořádanou rodinu.

Choval se způsobem, který by u ostatních označil za skandální. To s tím zčistajasna taky vůbec nebyla pravda – u nás doma už to celé roky zavánělo nějakou bouřkou, visela pěkně ve vzduchu, s duněním hromu v pozadí. A máma sice opustila tátu, ale ne rodinu. Jaro, Kassie a já jsme tu koneckonců taky ještě byli a máma neměla v úmyslu se o nás po rozvodu starat o nic méně než předtím. Přesto jsem se na ni ze začátku zlobila, protože kvůli ní musel táta tak trpět. Ale někdy v průběhu času jsem náhle přestala mít chuť ho pořád utěšovat. Najednou chodil do mého pokoje příliš často, když už jsem spala, a budil mě, aby mi vykládal, jak je osamělý a že se o něj teď coby jeho nejstarší dcera musím víc starat. Což
bylo nelogické, protože předtím vždycky tvrdil, jak si mám nezatížená užít poslední roky dětství, než přijde opravdový dospělácký život. Na rozdíl od něj jsem se ještě nemusela o nic starat, kromě chození do školy a dodržování několika pravidel. On se v mém věku tak
dobře neměl a já bych si toho štěstí měla vážit.

Nejspíš měl dokonce pravdu – kromě rozvodu mých rodičů neexistovalo dlouho nic, co by mě mohlo stresovat. Do školy jsem jezdila školním autobusem, pak jsem se vracela domů. Domácnost se z mého pohledu tak nějak spravovala sama. Nemusela jsem dávat pozor na svoje mladší sourozence – to dělali mí rodiče. Nikdy jsem nebyla nakupovat jídlo a nikdy v životě jsem nevařila. Jediné, co jsem čas od času musela uklidit, byl můj vlastní pokoj.
Občas to byla skoro nuda. Když po mně začal táta požadovat, abych o něj pečovala, snažila
jsem se mu vyhovět. Starala jsem se o něj tak dobře, jak jsem jen dovedla. Nechávala jsem se od něj hladit po hlavě, nevadilo mi, když mi plačtivým hlasem říkal, že jsem jeho největší poklad, i v půl druhé v noci jsem mu podávala parfémované papírové kapesníky, co
vyrábí jeho fi rma a které jsme doma měli v neskutečném množství a v nejrůznějších vůních. A přitom jsem mu pomalu přestávala věřit. Protože teď jsem moc dobře věděla, že dovede být jiný.

Více informací nejen o této knize Alina Bronsky - Za zrcadlem se dozvíte také na stránkách nakladatelství Albatros Media.