Nahuštěné kolo

Jako vždy na jaře, i tentokrát stálo mé kolo po zimě v místnosti bez jediné známky vzduchu v duších. Bylo totálně prázdné a volalo po napumpování. Problém je ovšem v tom, že od jisté doby mám u kola galuskové ventilky. Automobilové i cyklo ventilky jsem vždy dokázala nahustit sama. S těmito mám ovšem problémy, zvláště od chvíle, kdy zánovní hustilce dochází dech. A tak obtěžuji okolí, nebo si kolo odvezu do servisu, kde mi ho za poplatek nahustí. Ten poplatek není zrovna malý, a tak se snažím využít svých přátel. Jako nyní Petra. Nabídl se vlastně sám.

„Mám kompresor, tak přijedu a nahustím,“ řekl a já se těšila. Ještě jsem ho upozornila na to, že ventilky jsou galuskové, vlastním ale redukci na cyklo ventilky, nikoli na automobilové. Věřila jsem, že Petr si poradí. Je zedník, navíc šikovný, tak kolo ho snad nerozhodí.

„Musíš kolo přivézt na parkoviště, já nepotáhnu kompresor k tobě,“ přikázal. A tak jsem, když zavolal, že je na cestě, táhla kolo z malého bytu, potýkala se s chodbou plnou dveří, schody k výtahu v mezipatře a stavěla kolo na zadní, aby se výtah mohl bezpečně zavřít. To není jen tak, občas se to podaří až na několikátý pokus, obvykle se při tom uvolní blatník. Konečně kolo stálo před vchodem. A už přijížděl Petr. Suverénně vystoupil, pozdravil. Pak si hleděl kola.

„Ten kompresor na to nejde!“ zvolal. „Já ti ale říkala, že mám redukci pouze na cyklo ventilky,“ připomněla jsem. „Tak kolo nenapumpuju.“

„No, mám ještě obyčejnou pumpu, jen mírně uniká. Vždy jsem si jí pumpovala kolo sama, teď ale na to nemám sílu,“ připustila jsem. Kolo potřebuji a jaro vyzývá k pohybu. A tak jsem musela zpět domů pro hustilku. „A jak se to dělá?“ zeptal se Petr. „Ty jsi nikdy neměl kolo?“ pojala jsem podezření. Petr kývl, že samozřejmě ano, ale bylo to prý už dávno. No, co může na kole zničit? Maximálně ho nenapumpuje. Ó, jak jsem se mýlila.

Vysvětlila jsem kamarádovi, že musí nejdříve ventilek vyšroubovat, aby na něj umístil mou redukci. Petr ventilek svýma medvědíma rukama šrouboval tak usilovně, až ho v polovině zlomil. Normálně ho rozlomil jako sirku! Co teď? Naštěstí byli ještě v servisu. Tam museli vyměnit rovnou celou duši, kterou pak sami nahustili. „A můžete ještě i zadní kolo?“ zeptala jsem se nesměle. Během chvilky bylo kolo nahuštěno, samozřejmě za příslušný poplatek, který byl mnohem vyšší, než kdybych šla rovnou do servisu a nechala si nahustit původní duši. Petr se ale ukázal jako kamarád. „Zničil jsem to, tak to zaplatím,“ řekl, a smál se tomu, jak je nešikovný. „No tak toto ti zrovna nejde,“ připustila jsem. „Vydělal sis. Dám ti aspoň půlku.“ O tom ale Petr nechtěl ani slyšet.

„A za trest mi dovezeš kolo nahoru k bytu,“ přikázala jsem. Představa, jak budu kolo opět strkat do výtahu, bojovat o každý centimetr, a pak ho potáhnu po schodech od výtahu k bytu, ve mně naháněla strach. Kolo bylo nahuštěno, v pořádku, tak jsem mu ho svěřila. Za Petrem se po chvíli zápolení zavřely dveře výtahu. Já mezitím šla po schodech nahoru, protože společně bychom se do výtahu už vůbec nevlezli.

Když jsem vyšla do šestého patra, viděla jsem Petra, jak bezradně stojí nad hromadou plastu. Co to je? Kamarádovi se nedopatřením podařilo rozbít obě světla, která byla připevněna na kole, shodit jeden blatník a druhý přelomit napůl. Petr sice kolo vyvezl, byl to ale trest především pro mě. Nejspíš naposledy jezdil na dřevěném kostitřasu! „Jak jsi toto dokázal?“ ptala jsem se bezradně. Petr jen pokrčil rameny. Naštěstí jsem měla doma rezervní blatník i několik funkčních světel na kolo, a tak jsem nemusela hned zase do servisu.

Po této příhodě jsem došla k závěru, že místo pomoci druhých si příště koupím novou funkční hustilku. Takovou, jakou jsem si hustila kola sama, jen se mi časem opotřebovala a přestala fungovat. Rozhodně to vyjde levněji.

Na znamení, že se na kamaráda nezlobím, jsem ho pohostila čerstvě usmaženým bramborákem a v dobrém mu doporučila, aby svou nepřebernou sílu využíval jinak, než na kola.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete