Vlasta

Letošní dovolenou jsme trávili na africkém ostrově Djerba. Lépe řečeno, trávili jsme ji v těsném sousedství tohoto ostrova, v hotelu u města Zarzis na severu Tuniska. Zajímavostí je, že jsme přiletěli na letiště na ostrově, které bylo také ve městě pod jménem Zarzis. Djerba je spojena s pevninou silnicí. Silnici v mělkém moři vybudovali už Féničané a Římané, nyní se jezdí po moderním náspu západně od starověké silnice. O tom ale příště. Nyní bych chtěla psát o člověku, kterého jsme na dovolené poznali.

Mezi lidmi, s kterými jsme se v hotelu zdravili, vídali se a také si povídali, byla i nenápadná elegantní paní. Měla zajímavý život, který si zaslouží zveřejnění.

Paní Vlasta měla 75 let a pocházela z Krkonoš. Jako mladá vystudovala zdravotnickou školu, obor porodní asistentka. V době, kdy žila, nebylo lehké cestovat. Vlasta ale toužila po cestování. Do afrických zemí byli vysíláni zdravotníci, aby pomohli s tehdejšími zdravotními problémy místním obyvatelům. Protože byli potřeba také porodníci a porodní asistentky, jako mladá dívka se přihlásila do projektu pomoci také Vlasta. Nejdříve to bylo do Libye. Nebyla ale vybrána. Proto to zkusila o rok později, když se hledali pracovníci do Alžírska. Nyní se na ni štěstí usmálo a ona ve svých 25 letech odcestovala z naší země sama, jen s českým lékařem-porodníkem do neznámé africké země.

Nesmírně se těšila na poznávání nového, dosud neprozkoumaného i další profesní zkušenosti.

Osobně si neumím představit, že bych měla v jejím věku tolik odvahy, a to v době socialismu, kdy lidé znali pouze své okolí.

Vlasta se musela rychle naučit alespoň základy francouzštiny, aby mohla fungovat. Pro mladinkou Vlastu to nebyl problém. Brzy nastal běžný pracovní život v neznámém prostředí. Jako zdravotnický personál jezdila Vlasta se zdravotnickým kolektivem i do jiných sousedních zemí. Poznala Saharu, bídu, nemoci, divokou přírodu i holou planinu. Poznala také krásu teplého a klidného moře v kontrastu s chudobou, která všude kralovala. Vlasta byla ale spokojená. Sama si vybrala svůj osud a zde, v daleké zemi, cítila, že je mnohem potřebnější, než doma v České republice.

Prvním mužem, kterého v daleké zemi poznala víc, byl Alžířan s francouzským pasem. Mladý Pierre se do drobné usměvavé dívky okamžitě zamiloval. Po roční známosti následovala svatba a brzy se mladému páru narodily dvě děti. Vlasta byla spokojená. Jediné, co ji trápilo, bylo vědomí, že pokud se vrátí zpět domů, za rodiči a přáteli, systém jí už nedovolí vycestovat. Rodina žila v Alžírsku, Pierre pracoval na letišti a Vlasta dál plnila svůj úděl. Pierre byl vysoký, štíhlý a dobře postavený zaměstnanec letiště. Jak nám vyprávěla paní Vlasta, při pohledu na tohoto mladého přitažlivého jinocha se zastavovalo srdce nejedné dívce. Tak se asi stalo, že manželství po deseti letech skončilo. Pierre udělal špatný krok a zapletl se s jinou ženou. To hrdá mladá Vlasta nedokázala prominout.

Po rozvodu žila Vlasta s dětmi dál v Alžírsku, protože zde měla svou práci a děti zde byly zvyklé od narození. Jak prvorozenou dceru, tak i syna učila Vlasta od malinka jak francouzštinu, tak češtinu, svou rodnou řeč. Dětem to nedělalo problém. S bývalým mužem, který se nakonec odstěhoval se svou novou ženou na jih Francie, vycházela Vlasta dobře. Zůstali přáteli.

O pár let později se do Vlasty zamiloval německý kapitán Albert. Albert byl o jedenáct let mladší než Vlasta. Byl ztepilý, plný síly a měl zvláštní charisma. Nebylo problém se do Alberta zamilovat. Zpočátku si ale Vlasta dělala starosti, zda její věk nebude jednou pro Alberta problém a on ji neopustí a neodejde s jinou ženou, jako se jí to už stalo s předchozím mužem.

Ten její obavy brzy zahnal. Jeho láska byla totiž tak silná, že Vlasta brzy přestala pochybovat.

Albert, pokud se vracel zpět domů do Německa, psával Vlastě až dojemně krásné dopisy. V nich se vyjadřoval, že nikdy na svou lásku nezapomene a udělá vše pro to, aby spolu mohli v budoucnu být. V tu dobu končila Vlastě její mise v Alžírsku a měla se vrátit do naší země. Byl tu ale zamilovaný Albert a byly tu také její děti, které si na Alberta zvykly a dávno ho považovaly za náhradního otce. Když Albert požádal Vlastu o ruku, ani na chvíli nezaváhala. Sňatkem s Albertem získala Vlasta německé občanství a mladá rodina se odstěhovala do Německa. Byla to láska ukázková a Vlasta nikdy nelitovala, že se tak rozhodla. Navíc mohla svobodně cestovat a i v naší zemi ona, její děti i její muž měli statut turisty a mohli svobodně přijíždět a opět se vracet. Rodiče Vlasty tak poznali svá vnoučata i zetě. Byli své dceři vděční, že učila své děti rodné řeči. Vlasta si často dělávala z Alberta legraci, že ji jako věkově starší jednou bude vozit na invalidním vozíku. Lámala si hlavu, jestli mu nebude na obtíž. Život měl ale s manžely jiné úmysly.

Děti vyrostly a Vlasta se těšila, že bude i s mužem společně cestovat a užívat si života. Do Alžírska, kde se před lety poznali, se vydali jen jednou. Poté byl Albertovi diagnostikován plicní nádor v pokročilém stadiu, ač Albert nikdy nekouřil. Průběh nemoci byl tak rychlý a typ nádoru tak agresivní, že do měsíce Vlastě její milovaný muž zemřel. Na chvilku se Vlastě zhroutil svět. Jako by se zastavil, zbyla jen bolest a prázdnota. Byly tu ale děti a byl tu i bývalý muž, který ji v nelehkém období podržel. Vlasta se přestěhovala z rušného německého velkoměsta do klidnějšího Mnichova. Dnes zde žije v krásném třípokojovém bytě se zimní zahradou a zůstala věrná své zálibě v cestování. Její děti žijí také v Německu. Pravidelně ale navštěvují také svého otce ve Francii. Vlasta je dnes už babičkou.

Paní Vlasta každý rok v květnu cestuje s kamarádkou, Němkou, do Turecka. Tráví zde tři týdny. Vše tady v tu dobu kvete, moře je už natolik teplé, aby se v něm dalo koupat a stalo se příjemným ochlazením v už horkém ovzduší. V září pak létá do Tuniska, na celý měsíc. Právě zde, v hotelu, do kterého jezdí už 14 let, jsme se poznali. Tato paní na nás zapůsobila. Byla distingovaná, veselá, a na rozdíl od druhých snadno navazovala kontakt s cizinci. Není se čemu divit. Mimo rodné češtiny, kterou dodnes bryskně ovládá, umí mluvit také plynně francouzsky, německy, rusky ještě ze školy a jako mírně pokročilá hovoří také anglicky. A tak mrštná veselá paní hovořila snad s každým v hotelu. Nám občas poradila u baru, jak si objednat francouzsky, a se zájmem poslouchala o tom, jak to vypadá u nás na Moravě a ve Slezsku. „No vidíte, a tam já nikdy nebyla,“ říkala paní, která snad jinak zcestovala celý svět.

Já jen doufám, že paní Vlastu zase někdy potkám. Protože tolik veselých a milých lidí člověk v životě nepotkává.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete