Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Kdy se slaví Halloween v roce 2017?Kdy se slaví Halloween v roce 2017? Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Narozeninový poklad
Soutěžte o výhry za
více než 150 000 Kč
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Sobota 21.10. 2017
Dnes má svátek Brigita
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Anorexie mé sestry

20. 05. 2014 | Nemoci

Jako děti jsme byly já i sestra krásná a zdravá miminka. Mamča nás milovala a v sedmdesátých letech, kdy jsme se obě narodily, byly faldíky synonymem pro krásu, štěstí a spokojenost. A tak jsme je obě měly. Byly i tlustší děti, než my, ale nás obě „zdobila“ baculatá líčka a kulatá bříška.

Trávily jsme ale dostatek času venku, sportovaly jsme a byly jsme zdravé. Když jsem šla pomalu do puberty, začínala se ze mě klubat pěkná dívka. Faldíky postupně mizely, místo nich se rýsoval štíhlý pas, rostla prsa a já se začínala líbit klukům. Má mladší sestra měla ještě rysy baculatého dítěte. Dělilo ji ode mne pět let. Bylo ale jasné, že i ona vše dožene a vyroste ve zdravou štíhlou dívku.

Přesto při drobných dětských šarvátkách jsem jí vmetla do tváře: „Tlusťoch, tlusťoch!“ A občas se jí smálo i některé z vyhublých dětí.

Bylo léto a sestra Šárka odjížděla na tehdejší pionýrský tábor. Nebyl to tábor, jako dnes, byl to čtyřtýdenní pobyt mimo domov. Já také odjížděla na tábor, svůj poslední. Po prázdninách jsem již nastupovala na střední školu. Každá z nás jsme ale měly pobyt jinde, protože jsem byla vybrána na výměnný pobyt na Slovensko, zatímco sestra jela do střediska u nás, které vlastnil tatínkův zaměstnavatel.  

Po měsíčním pobytu jsme se obě vrátily a na sestře byla patrná velká změna. Oblečení, v kterém odjížděla, na ní viselo. Zatímco já přijela zhruba se svou původní vahou, sestra z baculatého děcka byla štíhlou dívčinou. Mně se to líbilo, maminka měla v očích slzy.

anorexie„Cos tam celý měsíc jedla? To vám tam nedali najíst?“ ptala se. A ihned začala chystat na stůl. Sestra s odporem odsunula talíř. „Něco přece musíš jíst?“, na to maminka.

Zatímco já jedla, jako dříve, do sestry byl problém dostat i sklenku s vodou. Jako malé jsme se přetahovaly o bramborové lupínky a želé bonbóny, nyní jsem je ale cpala do sebe jen já.

Maminka tvrdošíjně stála na svém. „Ven půjdeš, až sníš alespoň maso,“ poroučela Šárce.

Ta dál hubla a už se to nelíbilo ani mně. A že takový anorektik je schopen všeho, tomu věřte.

Když jsme seděly já a sestra u oběda, sestra využila každé chvilky, aby protáhla ruku se soustem jídla oknem a vyhodila ho ven. Když se k nám začali trousit sousedé s tím, že jim na hlavě přistálo tu maso, jindy kus knedlíku či brambor, sestra změnila taktiku.

„Mami, někdo klepal,“ řekla mamce.

„Já nic neslyšela,“ na to maminka.

„Ale ano, klepal. Že jo?“ ptala se mě a pod stolem mě kopla do nohy. „Žes to slyšela?“

Nechtěla jsem lhát, ale ani zradit sestru. A tak jsem vykoktala: „Já nevím.“

„Radši se tam jdi podívat, mami. Teď tam zase někdo klepl,“ vybídla sestra mamku a ta odešla z kuchyně. Sestra si rychle nacpala obsah talíře do kapes, rukávů a podobně. Mamka se vrátila a dala sestře velkou pusu. „No vidíš, jaká jsi hodná holka.“

Nerada jsem viděla, jak sestra šidí rodiče. Zvláště proto, že jsem si říkala, jestli nemám vinu na jejím hubnutí, když jsem se jí občas posmívala. Ale asi v tom byly více posměšky dětí na táboře. Bokem jsem sestře vynadala, že to příště na ni povím. Od té doby se nic takového neopakovalo. Ale jistě v tom sestra pokračovala, jen si už dávala pozor i na mě.

Nastalo září a my se vrátily do školy. Se zvláštní péčí připravovala maminka svačiny do školy. Chléb a pečivo pro sestru mazala zvlášť silnou vrstvou másla. Doplňovala to tučnými salámy, kalorickými sýry a vším, z čeho by sestra mohla přibrat. Z ovoce volila nejčastěji banány, dopřávala Šárce čokoládky, oplatky a další sladkosti.

Šárka se pomalu ztrácela před očima. Maminka nenechala nic osudu a šla se poradit k dětské lékařce. Ta hledíc do tabulek prohlásila, že Šárka má sice malinko podváhu, ale u dívky to není nic tragického. „Chce se líbit klukům. Stále to je lepší, než kdyby byla tlustá. Víte, kolik je dnes obézních dětí?“ Podotýkám, že tehdy se ještě tolik nemluvilo o mentální anorexii a bulimii, ale dětská obezita již značně znepokojovala laickou i odbornou veřejnost. „Kupte jí vitamíny, především béčko je dobré, aby dostala chuť na jídlo,“ radila mamince. Ta navštívila lékárnu a vitamíny zakoupila. Dokonce přikoupila i čajík, který měl podporovat chuť k jídlu. Sestra čaj tajně vylívala a vitamíny našla maminka jednou pod matrací, když šla převlíkat postele.

„Co mi k tomu řekneš?“ ptala se Šárky.

„Nechci být tlustá. Podívej se na moje břicho!“ ukazovala mladší sestra tam, kde my ostatní máme břicho. Ona tam už v tu dobu měla obrácený lavor. Kůže na ní visela a oblečení musela mamka přešívat. Na sestřinu výšku bylo vše široké a to, co by šířkou vyhovovalo sestřiným mírám, mělo krátké rukávy i nohavice. Sestra hubla před očima. Její kostnatý obličej rázem zestárl. Lidé, kteří nás neznali, si právem mysleli, že jsem já mnohem mladší, než Šárka.

„To dělá to, že jsem tlustá,“ zlobila se sestra. Jakmile měla chvilku času, chodila běhat, nebo jezdila na kole.

Po pár týdnech školní docházky mamka navštívila i školu. Poprosila paní učitelku o pomoc.

„Kdyby to bylo ve vašich silách a mohla byste trochu dohlédnout, aby Šárka snědla svačiny, které jí dávám do školy, byla bych vám zavázaná.“

„Všimla jsem si, že Šárinka hodně zhubla. Ze začátku to bylo možná ku prospěchu, ale teď je skutečně moc hubená. Myslela jsem si, že ji něco trápí,“ řekla paní učitelka a dohodla se s maminkou, že ji za týden opět navštíví.

Při další návštěvě školy se maminka dozvěděla, že sestra dává své svačiny spolužačce Julii. A zatímco malá Julinka se krásně zakulacovala, má sestra už vypadala jako věšák na šaty.

Když mamka opět jedno ráno dávala sestře svačinu, přikázala ji: „A tu slupku z banánu, tu mi přineseš!“

„Proč?“ odsekla sestra.

Nebylo pochyb, proč. Mamka se tak chtěla přesvědčit o tom, že alespoň ten banán sestra snědla. Šárka slupku přinesla a mamka se uklidňovala, že alespoň to ovoce do ní dostala. A tak banány, ač silně nedostatkové zboží, se objevovaly v sestřině svačince denně. Maminka vynaložila velké úsilí, aby je ve městě sehnala. Dokonce pro zdraví sestry uplatila i prodavačku v zelenině. Až jednou mamka vytáhla ze školní aktovky lísteček, a na něm stálo: „JULIE, TU SLUPKU MI VRAŤ. MAMKA JI CHCE VIDĚT. ŠÁRKA.“

Sestra postupně ztratila menstruaci, ve škole se vymlouvala, že nemůže cvičit, protože je jí špatně. Dokonce ji mamka přistihla, že se tajně vycpává, aby vypadala tlustší. Mamka sestru pravidelně vážila. Když jednou váha ukazovala o celé kilo víc, než obvykle, ale sestra vypadala bledší a hubenější, mamka ji popadla za ramena. „Ty chceš umřít? Řekni, proč nejíš? Proč si tak ubližuješ?“ Maminka plakala, byla zoufalá. Jak tak sestrou třásla, z kapsy jí vypadla plechovka s hráškem. Šárka si ji nacpala do kapsy, aby vážila víc.

Od této chvíle byla maminka častým hostem u dětské lékařky. „Nenechám ji umřít. Hubne před očima. Není to normální,“ lamentovala. Až nakonec i paní doktorka připustila, že Šárčino hubnutí nabralo špatné obrátky. To už sestra často usínala i během dne. Přestože jí začala růst už prsa, ta se opět ztratila. Vypadala jako malý, vyzáblý kluk. Konečně maminka dostala doporučení k dětskému psychiatrovi. Před návštěvou malinko zaváhala. Má právo zničit své dceři pověst? Může ji vydat na milost psychiatra? Nepotáhne se to s ní? Co řeknou ve škole, když se to dozví?

Přes vlnu výčitek a nejasností mamka vzala jednoho dne sestru za ruku a dotáhla ji do ambulance. Sestra se vzpouzela, a dokonce mamce nadávala: „Sama jsi nenormální! Jsi blázen!“ křičela sprostě. Mamka se na ni nezlobila. Sestra byla v katastrofálním stavu.

Psychiatr si promluvil se Šárkou, poslal ji do čekárny, a pak měl proslov k mamce.

„Jedná se o mentální anorexii, poruchu příjmu potravy. Vaše dcera se stále vidí jako tlustá, neforemná holka. Když jsem se jí ptal, co se jí na sobě nelíbí, odpověděla, že špeky. Chtěl jsem ty špeky vidět. Přestože se snažila, nedokázala uchopit nic na břiše. A tak mi ukázala povislou kůži na rukou: ´Tady jsou!´ Řeknu vám to na rovinu: Sami to doma nezvládnete. Tato porucha chce stálou kontrolu odborníků, a i přesto hrozí, že skončí smrtí. Pokud ovšem nedáte souhlas s hospitalizací na psychiatrické klinice, vaše dcera zemře jistě.“

Maminka se málem zhroutila. Zajímalo ji, jak dlouho by hospitalizace trvala, na jakém oddělení by sestra ležela, jak by probíhala léčba, zda by měla Šárka povoleny návštěvy a také s jakými diagnózami by tam byli ostatní.

Pan doktor tyto scénáře znal. Jeho rukou prošlo již mnoho dívek, ale i chlapců a jejich rodičů, tetiček, babiček a dalších příbuzných. Znal takové, kteří se na cestu k uzdravení dali, ale i takové, kteří z ní opět sešli a na psychiatrii se vraceli pravidelně. Znal případ děvčete, které zemřelo.

„Byla by umístěná na uzavřeném oddělení. To proto, aby byla pod stálým dohledem. Nejedná se o nějaké slídění, ale dívka si často nacpe jídlo do tváří a odejde na záchod, kde vše vyplivne. I pokud jídlo polkne, vyvolá si poté zvracení, a celý proces nastává nanovo. Nevěřila byste, jak jsou pacienti vynalézaví. Jsou schopni si jídlo nacpat do kapes, bot, ale i do podprsenky, jen aby ho nemuseli sníst. Délka pobytu by závisela na její spolupráci. Základní pobyt by trval minimálně tři týdny. Nemůžete čekat zázrak, že za týden vám vrátíme zdravou, normálně vážící dceru. Léčba by spočívala hlavně ve skupinové terapii. Bude se setkávat s dívkami, jako je sama. V kroužku čítajícím maximálně patnáct dívek si s terapeuty budou vyprávět, co se jim na sobě nelíbí. Terapeut i ostatní je musí přesvědčit o tom, že mají svou hodnotu. Musí se naučit líbit sami sobě, vážit si sebe,“ řekl doktor.

„A léky? Budete jí dávat nějaké léky?“ ptala se mamka. Její strach pramenil z obrázku psychiatrie, který si nosí každý z nás: síťová lůžka, injekce, po kterých člověk usíná, léky, po kterých je malátný.

„Ne, léky nedokážeme anorexii léčit. Bude dostávat pravidelný přísun vitamínů, bude zapojována do zájmových kroužků. Bude se jí tam líbit. Většina dívek je v jejím věku. Budou se učit plést z pediku či papíru, vyšívat, nebo třeba tam budou mít keramickou dílnu. A při tom všem jim terapeut nenápadně bude vštěpovat jejich jedinečnost a nenahraditelnost. Za každý pokrok budou dívky odměněny. Musí se naučit vidět sama sebe takovou, jaká skutečně je. Víte, i kdyby umírala na podvýživu, což jí hrozí, bude se vidět tlustá. Musíme jí převrátit její vlastní myšlení. Bude spolupracovat na úpravě stolu, společně s ostatními si bude moci upéct dort. A bude si moct vybrat jeho příchuť. Tím vším se léčí. Jen v případě, že by její hodnoty byly kritické, musela by dostat infuzi. Mohly by totiž selhat ledviny a životně důležité orgány.“  

Maminka odcházela sklesle z ordinace. Pan doktor se vším seznámil také Šárku a mamka se Šárkou dostaly týden na rozmyšlenou.

„Ty se mě chceš zbavit! Chceš mě zavřít do blázince, abys měla klid! Jsem normální! To ty a ten tlustý psychiatr jste blázni! Nenávidím tě! Uteču z domu!“ vyhrožovala sestra mamce.

„Co budeme dělat? Nebude nás mít ráda,“ plakala maminka večer v kuchyni, když táta přišel z práce.

„Ale bude žít!“ bouchl taťka do stolu, a bylo rozhodnuto.

Sestra zkusila ještě jednou přitvrdit: „Abyste věděli, zabiju se.“ To se ale už za ní zavíraly dveře uzavřeného oddělení psychiatrické léčebny.

První týden nebyly návštěvy povoleny. „To se dítě vzpouzí, protestuje. Musí se uvést do klidu, zvyknout si. Musí se spřátelit s ostatními. A musí si zvyknout, že nikoho neoklame. Bude se snažit ze začátku lhát, vyhazovat jídlo, nebo ho dávat na talíř ostatním,“ usmála se primářka na mámu chlácholivě. „Nebojte, vrátíme vám ji živou a zdravou.“

To už sestra vážila při výšce 170 cm pouhých 38 kilo!

Každý den se maminka o sestru strachovala. Často si vyčítala, zda za její nemoc nemůže. Dělala vše, jak měla? Ale vychovávala nás stejně, a já byla zdravá holka střední postavy.

Po týdnu jsme konečně mohly za sestrou. Nečekaly nás svěrací kazajky, mříže, ani křik lidí, kteří to v hlavě nemají v pořádku. Pavilon, na kterém sestra byla, byl vyzdoben kytkami, na stěnách visely krásné obrazy. Pokojíčky budily dojem dětských pokojů. Pacienti zde měli skříňky, poličky, na kterých většinou byly vyrovnány plyšové hračky, fotky rodiny, sem tam nějaká ta knížka. Děvčata byla v civilu. Neměla na sobě ani pyžama, ani noční košile. Pozorovala jsem hubené dívky, některé v mém věku. Co je vedlo k tomu, aby nejedly? Měly propadlé oči, kostnaté obličeje, ale jinak to byly normální holky.

Sestra nás přijala nejdřív ostýchavě, ale pak se rozvyprávěla.

„Lenka je ze stejného města, jako my. Budeme se navštěvovat, až nás pustí,“ ukázala na příjemnou blondýnku. „Taky ji sem rodiče zavřeli,“ podívala se na mamku.

„Ale naučila jsem se tu plést ošatky z pediku i z papíru. Už jsem si dvě udělala domů. A Klára tu je už podruhé. Bydlí v baráku a má i koně,“ vyprávěla. „Jen toho jídla kdyby tu nebylo tolik. A jíme tu snad každou hodinu,“ posmutněla. Mamka nerozhodně vybalila maličký balíček. Byla upozorněna, že nemá sestře brát do léčebny plno jídla, jen pár kousků toho, co skutečně má ráda. Kdyby přinesla spoustu sladkostí, určitě by je sestra odmítla. Mamka podala sestře banán, žvýkačky, oblíbené želatinové medvídky a dívčí časopis. Očekávala, jako vždy, že jí jídlo sestra vrátí.

Šárka se zarazila, stáhla na chvilku ruku, pak ale šáhla po balíčku a tiše poděkovala. Usmála se a dokonce snědla půlku banánu. Byl to velký úspěch. Mámě se viditelně ulevilo. Po dlouhých měsících viděla Šárku opět jíst. Pak jsem vyrukovala já se svým trumfem. Z kabelky jsem vylovila čokoládu. Nabídla jsem mamce i taťkovi. Oba si vzali, i když táta čokoládu nejí. Pak jsem ji přisunula k sestře: „Vem si.“

„Dík, jsem už plná,“ odmítla.

„Tak to já si taky nevezmu. A podívej, jak slintám, mám na ni děsnou chuť.“  Nasadila jsem pohled hladového psa. Sestra si vzala jednu kostičku, kterou ještě přelomila napůl. Ale snědla ji!

Jezdili jsme za sestrou jednou týdně. I když se občas stalo, že volali z léčebny mamce, že sestra tajně začala zvracet a musí být kontrolována i na toaletě, jindy si například vložila do úst těžký předmět, aby vážila víc, sestra se pomalinku zotavovala. Dokázala sníst sousto, aniž by se jí dělalo zle.

Šárka strávila v léčebně pět týdnů. Když ji propouštěli domů, měla 47 kilo a vrátila se jí menstruace. To bylo podmínkou k jejímu propuštění. Byla stále hubená, už ale vypadala jako člověk. Den před propuštěním jí ukázali její fotografii ze dne nástupu. S odporem se podívala a uznala, že byla „hodně štíhlá“.

Sestra ale neměla zdaleka vyhráno. Navštěvovala dál odbornou poradnu. Maminka dostala rady, jak sestru motivovat k jídlu. Šárka se pravidelně navštěvovala s novými kamarádkami, které v léčebně poznala. Radovaly se z každého úspěchu. Když jedna z nich opět sklouzla s vahou dolů a musela se do léčebny vrátit, přišla sestra za mamkou: „Vím, žes mě tam musela strčit. Byla jsem zlá, ale udělám vše proto, abych tam už nemusela. Byla jsem hloupá,“ řekla. Tentokrát máma brečela štěstím.

Dnes má Šárka při výšce 170 cm 60 kilo. Je to štíhlá, krásná žena. A může si dovolit i nějaké to kilo přibrat. Cesta k dnešku byla ale krkolomná. Po tom, co se svým organismem sestra udělala, čekali s manželem sedm let na děti. Ač oba byli dle vyšetření zdraví, dítě nepřicházelo. Tělo jako by si pamatovalo, jak macešsky se k němu jeho majitelka chovala. Když pomalu ztrácela naději, zjistila Šárka, že je těhotná. Má dvě krásné holky a doufá, že se nebudou jako ona týrat hlady, když půjdou do puberty. Pro ty případy si schovává tu strašnou fotku, když vážila 38 kilo a žebra jí vystupovala z těla.

„Nerada se na ni dívám, hnusí se mi ta hloupá žába, která si neuměla vážit života. Když by ale došlo k nejhoršímu, nebudu váhat ji použít,“ usmívá se dnes už má rozumná mladší sestřička.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Anorexie mé sestry:

Anorexie mé sestry
Anorexie mé sestry
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
mám kamarádku která trpí bulimií,a obojí je hrozně těžké....přeji,aby už vše bylo jen dobré
Obrázek uživatelky
profil
článek. Slzička ukápla. Nejhorší na tom je, že se rodina - hlavně maminka -trápí, ale nic nezmůže. Moc přeji, abyste už v rodině nic podobného nemuseli řešit.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Krásný příběh a poučný.Bála jsem se u dcer,ale i u vnuček.Zatím je vše v pořádku a už jsou snad po pubertěSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Moc hezky napsaný příběh.
Je dobře, že Tvoje sestra si nechala pomoci a dobře to dopadlo.
Obrázek uživatelky
profil
Pěkně napsaný článek.Zajímavý.Slzy mě vytryskly,když jsem se vcítila do maminčiny role,bezmocnosti.
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles