Plesové šaty pro snachu

Byla plesová sezona a na ples se chystal i můj syn se svou ženou Žanetou. Žaneta si zvlášť pro tuto příležitost koupila nové červené plesové šaty. Šaty to byly pěkné a útlé Žanetě moc slušely. Potřebovaly ale malinko upravit délku a přibrat v pase. Snacha ví, že se svým šicím strojem kamarádím a leccos na něm dokážu, a tak mě poprosila, jestli bych jí šaty neupravila.

„Samozřejmě,“ usmála jsem se. Byla jsem potěšena tím, že má ke mně důvěru. Žaneta si šaty odzkoušela, já si udělala záložky a slíbila jí, že se na ně ještě ten den vrhnu. Ples měl být za čtrnáct dní. Po obědě jsem ještě skočila do obchodu. Protože jsem byla autem a měli tam pár drobností, které snacha s mým synem kupují dětem, zavolala jsem synovi, jestli nechce, abych jim je přikoupila. Syn mě nechtěl obtěžovat.

„Jsem tu autem, tak mi to nic neudělá. A stejně mám doma ty šaty na úpravu, tak až si je přijdete vyzvednout, vezmete si i nákup,“ nabídla jsem se. A tak syn souhlasil.

Přijela jsem domů a nákup pro synovu rodinu jsem umístila do přepravky a nechala v předsíni. Byly to trvanlivé potraviny, nepotřebovaly do chladu. Pak jsem se ještě pustila do žehlení. Měla jsem doma pár triček, pyžama a spodní prádlo plus nějaké ručníky pro otce. Má devadesát let, a tak mu pomáhám. Koš s prádlem skončil také v předsíni, abych na prádlo nezapomněla, až pojedu za tatínkem. Po krátkém odpočinku jsem si pustila televizi, připravila šicí stroj a rozhodla se upravit šaty pro Žanetu. Byla jsem rychle hotová. Uložila jsem šaty do malé igelitky. Pak mě vyrušil telefon. Volala mi kamarádka, a tak jsme chvilku povídaly. Pak už jsem si pustila televizi a šla brzy spát.

Druhý den za mnou přijel syn. Pozvala jsem ho na oběd. Jeho žena byla v práci, děti ve škole a syn měl odpolední, tak přišel jen on. „Vidíš, máš tu ten nákup,“ připomněla jsem mu a vybídla ho, aby si vzal přepravku u dveří. „Ještě tu mám ty šaty, ale ty si musí Žaneta ještě zkusit. Řekni jí, prosím, že jsou hotové, aby se za mnou dnes nebo zítra večer stavila.“

Syn kývl, strčil mi přes můj odpor do ruky peníze za nákup, ač jsem je nechtěla, poděkoval, a byl pryč.

Pak jsem si vzpomněla na šaty. Kam jsem je vlastně uložila? Hledala jsem u šicího stroje, v kuchyni i v obýváku, ale igelitka s šaty nikde nebyla. Musela jsem k lékaři, po šatech se poohlédnu později. A tak jsem se vypravila na prohlídku, na kterou jsem byla objednaná. Domů jsem přišla pozdě odpoledne. Hned v předsíni mě vítal koš vyžehleného prádla. A tak jsem se rozhodla, že prádlo zavezu tátovi. Musela jsem ho zkontrolovat, dohlédnout, aby si vzal léky a nachystat mu léky na další den. Taky jsem pro něj měla kastrůlky s navařeným jídlem. Tak jsem to vše nanosila do auta a jela za ním. Domů jsem se vrátila zase až večer.

Následující den jsem si uvědomila, že šaty pro Žanetu stále nemám. Prohledala jsem tentokrát celý byt. Centimetr po centimetru jsem prozkoumávala každé místo v mém domově, ale šaty jako by se propadly do země. A to se ples pomalu blížil. Musím je přece najít? S odpadky jsem nešla, musí být doma. Doma, nebo… V tu chvíli mi to došlo. Zavolala jsem tátovi, ať prohledá prádlo, které jsem mu dovezla. Měla by tam být taky modrá igelitka. Táta udělal, co jsem po něm chtěla. „Žádná taška tu není,“ řekl nespokojeně.

„Víš to jistě? Neuložil jsi ji třeba s tričky do skříně?“ Tatínek se dušoval, že není hloupý a taška tam žádná nebyla.„A díval jsi se taky ke kastrůlkům s jídlem?“ „Ne. Vždyť ty jsi dávala do ledničky ty,“ připomněl mi tatínek. „Tak se tam, prosím, podívej.“

Šaty se ale nenašly. V duchu jsem se s nimi už rozloučila. Ač se to zdálo neskutečné, šaty se vypařily. Musela jsem se přiznat snaše. A tak jsem jí zavolala. Celá nervózní jsem se omlouvala a vysvětlovala záhadné zmizení. „Ale nic se neděje. Kup si ty stejné znovu, já ti je zaplatím. A ještě je do plesu stihnu upravit.“ „Ale maminko, já ty šaty mám dávno doma. A děkuji vám, sedí přesně,“ usmála se snacha do telefonu. „Jak se tam mohly dostat?“

V tu chvíli k telefonu přišel můj syn. A prý mi to zapomněl říct, když ale bral ten nákup v mé předsíni, tak nějak mimo mezi košem a přepravkou ležela nějaká taška. Myslel si, že patří taky k nákupu a automaticky ji vzal s sebou. Když pak jeho žena zjistila, že to jsou její plesové šaty, zapomněl mi to oznámit. „Řešil jsem nějaké pracovní věci. Volal jsem s kolegou, pak s mým nadřízeným, a pak volaly děti. A já pak úplně zapomněl, abych ti zavolal, že jsem šaty přibral,“ přiznal se syn.

Rána, kterou následně jistě slyšeli i mí sousedé, byla z úlevy nad tím, že se šaty našly. Tak obrovský kámen mi v tu chvíli spadl ze srdce. Na fotografiích z plesu to mé snaše i synovi moc slušelo.

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete