Anestezie

Mám známou, jmenuje se Monika. Znám ji už od střední školy. Vždy byla hodně aktivní, štíhlá a veselá. Zatímco já se honila po horách, ať už jako pěší turista, nebo jsem v zimě jezdila na lyžích, ona milovala atletiku a gymnastiku. Věnovala se cvičení v halách, myslím, že také soutěžila v nějakých méně významných sportovních soutěžních.

Pak si Monika zlomila klíční kost, musela dokonce na menší chirurgický zákrok při celkové anestezii. Po zákroku byla dlouho doma. Jejími společníky se staly telefon, knížky, televize a počítač. Sem tam ji někdo navštívil, ale většinou byla doma a ležela v posteli. Nemohla ani do zaměstnání, byla na nemocenské. Když se pak po dlouhé době uzdravila a vrátila se do práce, byla výrazně baculatější. Snažila se vrátit zpět ke sportu, ale zadýchávala se, ztratila kondici a sportovat se jí nechtělo. „Až se dám dohromady a zhubnu, vrátím se ke cvičení,“ slibovala.

Monika pracovala na úřadě, kde moc pohybu neměla. Občas si zacvičila po návratu doma, ale to byl společně s cestou do zaměstnání a zpět veškerý pohyb, který po nemocenské absolvovala. Ze štíhlé Moniky se postupně stala žena plných tvarů. Měla už po čtyřicítce, a to se téměř každá žena zakulatí, a tak to nikdo nevnímal jako velký problém. Dokonce ani jejímu manželovi to nevadilo. Monika ovšem jedla méně, než většina ostatních žen a od operace klíční kosti ztratila chuť k jídlu úplně. Vždy jedla zdravě, pravidelně a normální porce. Nyní jí stačil na oběd jeden brambor a z malého plátku masa snědla stěží třetinu, nebo začala teplý oběd vynechávat. „Nemám chuť,“ říkala.                                                                                                            Asi to byla pravda. Když jsem jí nabídla u kávy doma pečený zákusek, jen se v něm porýpala, snědla dvě, tři lžičky, a talířek odložila. Přesto přibírala na váze dál. Proti bývalému životu měla málo pohybu, ale proti mnoha vrstevnicím měla pohybu dost, protože ona jediná chodila do zaměstnání na úřadě pěšky, kdežto ostatní jezdily buď autem, nebo městskou hromadnou dopravou. Jedla ale méně, než my ostatní. Monika nikdy neměla ráda čokolády a sladkosti. V tom to také nebylo. Raději si udělala svěží zeleninový salát, který chřupala a byla to pro ni nadpozemská mana. Jako každý člověk, občas si něco sladkého dala, nebo využila slaných pochoutek. Nebylo to ale často. A přesto jí váha stále stoupala. Z pružné a hbité Moniky se stal pomalu se vlekoucí a při zrychlení natřásající se neforemný člověk.

Po dvou letech si Monika zvykla, že se její váha zastavila jen pár dílků před číslicí 100. Byla jinak zdravá, její rodina ji brala stále stejně jako kdysi, a tak se přestala kilogramy trápit.

Až letos. Na začátku roku upadla na zledovatělém chodníku a ošklivě si zlomila nohu na dvou místech. Úraz vyžadoval operaci. V našem městě nebylo ale místo, čekala by na zákrok nějakou dobu a hrozilo, že jí noha špatně sroste. Byla jí nabídnuta nemocnice v sousedním městě. Nemocnice, kde Monika nikdy nebyla. Co jí ale zbývalo? Nechala se operovat tam. Zákroku se bála. Ona nemocnice neměla mezi známými dobrou pověst.

Když se probrala na pooperačním pokoji z narkózy, měla dobrou náladu. Ač měla za sebou celkem náročnou operaci, nic ji nebolelo. Jak jí sdělil personál nemocnice, hodně záleží na tom, jaký je anesteziolog. Elixír, který namíchá, ovlivní bolestivost, průběh operace i následnou rekonvalescenci. „A náš je ten nejlepší!“ dmula se pýchou jedna ze sester.

 Možná na tom něco bude. Monika se totiž zotavovala rychle a brzy byla propuštěna domů. Když se vrátila domů, navštívila jsem ji a přinesla zákusky. S chutí snědla obří větrník. To nebývalo zvykem. Monika obvykle snědla menší zákusek, větrník jí vydržel i dva dny. „A vůbec mám teď chuť k jídlu,“ svěřila se mi.

„Bože, tak to zase přibere,“ říkala jsem si v duchu. Nahlas jsem ale neřekla nic. Monika po návratu z nemocnice začala jíst pravidelně, tak jako my ostatní. Na oběd si klidně dala polévku i druhý chod. Dosud moc nevařila, na oběd jí stačil rohlík se šunkou. „A co víc, já mám i hlad!“ říkala Monika, která poslední dobou hlad a chuť k jídlu necítila, i když třeba jídlo na jeden celý den vynechala. Společně s jídlem měla od operace nohy takřka stále velmi dobrou náladu. Až jsme ji podezřívali, že přemluvila anesteziologa, aby ji něčím během operace nadrogoval.

Po téměř roce od operace mohu konstatovat, že z Moniky je zase ta štíhlá, sportující a šťastná žena, jako byla kdysi. Člověk nechce věřit v nadpřirozeno, ale nedá nám to, že si společně s Monikou myslíme, že s tím operace nějak souvisí. Nikomu z lékařů se Monika s podezřením, že za změnou jejího biologického rytmu a nálady může skutečně ona operace, nesvěřila.  Po první operaci Monika začala přibírat nadbytečná kila a po druhé je opět ztratila. A může za to, snad, onen anesteziolog v sousedním městě.

Tak teď chodím po městě a nešetrně kopu do kamení a všeho tvrdého. Doufám, že si také nohu zlomím a budu moct zažádat o operaci v sousedním městě. Už se těším…

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10