Marný boj s počasím

Za spoustu let, co jezdíme na výlety a dovolené se nám nestalo, aby nás počasí vyhnalo domů. Když náhodou pršelo, používali jsme deštníky a pláštěnky, navštěvovali muzea a zámky a oblečení vždy nechali usušit. Tak nějak by to vypadalo i tentokrát, kdyby…

Déšť mne probudil kolem čtvrté hodiny ranní. Všude kolem bylo ticho kromě padajících kapek burácejících na stan. Nad myšlenkami, co bude ráno a přes den, jsem znovu usnout nedokázala. Nadzvedla jsem stříšku u vchodu stanu a vylila tak vodu. Díky deštníku, který vyčníval zpod stříšky, jsme měli trávu u vchodu do stanu suchou. Prohlédla jsem baterkou vnitřek stanu a zjistila jsem, že stan prosakuje. Na krajích spaly děti, protože jsou menší. U staršího, který se spacákem opíral o stěnu nohama, byla skvrna větší. Narovnala jsem mu nohy, vyšla ven a snažila jsem se stěny od sebe odlepit, aby nám neteklo do stanu, ale moc mi to nešlo. Stěny se opět spojily. Kontrolovala jsem kolíky, ale už bylo pozdě. Jeden, právě na straně, kde stan prosakoval nejvíce, byl uvolněný. Snažila jsem se stan napnout, ale když v jedné ruce jsem měla deštník a druhou jsem rovnala kolík do promáčené půdy, moje snaha byla marná. Do rozednění nějaký čas ještě zbýval, a jelikož mi byla zima, přikryla jsem se až po bradu spacákem.

boj s počasím Ráno stan vypadal v děsivém stavu. Komplet promočené stěny nebyly největším problémem. Ty by ještě po propnutí stanu bez deště dostatečně uschly. Tu největší katastrofu jsme zjistili, když jsme odhrnuli spacáky. Krajní lehátko s velkým množstvím vody mluvilo za vše. Nemluvě o dekách pod lehátky. Mimo jiné pršelo stále.

Věděla jsem, že taková situace se zachránit nedá, přesto jsem nešťastně zkoušela příteli oponovat. V kempu jsme měli správně ještě spát dvě noci a předpověď nedávala šanci na hezké počasí. Šla jsem do penzionu s dotazem, jak by to bylo, kdybychom odjeli dříve, protože ve stanu být nadále nemůžeme. Odpověď byla jednoduchá. Vrátili by nám peníze.

Ještě naposledy jsme zvážili naše možnosti. Do chaty se nám nechtělo a navíc by to bylo zbytečné. V takovém počasí např. na pramen Vltavy bychom se stejně vydat nemohli. Vyndávali jsme mokré věci ze stanu a pomocí deštníků je přendávali na lavičky pod střechou. Tráva, na které jsme měli postavený stan, připomínala velkou louži, a tudíž jsme stan museli přenést co nejvíce pod přístřešek. Ve chvíli, kdy jsme sundali vrchní vrstvu, přestalo pršet. Jako kdyby počasí vědělo, že už má vyhráno.

Naplánovali jsme náhradní plán – někde se naobědváme a pojedeme do pohádkové chalupy v obci Mlázovy. Kdyby pršelo, tak by nám to nevadilo, protože bychom byli schovaní.

Před odjezdem jsem si vyfotografovala ještě penzion z přední strany a později za jízdy spokojeně usnula. Po skoro probděné noci snad ani není divu.

Dlouho jsem ovšem nespala. Přítel mě vzbudil po 15 minutách v Sušici na světelných semaforech, kde zrovna svítila červená, s otázkou, zda se tu nenajíme. Měla jsem hlad a tak jsem souhlasila. Místo na parkování jsme našli snadno. Shodou náhod jsem toto místo dobře znala. V Sušici, nedaleko našeho parkování se nachází vodácký kemp, ve kterém jsme také nocovali. A další náhoda a tentokrát mnohem lepší byla restaurace proti našemu autu, ze které jsme odcházeli maximálně spokojení.

Za normálních okolností bychom jeli směrem na Strakonice, ale udělali jsme si 14 km zajížďku. Pohádkovou chalupu jsem také měla o této dovolené naplánovanou (i když o dva dny déle) a tak nebránilo nic v její návštěvě. Kromě poukázky v cestovním průvodci jsem měla vstupenku z časopisu. Použila jsem právě tu z časopisu z důvodu krátké platnosti. Poukázku by v případě zájmu mohl využít někdo z rodiny.

V malé pošumavské vesničce stojí Pohádková chalupa Mlázovy nedaleko Kolince, která je domovem šumavských skřítků a strašidýlek. Vedle chalupy se procházel poník, na kterém v případě zájmu se mohou děti povozit. A před chalupou je konec Rarášovy cesty s úkoly. Na každém místečku v chaloupce je nějaký skřítek. Ve druhé místnosti za pokladnou projdete kolem čertů se svojí Pekelnou. Čertům se obloukem vyhýbal starší syn, i když věděl, že mu nic neudělají. Mladší hned využil možnosti zatahat za provázek a pohoupat čertíky. Pohoupat si tu můžete i vodníka s vodnicí na houpačce nebo zmáčknout tlačítko a rozhýbat mechanické části. Potkáte tu i Šumavouse i velké pohádkové bytosti, vodníky, víly, lesní muzikanty. Hodně názvů zde je právě související se Šumavou. Vodnická kuchyňka s celou rodinkou vypadá moc hezky. Mají prostřený stůl, koš plný ovoce a na kuchyňce lince portréty vodníků. Nakonec vás bude čekat Pohádkový les s víly, zvířátky, mlýny, šumavskou pilou a Vílou Šumavou.

Po vystoupání do patra nás čekali skřítci, kteří představovali různá řemesla. Před vstoupením do další místnosti jsme míjeli obří fotografii nejjasnějšího pana krále Zdeňka Trošky z Hoštic i s jeho korunovačními klenoty. Dokonce tu má i svou zmenšeninu. Pokračovali jsme do Šumavousovy komnaty, kde kromě jeho bydlení jsme nalezli téma Z pohádky do pohádky a na kuchyňské lince seděla Popelka. Pro ty, co by ji od popela nepoznali, drží v ruce holuba a nad sebou má hodiny, které ukazují za 5 minut půlnoc.

Venku u chalupy jsme si prohlédli zajímavý rozcestník, děti se vyfotografovaly za malovaným obrazem s otvorem pro hlavu. Nakoukli jsme do šatlavy, do které se dávají na převýchovu všichni zlobiví skřítci i lidé a pokračovali jsme podle rozcestníku. Kousek od Pohádkové chalupy se nachází Pohádková rezervace, která má vlastní vrátnici s vrátným. Zde stojí hrad Troškov. Základní kámen byl položen v dubnu 2008, 6. července začala stavba a 7. října (dva dny po dokončení) byl hrad slavnostně předán samotnému vladaři Troškovi. Za hradem se nachází Skřítčí rezervace a „Brána do Šumavy“, kterou slavnostně otevřel Troška při návštěvě svého hradu. A jelikož každý návštěvník by měl touto bránou projít, jinak by ani nebyl na Šumavě, prošli ji také. Stojí tu také mimo jiné náznak perníkové chaloupky, zmiňovaná Rarášova cesta s úkoly od začátku, skřítčí stezka. Vše zakončuje věštírna.

Opět se přihlásilo počasí a začalo poprchávat. V tu chvíli jsme museli prohlídku zahrady urychlit, zastavili jsme se u divadla tety Terezy.

Domů nás čekala náročná cesta trvající 3 hodiny se zastávkou v Plzni u jedné z uživatelek Chytré Ženy.

Tato dovolená se nám vydařila na pouhých 70 % a prakticky jenom díky špatnému rozhodování mistra, který zakázal dovolené. V tuto chvíli už mám také práci a vím, že já takový problém mít nebudu, už dopředu jsem prohlásila, že jarní prázdniny jistí hory.

Piskotik - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete