Jak jsem pracovala na kolejích

Všichni úředníci nafasovali montérky, pracovní boty a rukavice. Teď už jen zbývalo rozhodnout, kdo který den půjde. „Je to jednoduché,“ rozhodla paní vedoucí. „Je nás pět, vyjde to akorát na týden. V pondělí začneš ty,“ ukázala na mne. Nic jsem nenamítala. Byla jsem nejmladší. Ráno jsem se převlékla do montérek a čekala na povel. Najednou se na chodbě ozvalo: „Nástup na panské!“ Pochopila jsem, že je to tady. Ze dveří jednotlivých kanceláří vycházeli omontérkovaní zástupci a zvědavě vyčkávali, co se bude dít.

Před správní budovou stálo nákladní auto. Vyškrábali jsme se na jeho korbu, kde byla od jedné postranice ke druhé položena prkna, která sloužila jako lavičky. Sedli jsme si, někdo zabouchal na kabinu a jelo se. Navzájem jsme se museli držet, ať nespadneme. Byla to zkrátka legrace. Ještě že to nebylo daleko. Na místě samém jsme zase seskákali dolů s tím, že na konci směny pro nás auto zase přijede.

Nyní nastal ale menší problém. Muži byli přiděleni k jednotlivým pracovním četám, dostali lopaty a krumpáče a začali pracovat. Zbyly jsme dvě ženy – já a kolegyně z vedlejší kanceláře. „Co s vámi?“ mnul si bradu mistr. „Víte co, běžte se nejdříve najíst,“ rozhodl a vysvětlil nám, kde je kantýna. „A nespěchejte,“ volal za námi. Tak jsme šly.

Občerstvené jsme byly za chvíli zpátky a zase se dožadovaly práce. Dostaly jsme za úkol natřít pražce, které se dávaly před výhybky. Byly betonové a měly jsme je nejprve natřít na bílo a pak na ně udělat dva černé pruhy – asi pět cm od kraje a pět cm široké. Dostaly jsme bílou a černou barvu, štětce a doporučení, ať moc nespěcháme. Daly jsme si záležet. Pražce jsme natřely asi třikrát, pak jsme si sehnaly pravítko, vše si rozměřily a začaly malovat černé pruhy. Zpovzdálí nás pozoroval jeden dělník, kterému to nedalo, přišel blíž a povídal: „Co se s tím tak patláte? My to natíráme bílou jen jednou, pak dvakrát šmrncnem černou a je to.“ Takto nám zvedl sebevědomí a odešel. Ale mistr nás pochválil. Hlavní bylo, že jsme dokonce směny po něm už nic nechtěly.

Druhý den měla jít kolegyně – ta ale musela nutně dodělat nějaký výkaz. Šla jsem tedy znovu já. Třetí kolegyně měla zdravotní problémy a čtvrtá byla těsně před důchodem. Přece ve svém věku nebude poskakovat po kolejích. No a paní vedoucí – ta přece musí být na pracovišti, kdyby se něco nepředvídaného stalo. Takže zatímco se pracovnice z ostatních kanceláří střídaly, za naše oddělení jsem chodila celý týden sama. Nevadilo mi to.

A co jsme dělaly?

Pražce už byly natřené a tak jsme natíraly staré výhybky černou barvou, aby vypadaly jako nové. Sluníčko svítilo, práce byla příjemná. Nebo jsme nějakým olejem natíraly šrouby, kterými byly kolejnice připevněny k pražcům. Abychom se nemusely ohýbat, sehnaly jsme si klacek a kus drátu, připevnily jsme štětec ke klacku a už jsme vesele olejovaly.

Jednou nám dali proutěná košťata a chtěli po nás, abychom jimi „zametaly“ kolejiště. Měly jsme dosáhnout toho, aby štěrk mezi kolejemi dosahoval asi do poloviny výšky pražců. A nesměl být na pražcích. Štěrk se pod košťaty ani nepohnul, a tak jsme je zahodily, sedly si na koleje a rukama přehazovaly štěrk z míst, kde ho bylo hodně, do míst, kde chyběl. Výsledek na konci směny byl takřka neznatelný.

Po týdnu této pomoci někdo vyčíslil přínos celé akce. Výsledek zřejmě nenaplnil očekávání, neboť další týdny už nás nikdo na panské nevolal. Pro mne však tento týden měl jeden přínos. Když jsem jednou se strachem míjela na ulici skupinu „podezřele“ vypadajících chlapů, ozvalo se: „Dobrý den!“ a pak jsem ještě zaslechla: „Chlapi, to je paní inženýrka, ta s námi dělá na kolejích.“

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10