Oddanost

Když jsme si s manželem přivedli domů Rokyho, netušila jsem, jak důležité místo v naší rodině tento čtyřnohý kamarád zaujme. Byl to právě rok od chvíle, kdy obě děti vylétly z hnízda a osamostatnily se. Obě dcery byly hodně pracovně vytížené a k nám na návštěvu se dostaly zhruba jednou do měsíce. Doma začal někdo chybět. Manžel si po obědě sedl k počítači a něco na něm hledal, já vařila kávu pro oba. Když jsem ji nesla na stůl, všimla jsem si fotografie bílého štěněte se zlatými fleky.

„Snad si nechceš pořídit psa?“ zajímalo mě.

„Nám pořídit psa,“ opravil mě manžel. „Z tohohle by mohl vyrůst pořádný hlídač.“

„No jo, není to ten bojový?“ zajímalo mě, když jsem si pořádně prohlédla, jak pejsek vypadá.

„Neexistují bojoví psi,“ opravil mě můj muž. „Jsou jen psi, jejichž výchovu lidé nezvládnou, a ti pak můžou i ublížit. A to může i čivava.“ To už si můj muž říkal víc pro sebe.

Fotku toho pejska jsem pak vídala na monitoru počítače čím dál častěji. Když pak manžel při nákupech v supermarketu tlačil vozík místo k pečivu k doplňkům pro zvířata a se zájmem si prohlížel vodítka, náhubky a další věcičky pro psy, věděla jsem, že je zle.

„Já nevím, jestli pořídit si psa je dobrý nápad,“ řekla jsem.

„Když si pořídíš takového pejska z útulku, uděláš přece dobrý skutek?“ Můj muž si vždy dokázal obhájit svá rozhodnutí. Věděl, jak na mě. A když přece jenom nezabralo nic z argumentů, vytáhl na mě dobré skutky. Kdysi jsem proto nedobrovolně sdílela jistý čas domov i s hadem, kterého si jednou přinesl z údajně špatných podmínek.

Zkrátka a dobře, při jedné jarní procházce mě můj muž táhl místo do parku na kraj města k psímu útulku. Byla jsem překvapená, když se ukázalo, že můj muž si dávno předem zařídil návštěvu.

Domů jsme se vrátili už s Rokym, oním flekatým štěnětem.

Nedalo to moc práce, abych si pejska oblíbila. Roky měl od začátku zlaté srdíčko. Ač nám vyrostl do slušných rozměrů, k ostatním psům byl přátelský a všechny lidi miloval. Brzy byl Roky oblíbencem celého sídliště. Můj muž podnikal každodenní dlouhé procházky v jeho doprovodu, aby náš psí kamarád nestrádal, a Roky měl i své místo v naší manželské posteli.

Život se psem byl mnohem zajímavější než ten, který jsme vedli před návštěvou útulku. Když se nám narodila vnoučata, Roky je hlídal, nechal se od nich hladit a vodit na vodítku. Hrál si s nimi, dováděl, ale nikdy by jim nezkřivil ani vláseček. Začali jsme opět jezdit na hory, a Roky nás doprovázel. Když jsem šla pro důchod, už jsem se nebála, že mě někdo cestou zpět okrade. Měla jsem s sebou přece ochranáře.

Bylo to už čtrnáct let, co jsme si Rokyho coby malé štěně přivedli domů. Miloval nás oba, ale manžel si s ním obzvlášť rozuměl. Mluvil se psem, jako by to byl člověk. Roky ho sledoval a vypadalo to, že rozumí každičkému jeho slovu. Když musel manžel se slepým střevem na operaci do nemocnice, při návštěvách se stále ptal na Rokyho.

„A nezapomeň ho pozdravovat. Vyřiď mu, že se brzy vrátím domů, ať není smutný.“ To mi kladl na srdce. A Roky skutečně smutný byl. Nežral, dokud se můj muž z nemocnice nevrátil domů. To bylo potom vítání. Manžel dokonce kvůli Rokymu odmítl nabízené lázně.

„Kdyby tam mohl se mnou Roky, tak bych jel,“ tvrdil umanutě. A tak byl doma s Rokym.

Ve čtrnácti letech vypadal Roky stále svěže. Už sice neběhal jako za mlada, stále s námi ale jezdil na houby a chodil na dlouhé procházky. I veterinář chválil jeho kondici. Byli jsme právě na očkování proti vzteklině, když můj muž pronesl: „My s Rokym umřeme spolu, za hodně dlouho, protože já se ještě umírat nechystám. Viď, Roky?“

Roky zavrtěl ocáskem na znamení, že s mužem souhlasí, a snažil se mu olíznout obličej.

„Ty ho máš radši než mě,“ řekla jsem napůl v žertu, abych odlehčila situaci.

„No jo, ale Roky mě má taky nejradši. Že, Roky?“

To byla pravda. Nebylo pochyb, že můj muž byl tím nejmilejším dvounožcem pro našeho psa.

Den po očkování můj manžel jel za dcerou. Vezl jí nějaké věci a já s Rokym zůstala doma. Byla jsem nachlazená a dcera byla podruhé těhotná. Nechtěla jsem, aby ode mne něco chytla. Roky zůstal doma se mnou, protože jsem nebyla ráda, když manžel bral psa k dceři na návštěvu během jejího těhotenství.

Rozloučil se se mnou a dlouze se loučil se psem.

„Musíš být tady, kamaráde. Hlídat paničku. Neboj, brzy se vrátím.“ Roky jako vždy seděl v okně a díval se, jak můj muž nasedá do auta. Miloval jízdu autem, a kdykoli můj muž jel pryč bez něho, žalostně vyl.

„Neboj, Roky, pán se brzy vrátí,“ pohladila jsem Rokyho a hodila mu jeho oblíbenou psí mlsku. Nevzal si ji. Schoval si ji, aby si ji vzal, až se můj muž vrátí domů. Dělal to tak vždycky.

Ten den manžel k dceři nedorazil. Cestou měl ošklivou nehodu. Na křižovatce se střetl s opilým řidičem, který mu nedal přednost. Auto opilého řidiče bylo mnohem větší a silnější, než naše ojetá Fabie. Můj muž neměl šanci. Ještě ten den v nemocnici na zranění zemřel.

Po téměř čtyřiceti letech manželství jsem přišla o manžela. Dcera v důsledku toho porodila dřív, ale vnučka byla naštěstí zdravá. Měsíc jsem prožila jako v mdlobách. Nikomu bych to nepřála. Péče o psa mě ale probrala z letargie. Roky nechtěl na procházky, odmítal jíst a po nějaké době, když asi pochopil, že jeho pán se už nevrátí, přestal i pít. Už to nebyl ten hravý a čiperný pes senior.

Doslova se ztrácel před očima. Tři měsíce po tom, co můj muž pronesl onu větu: „My s Rokym umřeme spolu…“ Roky náhled odešel. Nemohl žít bez svého pána.

A tak jsem zůstala úplně sama. Radost mi dělají vnoučata a mé dcery. Často myslím na manžela a jsem přesvědčená, že si prostě tam nahoru svého psa zavolal, aby mu nebylo smutno.