Pampelišková

Na sociální síti v jedné skupině, která je zaměřena na minulost, naše uplynulé mládí a vzpomínky z dětství, proběhla nedávno docela zajímavá výzva. Účastníci skupiny, a jsem mezi nimi i já, mají přidat na nástěnku své fotografie z dětství, z dospívání i ze současnosti. Vznikla tak krásná vzpomínka a připomenutí pro většinu z nás bezstarostné doby, a my všichni můžeme hodnotit, jak jsme se v průběhu let změnili. 

Nejdřív jsem neměla čas se k výzvě také připojit. Pak jsem si ale vyšetřila pár volných chvil, protřídila fotografie a přispěla také svým dílem. Na stránku jsem přidala svou fotku coby miminka, poté z batolecího období a několik fotek z dětství. Na závěr jsem vložila také fotku z maturitního tabla, svatební fotku a fotku z letošního roku. Byla jsem mile překvapena reakcemi ostatních. Opravdu to potěšilo. Uvědomila jsem si sice, jak jsem za ta léta zestárla, vrátila jsem se ale ve vzpomínkách také do bezstarostného dětství, a to potěšilo. Ráda jsem se probírala také fotkami ostatních lidí, které vlastně ani neznám, ale žili ve stejném období jako já. Stejné teplákovky, podobná obuv, hračky a na externích fotkách sídliště bez aut, zato s dostatkem zeleně a na ní hrající si děti, to bylo to, co všechny fotografie spojovalo.  

Najednou jsem při nahlížení do vzpomínek ostatních ztuhla! Na jedné z fotek jsem byla také já. Nebyla to ale fotka vložená mnou. Lépe řečeno, já také na stránky vložila onu fotografii, ale tuto vložil muž. Byla z roku 1978 a na ní jsem byla já s panenkou. Vedle mě seděl cizí kluk, na klíně měl stejnou panenku a oba jsme se k sobě tiskli a usmívali se do objektivu. Mě přitom zdobil pampeliškový věneček usazený na hlavě.

Muž, který fotku na stránky vložil, mohl být v podobném věku jako já. Mí rodiče tenkrát velmi rádi fotili a dělali fotky i všem známým. Ty pak rádi rozdávali těm, které na snímcích zachytili. Tak se nejspíš dostala ta fotka i k tomu klukovi, dnes muži.

Nevzpomínala jsem si na něj, nebo ne moc. Tehdy jsem měla pět let. Protože mám doma obrovskou krabici s fotkami z dětství, dala jsem se do jejího prohlížení. Toho kluka jsem našla ještě na dalších snímcích. Seděli jsme spolu v mašince vláčku na kolotočích, já cinkala na zvonek a kluk mě objímal, houpali jsme se na houpačce, v kostýmech tančili na parketu, pouštěli jsme spolu papírového draka, hráli si na pískovišti a kluk vedle mě seděl také v interiéru bytu. Dokonce mě na jedné fotce i líbal! A tak jsem se při nejbližší příležitosti zeptala své mámy. „Ty to nevíš? To je přece Martin, tvůj kamarád. Bydleli tenkrát u nás v domě. Pak se ale přestěhovali, a já vůbec nevím kam. Jen jsem slyšela, že se mu pak rodiče přestěhovali do zahraničí. To už byl ale dospělý. A když jste byli děti, pořád jste si slibovali, že se jednou vezmete,“ smála se máma.

Muž, který fotku na sociální síť vložil, se skutečně jmenoval Martin. Když je ale nyní zde na síti, možná bude dál žít u nás v republice. Máma přece říkala, že se přestěhovali jen jeho rodiče? Napadlo mě, že bych kluka, dnes už muže, zkontaktovala. Ničemu to nemohlo uškodit, byla jsem už tři roky vdova. Nechtěla jsem se ani seznámit, jen mě zajímalo, jestli si Martin na tu dobu také pamatuje a třeba si mě vybavuje. Vždyť jsme nezávisle na sobě vložili na internet stejnou fotografii.

Ještě dva dny jsem si dodávala odvahu. Pak jsem mu ale napsala. Vyzvala jsem ho, aby se podíval na fotky, které jsem vložila já. Byl stejně překvapen, když viděl i pod mým jménem stejnou fotku s věnečkem z pampelišek a panenkami. Museli jsme se vidět. A protože jsme se vlastně znali už tak dlouho a na internetu si většina lidí tyká, hned jsme si začali i při psaní tykat.

„Ty máš ale manžela,“ napsal mi rovnou. Neměla jsem co tajit. Přiznala jsem, že jsem už, bohužel, vdova. Martin byl rozvedený. Nebydlel daleko od nás. Zatímco já zůstala žít v našem rodném městě, Martin se přestěhoval jen o deset kilometrů dál. Setkání se mohlo uskutečnit.

Když jsem na něj šla, nevěděla jsem, co od toho mám čekat. Zvědavost se ale nedala potlačit. Naše setkání bylo plné obav i počátečního ostychu. Obavy ale brzy vyprchaly.

Seděli jsme v mé oblíbené kavárně. Martin mi přinesl kytku. Dva cizí – známí lidé. Vzájemně jsme se okukovali a čekali, co ten druhý. Po krátké chvíli, to bylo neskutečné, jsme se už začali smát. Povídali jsme jeden přes druhého, jak jsme žili, o našem životě. Nejen, že jsme si rozuměli jako děti, sedli jsme si i nyní v dospělosti. Byl to krásný večer.

„Já nevím, jestli to není moc troufalé, ale určitě bych tě zase rád viděl,“ řekl potom Martin, a já na nic nečekala a přikývla jsem. No, a od té doby se vídáme už rok. Když se nás někdo zeptá, jak dlouho se známe, tak hrdě řekneme: „No, ono to bude už čtyřicet pět let. Jen jsme mezitím měli takovou malou přestávku.“ A jestli to tak půjde dál, tak se budeme moc snažit, aby to naše pokračování trvalo ještě jednou tolik. My si totiž rozumíme. A co se v mládí naučíš, jako bys ve stáří našel.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10