Kolem hory Křemelné

Je proto zajímavé položit si otázku, kolik je na Šumavě vrcholů s nadmořskou výškou přes tisíc metrů. Popřemýšlíte, začnete počítat a rychle zjistíte, že prsty vám opravdu nebudou stačit. Je to neuvěřitelné, ale toto pohoří má 180 tisícovek, tedy téměř polovinu všech v České republice!

Její prudké svahy omývá z jihu řeka Křemelná, na východě Otava, což výrazně znesnadňuje přístup (v době naší návštěvy byl pro havarijní stav uzavřen most od Velkého Boru a Paštěcký most není považován za oficiální parkoviště!) a je nejspíš i důvodem, proč zde davy turistů opravdu nepotkáte.

Nejvhodnější je tedy přístup od severu (např. parkoviště u Dobré Vody u Hartmanic), odkud nás modrá turistická značka přivede na rozcestí U Malého Babylonu.

Cesta na vrchol Křemelné není značena, lesní cesty vedou po hřebeni přes vedlejší vrchol Sněžné jámy. Pro vzrostlý les zde nejsou takřka žádné výhledy, zajímavostí je kamenná mohyla připomínajícího zakladatele woodcrafterského hnutí v USA Ernesta Thompsona Setona.

Spíše než vrchol je pro nás zajímavější putování kolem hory, neboť ji v minulosti jako věnec obklopovaly vísky a osady. Zdejšími obyvateli byly generace  horníků, sklářů, dřevařů, statkářů, pastevců. Dvacáté století přineslo dvě války a po té druhé ti, kteří svou každodenní dřinou přetvářeli zdejší krajinu, museli odejít. Jejich domovy se po vzniku vojenského prostoru Dobrá Voda staly cvičným terčem pro tanky nebo byly srovnány se zemí.

Rozhodli jsme se putovat po svazích kolem hory Křemelná ve směru hodinových ručiček, takže po zelené značce dojdeme na vyhlídkové místo s turistickým odpočívadlem u zaniklého statku Velký Babylón, k němuž patřily také dva podružní domky. V nich se střídaly rodiny podruhů, které za možnost bydlení musely podle potřeby vypomáhat na statku, na poli, ve stájích apod.

Značku opustíme a vydáme se širokou zpevněnou cestou k jihu. Dalo by se říci, že pokaždé, když se z lesa vynoříme na paseku, jsme v místech bývalého osídlení. Les byl vymýcen v době těžby zlata či později při práci sklářů. A i když byly domy v 50. letech zbořeny, louky byly využívány jako pastviny skotu, tu a tam nalezneme staré zplanělé ovocné stromy.

Živou připomínkou zaniklé osady Bergl je přibližně dvěstěletý buk, jehož mechem obrostlý kmen dosahuje obvodu 470 cm.

Sestoupili jsme do údolí, do oblasti Paště. Název sice připomíná paštiku, ale je odvozen od „pastvy“ a „pastviny“ (něm. název Waid od „die Weide“). Na poměrně rozsáhlém prostoru postupně vyrůstaly domy, kolny, stodoly. Jak se hospodářství rozrůstala a majetek dělil, vznikly na sebe volně navazující Přední, Prostřední a Zadní Paště a samoty Polihof a Grankbauerhof.

Nejbližší kostel byl v Rejštejně. V drsné šumavské přírodě byl těžký život, víra v Boha hrála významnou roli, což dokazují četné kříže a někdy i postavení vlastní kapličky. Ta bývala i místem setkávání a v její blízkosti byly obvykle vysazeny lípy. Po vzniku vojenského výcvikového prostoru bylo demolováno vše, co by mohlo poskytnout úkryt diverzantům a pamětníkem zašlých časů zůstaly jen ony zmíněné lípy. Naštěstí se doba změnila a díky místním nadšencům se některé kapličky dočkaly obnovy - Panny Marie na Předních Paštích a sv. Martina na Zadních Paštích.

U té druhé zmiňované můžeme vidět i umrlčí prkna. Tento zvyk, typický pro Šumavu, vznikl z čistě praktického důvodu - když kvůli zmrzlé půdě a drsnému počasí nebylo možné ihned pohřbít zemřelého na hřbitově, položil se dočasně na prkno a uložil na chladné místo. Po řádném pohřbu bylo prkno vyzdobeno lidovými symboly smrti a vztyčeno obvykle poblíž míst, kde nebožtík rád pobýval, na rozcestích, u kapliček apod. Později tento zvyk přešel do symbolické formy, kdy „pohřební prkno“ symbolizovalo vzdálený hrob a stalo se tak pietním místem připomínky zesnulého.

Při bližším pohledu na umrlčí prkna u kapličky sv. Martina si nelze nevšimnout, že všech pět lidí zemřelo téměř najednou, v rozmezí 4 dní. Co se tady stalo? V listopadu 1918 postihla oblast Paští mimořádně těžká epidemie chřipky, které podlehli i jinak zdraví a statní lidé.

Kolem přezimovací obory procházíme jižním úpatím Křemelné k bývalé obci Stodůlky (Stadln), kdysi centrální obci největší šumavské svobodné královácké rychty, s největší rozlohou orné půdy, luk a pastvin z celého Hvozdu. Na začátku 20. století zde žilo ve 284 domech přes 4.000 stálých obyvatel.

I zdejší usedlosti zmizely v propasti času, dnes je připomíná už jen litinový křížek. Na novodobější využití prostoru pak upozorňují tabule varující před nevybuchlou municí. Potěší turistické odpočívadlo, neboť do cíle, parkoviště u Dobré Vody, to máme po modré značce 5 km.

V Dobré Vodě lze navštívit Muzeum Dr. Šimona Adlera nebo kostel sv. Vintíře se skleněným oltářem od výtvarnice Vladimíry Tesařové. A pokud vám při putování kolem hory Křemelné vyhládlo, je nedaleko chata Rovina.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz