Legrační dům - příběhy pro nejmenší čtenáře s neotřelým humorem

Název knihy: Legrační dům
Autor: Jiří Kahoun
Ilustrátor: Fixl Jiří
Nakladatelství: Grada
Formát: 170x 250 mm
Počet stran: 80
Rok vydání: 2013
Cena: 229 Kč

Znáte pidipidlíky? Bydlí v legračním domě za modrou horou a verpánkovým lesem a kdekdo jim závidí, protože se nemusí vůbec učit a celé noci si jen hrají. A slyšeli jste někdy o malém vychucholovi? Je nešťastný z velkého nosu, a tak píše básničky.

A jestli snad raději čtete o zvířátkách, nalistujte si třeba pohádku o kačerovi, který se učí mluvit.
Abyste se ve čtení opravdu spolehlivě procvičili, pusťte se do čtenářské rozcvičky nebo si ověřte svoji paměť v pohádkách s hádankou. Originální ilustrované příběhy dokazují, že i pro nejmenší čtenáře lze psát s neotřelým humorem.

O autorech knihy Legrační dům:

JIŘÍ FIXL *1950 - malíř a grafi k, patří k předním českým ilustrátorům. Věnuje se intenzivně tvorbě pro děti a spolupracoval také při vzniku řady učebnic. Na svém kontě má více než sto knižních titulů pro čtenáře všech věkových kategorií, za něž získal několik prestižních ocenění. Tato knížka je již čtvrtá Fixlova spolupráce se spisovatelem Jiřím Kahounem. Rovněž další knížky, O mašinkách, Štěstíčko a kocouří dědeček a Škola je samá legrace, zaznamenaly u dětských čtenářů velký ohlas.

JIŘÍ KAHOUN *1942 - je autorem více než třiceti knih, určených převážně dětem. Mezi jeho nejznámější knížky patří například Příhody včelích medvídků, Toronto Tom, kocour z Ameriky, nebo Školník Kulda je jednička. Jeho novinky se pravidelně objevují v žebříčku dvaceti nejčtenějších knih roku, který je od roku 1994 sestavován na základě výsledků ankety dětí.

Ukázka z knihy Legrační dům:

U babičky

Babička si posadila na klín vnučku a povídá: „Prvňáčku, pověz mi, co ses naučila ve škole?“
„Bubliny,“ řekla Klárka. „Jaké bubliny?“ dívala se na ni překvapená babička.
„Takhle veliký,“ ukazovala rukama Klárka, „jako pruhovaný lítací balony. Taková bublina by tě, babi, klidně unesla.“

„A z čeho jsou?“ zeptala se babička.
„Ze žvejkačky. Babi, koupíš mi bublinovou žvejkačku?“
„Koupím,“ usmívala se babička. „Ale neříkej, že ses ve škole naučila dělat jenom bubliny.“
„Ještě tohle,“ vzpomněla si Klárka. „Babi, řekni kotě.“
„Kotě.“
„Máš křečka v botě,“ vyprskla Klárka.
„Jéé!“ lekla se babička a začala třepat nohou.
„Babi, neboj, nic tam nemáš,“ smála se Klárka.
„Řekni myška,“ otočila se na vnučku babička.
„Myška.“
„Máš hlavu jako šiška,“ řekla babička a obě se rozesmály. Pak ji babička pohladila a povídá:
„Nemáš šišku, neboj se. Máš chytrou hlavičku a ta mi poví, co ses ještě naučila.“

„No, trochu počty,“ odpověděla Klárka. „Sčítat a odčítat. Jenže to mi moc nejde. Hele, babi, třeba čtrnáct bez čtyř a já řeknu deset.“
„To je správně,“ řekla babička.
„Jo?“ zarazila se Klárka, „tak už mi to jde.“ A pokračovala: „V prvouce jsem se naučila vystříhávat papírky a lepit. V kreslení kreslit suchými pastely zvířátka.“
„Tak mi musíš něco hezkého nakreslit,“ povídá babička. „Já si to dám za rámeček.“
„Klidně. Já umím nakreslit všecko, co tě napadne. Malého pejska. Dlouhého psa. Obrovského hafana. Babi, když mi dáš velikánskou čtvrtku, tak ti nakreslím psa velikého jako mamut.“
„Takovou velikou čtvrtku nemám,“ vrtěla hlavou babička.
„To nevadí. Já ti nakreslím mrňavého pejska. Já umím kreslit i na malý papírek. Třeba na jízdenku. Nebo ti ho vystřihnu z barevného papíru. To se učíme v pracovní činnosti. Nebo ti udělám skládanou lodičku.“

„A jaké jste měli další předměty?“ zeptala se babička.
„Hudebku. Paní učitelka nám hraje na elektrické  piáno a my zpíváme: Halí, belí, koně v zelí a hříbátka v petrželi. Pak kreslíme koně, jak se pasou v zelí. A Jarda Říha nakreslil místo koně tatínka. Když se paní učitelka ptala proč, tak řekl, že jeho tatínek miluje zelí s knedlíkem a vepřovým.“
„A co tomu paní učitelka říkala?“
„Nic. Smála se. Babi, a víš, co jsem se naučila v tělocviku? Chytat rybičky.“
„Rybičky?“ divila se babička. „Vy chodíte v tělocviku chytat ryby? Tohle se dřív ve škole neučilo.“

Klárka se rozesmála. „To je taková hra. Někdo dělá rybáře, třeba Zdenda, a křičí: Rybičky, rybičky, jdou na vás rybáři! A všichni musíme utíkat, aby nás nechytil do sítě. Koho chytí, ten musí dělat rybáře za něj. Jednou nám to paní učitelka ukazovala, zakopla, upadla
na břicho a odřela si bradu. Pan ředitel jí na to musel přilepit náplast. Jo a taky jsme měli český jazyk. Na ten bych málem zapomněla. Psaní, to mi moc nejde, a čtení. To mi jde líp.“
„Umíš číst taky nahlas?“ zeptala se babička.
„Jo, umím. Potichu i nahlas.“
„Tak mi můžeš něco přečíst,“ řekla babička.
„Přečtu, klidně,“ přikývla Klárka. „Jak budeš chtít. Nahlas nebo potichu.“

Tuto knihu Jiří Kahoun - Legrační dům koupíte v knihkupectví a na internetové stránce nakladatelství Grada.