O tom, jak jsem chtěla spasit svět

Byla doba, kdy jsem žila jako samaritán. Měla jsem pocit, že musím pomáhat všude a všem a za každé situace. Tehdy jsem pracovala ve vedení firmy a neměla ještě dítě.

Ze své výplaty jsem si nechávala pravidelně strhávat nemalou finanční částku na Fond ohrožených dětí. Měla jsem pocit, že ti malí tvorečkové se díky mým penězům budou mít lépe, a s dobrým pocitem se hned lépe usínalo. Také jsem pravidelně nosila granule do psího útulku. Můj pes si mohl dopřát kvalitní krmivo, tak proč ho nedopřát také ostatním pejskům?

Právě v tomto samaritánském období jsem potkala Ilonu. Stála s ostatními bezdomovci u nákupního střediska a já si nemohla nevšimnout jejího bříška. Choulila se v chatrném kožíšku a tmavé kruhy pod očima nasvědčovaly tomu, že se v noci moc nevyspí. Nebylo divu, příroda se chystala na zimu a v noci padaly teploty pod nulu. Chtěla pohladit mého psa. Ten ale vycenil zuby a zavrčel. Nemá rád bezdomovce, zapáchají mu. Ilona nebyla výjimkou.

„To žijete na ulici a čekáte miminko?“ promluvila jsem k ženě, která byla jen o něco starší než já.  Já měla svůj byt, svou práci a dostatek peněz na zábavu i na dovolenou jednou do roka. Ilona vypadala, že nemá vůbec nic. Nic, mimo budoucího života, který jí klepal na pupek.

„A kde mám být?“

Začala jsem si s Ilonou tykat a přinesla jsem jí k nákupnímu středisku nějaké jídlo. Zhltla ho jako hladový pes. Druhý den jsem jí donesla i starší oblečení, které už nenosím.

„Máš nějakou školu? Jsi aspoň vyučená?“ Zkoušela jsem z Ilony vydolovat co nejvíce informací.

„Kdy bych si udělala školu? Jsem od patnácti na ulici, máma mě vyhodila, ať mě nemusí živit a zůstane jí víc na chlast,“ řekla chladně.

Jak jsem se dozvěděla, Ilonina máma se upila, když bylo Iloně sedmnáct let. V době, kdy ji nejvíc potřebovala. Ilona se pohybovala na ulici už několik let a měla pocit, že nemá šanci na práci. Živila se krádežemi a tím, co najde v kontejnerech. Občas se nechala vydržovat někým, kdo žije stejně ubohý život jako ona. S takovýmto člověkem také otěhotněla.

„Jak ale můžeš vychovávat dítě? To s ním budeš na ulici? Budeš ho učit od narození krást?“ Zahrnula jsem Ilonu spoustou otázek, na které nedokázala, nebo nechtěla odpovědět. Rozhodla jsem se Iloně pomoci. Zašla jsem s ní na příslušné úřady a zažádala o sociální byt pro Ilonu. Jaké mohla dát ale záruky? O ty jsem se také postarala. Přestože byla těhotná, domluvila jsem v naší firmě, že nám může, než nastoupí na mateřskou, brigádně pomáhat.

Jako pomocná síla si nevydělala dost, ale město jí poskytlo sociální byt. Byla to jedna místnost s kuchyňskou deskou a vařičem. A tak se postupně všechny mé starší věci stěhovaly k Iloně do bytu.

Potřebuji ještě tu pračku? Nechci ji náhodou vyměnit? Samozřejmě, že jsem se rozhodla koupit si novou, aby ta stará vzápětí stála u Ilony v bytě. Tak to dopadlo i s ledničkou, rádiem a televizí. Poskytla jsem Iloně také obrázky a dekorace do bytu.

„No vidíš, už bydlíš jako člověk,“ usmála jsem se na svou chráněnku. „Ještě pořídíme nějakou skříň, postýlku pro miminko a kočárek, a miminko se může narodit.“

V práci jsem na Ilonu dohlídla. Chodila pravidelně a práce jí docela šla. Bříško se jí krásně zakulacovalo. Jen jsem měla pocit, že jí na bytě nezáleží tolik, jako mně.

„Měla by sis tu uklidit. Podívej, jak ti to tu vypadá.“ Ilona skutečně na domácnost dost nedbala. Připisovala jsem to únavě v těhotenství.

„Neboj, až se děcko narodí, tak budu mít čas na úklid,“ ujišťovala mě.

„Myslíš? To právě budeš běhat kolem dítěte. Prát pleny, přebalovat dítě, krmit ho. Víš, kolik času to zabere?“ Mluvila jsem k ní, jako bych doma už měla nejméně dvě děti.

Z chabé Iloniny výplaty jsme koupily plenky a část výbavičky pro děťátko. Samozřejmě, že jsem jí nějakou částkou přispěla i já. A také město Iloně přispělo jednorázovou dávkou na kočárek. A tak, když to na Ilonu přišlo, bylo už hnízdečko pro miminko kompletní.

Ilona ležela v porodnici a já se těšila, jak jí budu s maličkým pomáhat.

Každou volnou chvilku jsem volala do porodnice, jestli už je drobeček na světě.

Konečně to přišlo! Ilona porodila krásného a zdravého chlapečka. Ihned, když jsem se to dozvěděla, jsem šla Ilonu navštívit.

V porodnici jsem byla ale šokována zprávou, kterou jsem nečekala. Ilona se sebrala a pár hodin po porodu utekla z porodnice. Miminko tam nechala.

„Co s ním bude?“ ptala jsem se personálu nemocnice.

„Půjde do kojeneckého ústavu. Pokud se maminka neobjeví, předáme to policii. A pokud nebude o dítě nadále jevit zájem, můžeme ho poskytnout k adopci.“

Byla jsem skutečně překvapená nevděkem, jaký Ilona projevila. Vždyť jsem ji sebrala doslova z ulice, investovala do ní spoustu peněz, orodovala za ni na úřadech, aby dostala byt a rozdala jsem téměř celé zařízení svého bytu, abych vybavila ten její. I v práci jsem se za ni přimluvila. Naštěstí tam jedině mi ostudu neudělala.

Později jsem zjistila, že byt, v kterém Ilona žila do porodu, stačila zadlužit. A tak má pračka, lednička a další zařízení, které jsem jí dala, byly použity k umoření dluhů.

Ilonu jsem dlouho neviděla, a ani o ní neslyšela. Její dítě už určitě žilo v lepší rodině, kde si ho náhradní rodiče dostatečně vážili.

Až jednou, bylo to už asi tři roky po tom, co utekla z porodnice… Byla jsem sama těhotná a těšila se na své dítě. Z práce jsem se ještě zastavila do obchodu. Když jsem už opouštěla obchod a těšila se domů, zahlédla jsem partu žebrajících bezdomovců. Mezi nimi mě zaujala Ilona. Kouřila jednu cigaretu za druhou, byla špinavá a otrhaná. A dala bych ruku do ohně za to, že se jí pod ošumělým svetříkem opět rýsovalo těhotenské bříško.

Nejdřív jsem k ní chtěla přistoupit a zeptat se na to, proč tehdy z porodnice utekla. Měla zařízený slušný život, a zahodila ho. Vyměnila ho za nuzný život na ulici. Pak jsem si ale uvědomila, že někomu život bezdomovce asi vyhovuje. Porodí další dítě, dá ho k adopci, a bude se prodírat životem plným špíny, krádeží a nuzoty. Vybrala si sama.

Od té doby už tolik nepomáhám lidem. Kdo chce, ať si pomůže sám. Mně taky nikdo nepomůže.

S tímto vědomím jsem šťastnější…