Kubíkovo zmoudření

Říká se, že puberta je nejhorší období v životě dítěte, zejména pro rodiče. A také se říká, že nemoc dítěte je pro matku to nejhorší, co ji může potkat. A co teprve, když se obojí setká a postihne jednu mámu?

Kubu jsem vychovávala od jeho tří let sama. Když jeho táta, můj milovaný manžel, tragicky zemřel při autonehodě, zůstali jsme z hodiny na hodinu sami. Kuba byl hodné, uzavřené dítě. Celou základní školu si neuměl najít dobrého kamaráda. Bavil se tak trochu s každým, ale narozeniny slavíval sám a většinu času se také zdržoval doma.

„Kam bych šel?“ ptával se, když po vyučování dorazil domů a já ho posílala ven.

„Kuba je introvert, ale má chytrou hlavu,“ říkával jeho třídní učitel, když končil základní školu s vyznamenáním. Byla jsem na něj hrdá.

Udělal bez problémů přijímací zkoušky na obě střední školy, které si vybral, a jednu z nich si zvolil.

„Proč až tak daleko?“ zoufala jsem si. Kuba chtěl na dopravní školu, která byla sto kilometrů od nás. „Budeš muset na internát.“

„Já to zkusím, mami, a když se mi tam nebude líbit, tak přejdu.“

„Kam přejdeš? To už nikde nebude místo. Zůstaň tady, na průmyslovce, Kubíku,“ prosila jsem svého dospívajícího syna.

Ten ale neposlechl. S prvním dnem měsíce září odešel na internát a domů jezdil jen na víkendy. Měla jsem o syna strach, ale aklimatizoval se rychle. Při víkendových návštěvách vyprávěl s nadšením o škole, ale také o městě, kde studoval. „Mám tam plno kamarádů. A, mami, můžu si propíchnout ucho?“

Divila jsem se jeho otázkám. A také tomu, že má kamarády. Kuba, který si doma nenašel žádného dobrého kamaráda. Ucho jsem mu propíchnout zakázala, ale jednou mi skutečně přijel s hnisající dírou v uchu. Později přibyla na jeho ruce malá kérka.

„Tak to ne, Kubo!“ zlobila jsem se. „Buď začneš sekat dobrotu, nebo tě ze školy stáhnu!“ Tehdy mi poprvé Kuba oponoval. Byl vzteklý, křičel a vztáhl proti mně ruku. Hned ji opět svěsil, ale byl v pubertě a dal se do boje proti autoritám.

Pak přišel s tím, že na víkend domů nepřijede.

„A kde budeš?“ starala jsem se.

„Mám holku, budu u ní!“ řekl, a víc se se mnou odmítal bavit. Měl teprve patnáct roků. Kuba skutečně nepřijel a já se rozhodla následující týden vypravit do školy. Jeho školní prospěch se rapidně zhoršil, v pololetí téměř propadal. Začal mě sprostě oslovovat, chybělo mu oblečení a z bytu mi vynášel vybavení. Tu zmizelo rádio, tam přehrávač, jindy mi vynesl z kuchyňské linky skleničky a hrníčky.

„Na co to máš?“ ptala jsem se.

„Co ti je do toho?“ odpovídal zle, a víc se se mnou odmítal bavit.

Ve škole jsem přednesla své připomínky. Podotkla jsem, že mám s Kubou v poslední době výchovné problémy, ale soustředila jsem se hlavně na neutišující školní prospěch.

„A divíte se, paní Pospíšilová?“ zeptala se mě třídní učitelka. „Pokud si nezačnete řešit své soukromé věci tak, aby mohl chodit do školy, propadne.“

Nechápala jsem. Vykulená jsem zírala na třídní učitelku. Ta přešla ke stolu, rozevřela velký blok a vytáhla z něj štos papírků. Ty mi podala do ruky.

Měly stejný text, jen data se lišila. Na papírcích jsem četla: „Omluvte mého syna Jakuba Pospíšila dne… z vyučování, prosím, z rodinných důvodů.“ Následoval datum a můj podpis. Byl téměř identický! Pravidelně dvakrát týdně můj syn falšoval omluvenky a ulíval se ze školy.

„Už se to nestane. Chci vás jen poprosit, jestli mohu svého syna v případě potřeb omlouvat jen telefonicky,“ falešně jsem se usmála. Pak mě napadla lež: „Půjdu na operaci s rukou, nebudu moct psát.“ Lhala jsem. Učitelka souhlasila a já se jako opařená vykolébala před školu. Bylo po vyučování, syn měl být na internátě, kam jsem také zamířila.

Představila jsem se vrátné. „Ano, paní Pospíšilová, jistě, můžete syna navštívit. K jeho chování nemáme žádné připomínky.“ Alespoň jedna dobrá zpráva. Kubovi jsem nesla nějaké to jídlo, poslední dobou strašně zhubl. Zamířila jsem do prvního patra, kde byl jeho pokoj. Klepla jsem na dveře a vrazila dovnitř. Načapala jsem svého syna s cizí holkou. Leželi nazí v posteli. Holka byla celá propíchaná, měla na sobě tolik piercingu, že by zmátla i střelku kompasu. A Kuba měl holou lebku! „Kde máš vlasy? Co to je za holku? Je ti teprve patnáct!“ křičela jsem na syna. Holka vytušila nebezpečí, sebrala pár svršků a zmizela v okně. Nebyla to další ubytovaná, ta holka měla pod oknem opřený žebřík, po kterém přišla za mým synem.

Vše jsem oznámila vedení internátu. Vedoucí mi slíbil nápravu a dohled, aby do budovy nemohl nikdo cizí. A můj holohlavý syn se mnou přestal mluvit. Přijížděl na každý třetí víkend, řval po mně a odmítal mě informovat jak o školním prospěchu, tak o dění na internátě. Přestal sice chodit za školu, jeho školní prospěch se ale nadále horšil. Dopadlo to tak, že mi začal krást i peníze z peněženky.

Nakonec jsem s Kubou musela do psychologické poradny. Paní psycholožka mi doporučila dokonce psychiatrické vyšetření mého syna.

„Toto je složité období,“ řekl mi obrýlený psychiatr, jako bych to já nevěděla. Ve zkratce mi vysvětlil, že Kuba prochází pubertou a chytl se špatné party. „Mohl by pomoci jeho přestup na jinou školu. Zvažte zrušení internátního ubytování a přehlaste chlapce na jinou školu ve vašem městě,“ radil doktor. Od této chvíle jsem hledala vhodnou školu, na kterou by Kubu přijali, s podobným zaměřením. Nakonec nastoupil na střední průmyslovku. „To ti nikdy neodpustím!“ cedil mezi zuby Kuba. A začal utíkat z domu. Do školy sice chodil, ale v pátek po vyučování zmizel a viděla jsem ho až v neděli v noci. Když jsem ho odmítla pustit, vrazil do mě, a byl pryč.

„Uteču vždycky! A taky se už nemusím vrátit,“ hrozil.

„Kam chodíš? Co jíš? Nejsi plnoletý!“ Střídavě jsem se ptala, vyhrožovala, prosila, zjišťovala.

„Můžu si dělat, co chci,“ opakoval. A já hledala a hledala pomoc. V práci jsem začala mít problémy se soustředěním, v noci jsem špatně spala. Nikdo mi neuměl pomoci. A Kuba se měnil a měnil. K holé lebce a první nesmělé kérce přibylo další tetování. Byl ověšený ocelovými šperky s ostrými hřeby a nechal si někde propíchnout jazyk. Z mého chlapečka začal jít strach. Se synem jsem se začala hádat a ze školy přišlo oznámení, že pokud se nezačne učit, propadne.

Tehdy jsem mu poprvé řekla, že ho umístím v nedaleké polepšovně.

„Všude bude dobře. Aspoň si budu moct dělat, co chci,“ plivl v obýváku na zem, práskl dveřmi a byl pryč. Vrátil se až v noci.

Bylo pondělí a já si vzala v práci volno, abych navštívila dalšího specialistu. Kuba šel otráveně do školy.

Nebylo ani poledne, když mi volal učitel ze školy, že Kuba náhle zkolaboval v hodině tělesné výchovy. Ihned jsem běžela do školy. Zastihla jsem ho, jak sedí ve třídě, bledý jak stěna. „Co ti je?“ ptala jsem se.

„Už nic. Co se staráš?“ odpověděl.

„Ani jsme neběhali. Stál, a najednou se sunul k zemi,“ oznámil mi učitel. „Asi byste měli zajít k lékaři.“

Dotáhla jsem syna k jeho lékařce. Ta již věděla o výchovných problémech, které se synem mám.

„Nejí pravidelně, hubne. Asi to je životosprávou, ale pro jistotu,“ usmála jsem se.

Lékařka nabrala krev a prohlédla syna. „Tlak má dobrý, přijďte si ve středu kolem poledne pro výsledky,“ řekla pak. „A ty se sprav. Začni jíst a přestaň blbnout,“ řekla Kubovi, kterého dobře znala od miminka.

Veškeré Kubovy výsledky byly v normě. „Je jen trochu pohublý,“ řekla lékařka. „Kdyby se to opakovalo, přijďte, udělám ještě nějaká vyšetření. Je v pubertě, to se občas stane.“

Neuběhl ani týden, a Kuba opět omdlel. Tentokrát se se mnou přel, že půjde opět za kamarády.

„Ne, já si nepřeju, abys chodil za svou partou. Učí tě kouřit, piješ, kdo ví, jestli tě nenaučili i fetovat. Jsi pořád ještě dítě.“

„Jo, beru heroin a na ulici přepadávám lidi!“ vztekal se. Jeho holá palice se leskla, byl celý zpocený. A najednou se sesunul k zemi. Zůstal ležet snad pět minut, než opět přišel k sobě. To už k nám ale přijížděla sanitka, kterou jsem v panice zavolala. „Vezmeme ho na pozorování,“ řekl lékař.

Byla jsem doma sama. A stále jsem přemýšlela, kde jsem udělala chybu. Kuba se chytl špatné party, která ho táhla ke dnu, to bylo jasné. Udělala jsem ale já nějakou chybu ve výchově? Takové to bylo hodné miminko. Vyrovnali jsme se tenkrát s úmrtím jeho otce a já si už partnera nehledala. Byla jsem mladá, muži o mě měli zájem. Já ale měla svého syna, na toho jsem se upnula. Muže jsem nepotřebovala. A nyní jsem pomalu stárnoucí, nešťastnou mámou a nemám nikoho, kdo by se mě zastal. A můj syn mě nemá rád. S takovými myšlenkami jsem šla nemocniční chodbou k jeho pokoji.

„Dobrý den, paní Pospíšilová, pan primář by s vámi rád mluvil,“ zastoupila mi sestřička cestu.

„A kdy?“ ptala jsem se. V ruce jsem svírala balíček pro Kubu. Byly v něm banány, pomeranče a nějaké sladkosti, které měl rád. Nebo lépe řečeno „míval“ rád, protože poslední dobou se vyhýbal jídlu.

„No, nejlépe hned. Kubík počká,“ řekla sestřička vážně.

„Stalo se snad něco?“ zeptala jsem se a cítila jsem, jak mi na synovi stále záleží. Tolikrát mě poslední dobou proklel, dokonce mi při poslední hádce dal i facku. Lhal, kradl mi z bytu, co se dalo, tahal se s holkami a chodil za partou pochybné pověsti. Ale pořád to byl můj syn!

V malé místnosti čpící nemocniční dezinfekcí jsem se dozvěděla něco, co změnilo další chod naší rodiny. Kuba měl leukémii. Zákeřné onemocnění u něj vyvolávalo mdloby a postupně se ho snažilo pohltit a zničit. Ramena se mi roztřásla pod náporem pláče. „Co bude? Vyléčí se?“ Nahlas jsem se zeptala: „Neumře, že neumře, prosím?“

Primář mi stiskl rameno. Pak mi vysvětlil další průběh léčby. „Bude to dlouhá cesta, ale u dětí je velká šance na uzdravení,“ řekl. Nevím, proč mi v hlavě vytanula Kubova častá věta: „Já už nejsem dítě!“  

Byla jsem zoufalá. Kdybych mohla, vzala bych jeho nemoc na sebe. Jen ať je můj syn zdravý!

„Ví to?“ zeptala jsem se při odchodu z primářova pokoje.

„Právě se to dozvěděl. Zatím to popírá, nevěří. Sžívá se s informací,“ řekl primář.

Zaklepala jsem na Kubův pokoj. Byl v něm sám. Nečekala jsem na vyzvání a vešla dovnitř. Ležel na posteli, bledý, vyhublý. Vypadal jako loutka. Podíval se na mě. Oči měl propadlé, zčervenalé. Nebylo pochyb, že plakal. Ač jsem si pláč zakázala, tekly mi po tváři horké slzy a ramena se třásla.

„Mami,“ řekl můj velký, ale přesto nedospělý syn. Jak dlouho jsem to oslovení neslyšela? Tolik jsem po něm toužila, a teď ho mám. V této situaci! Ne, mnohem radši bych slyšela jeho nadávky, čelila jeho agresivnímu chování, jen aby byl zdravý. Odpustila bych mu jeho špatné chování, zbavit ho tak jeho nemoci.

Objímali jsme se v nemocničním pokoji bez jediného slova. Pak mi řekl: „Mami, já se nevzdám. Doktor mi řekl, že léčbu zahájí ihned. Budu bojovat.“

To řekl on mně! Ne já jemu. Byl odhodlaný zvítězit.

Nastalo nám zlé období. Kubíka pustili domů. A hned poté za ním začali docházet divní teenageři. Byli potetovaní, propíchaní a šel z nich strach. Smrděli. Všechny jsem vyhodila.

„Kuba je nemocný, moc. Už se za vámi nevrátí.“

Chvilku se vraceli, ale pak dali pokoj. Kubík nastoupil na chemoterapii. Byl zesláblý, zvracel.

„Už nemůžu, mami,“ chytil mě jednou za ruku. Ale já už také nemohla. Přes den jsem byla v práci, v noci jsem ošetřovala nemocného syna. Nespala jsem a nakonec jsem musela dát v práci výpověď. Tím se snížil náš příjem. Kubík přerušil školní docházku.

Po první sérii chemoterapie byl lékař spokojen. „Vypadá to, že je nemoc zažehnána. Po čase zopakujeme ještě jednu sérii, a když se nemoc do pěti let nevrátí, jsi vyléčen, mladý muži,“ poplácal zesláblého Kubu po rameni. „Důležitá je nyní zdravá životospráva. Hodně odpočinku, málo stresu, mladíku.“

„Další chemoterapii už nedám!“ dal se Kuba na odpor.

Kuba byl doma až do konce školního roku. V září nastoupil druhou sérii chemoterapie.

„Tato bude slabší, mladý muži. Vše už znáš. A pak, půjde-li vše dobře, budeš mít od nás pokoj. Sem budeš chodívat jen na pravidelné kontroly.“

Před nástupem na druhou sérii chemoterapie jsem si našla novou práci. Přes mé vysokoškolské vzdělání jsem si našla místo prodavačky u soukromníka. Otvíral malý obchůdek s pečivem v našem městě. A já, když jsem šla na nákup, četla vývěsku na výloze obchodu. Zavolala jsem, vyhrála výběrové řízení a brzy nastoupila. Obchůdek neměl velké tržby. Dělala jsem na dvě směny a v obchodě jsem byla sama. Má kolegyně, s kterou jsem se střídala, mi vždy vyšla vstříc, když jsem potřebovala s Kubou k lékaři. Vyměnila si se mnou šichtu, nebo odpracovala pár hodin navíc, které jsem jí pak vrátila. Měla jsem zodpovědnost, ale ne tak velkou. Získala jsem si kupující a práce mi dodávala energii.

Druhou sérii chemoterapie snášel Kuba mnohem lépe. Po ní se pomalu vracel do kondice.

„Chceš upéct kuře?“ zeptala jsem se ho jednou. Kubík, jakmile si našel svou partu, odmítal drůbež i veškeré jiné maso.

„A víš, mami, že bych si dal krásné stehýnko?“ usmál se na mě můj syn. Opět jsem brečela, tentokrát štěstím.

Když lékaři potvrdili Kubovo uzdravení, přemýšleli jsme, co bude dál.

„Vrátím se do školy, mami. Uvažoval jsem, že jsem dělal moc zlého. Blbl jsem a nemoc byla trest,“ řekl. Tenkrát mi najednou připadal dospělý.

V následujících měsících se obložil učebnicemi, aby si oživil studium.

„Nevíme, jestli ho zpět přijmeme. Neměl dobrý prospěch,“ řekl mi ředitel školy přímo.

Kuba musel jít na test, kde učitelé zjistili, jak na tom je.

Měl sedmnáct let, když se vrátil do prvního ročníku průmyslové školy. Pomalu mu opět rostly vlasy. Pouhé dva roky ho dělily od prvního studia. Dva roky, během kterých můj syn vyspěl!

Dnes jsme rádi, že máme jeden druhého. Syn má slušnou přítelkyni a pár dobrých kamarádů. Drogy, alkohol i cigarety jsou minulostí.

„Až udělám maturitu, půjdu na vysokou. A pak se ožením a budu mít s Magdou děti,“ říká dnes už můj zmoudřelý syn Kuba.