Bílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chutiBílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chuti Čas malinČas malin Rybízová marmeláda - nejoblíbenější receptyRybízová marmeláda - nejoblíbenější recepty
Chytrá Žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Čtvrtek 27.07. 2017
Dnes má svátek Věroslav
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Pocta kamarádce

8. 01. 2017 | Vaše příběhy

Tento můj příběh patří nejstatečnější ženě, kterou jsem měla čest ve svém životě poznat. Neletěla v kosmické lodi do vesmíru, neobjevila žádný nový prvek, ani vynález, neslezla nejvyšší horu světa, nepřeplavala kanál La Manche, nedarovala nikomu ledvinu a dokonce se o ní nepsalo v novinách. A přesto…

Kamilu jsem poznala před mnoha lety v práci. Byla na nějaký čas mou kolegyní. Pak se náš pracovní život rozešel, ale kamarádky jsme zůstaly i nadále.

Nebylo jí ani dvacet pět let, když se jí a jejímu příteli narodil synáček. Malý Mireček se vyvíjel jako každé malé dítě až do zhruba půl roku věku. V té době přišli lékaři na to, že trpí poruchou autistického spektra, čili je to malý autista. Jak silné poškození nemoc přinese, ukázal až čas.

Kamila byla zoufalá, a její přítel, otec malého Mirečka, také. Ovšem každý z nich se zachoval jinak. Kamila sebrala veškerou sílu, aby se s osudem poprala a dopřála svému synovi šťastný a spokojený život s postižením, zatímco její přítel od rodiny utekl. Zachoval se jako zbabělec, vzal do zaječích a založil si rodinu jinde.

Kamila zůstala s dítětem sama. Čím víc si uvědomovala, že její syn je jiný, než ostatní děti, tím víc si přála dopřát právě Mirkovi to nejlepší. Brzy se zjistilo, že Mirek nikdy nebude mluvit. Vydával jen zvuky, skřeky, časem se stával při jakékoli změně a vybočení z běžného denního rituálu agresivní. Naučil se chodit, ale byl odkázán na pleny. Nikdy se nenaučil používat toaletu. Byl navždy malým dítětem odkázaným na 24hodinový dozor a neustálou péči. Kamila měla v jeho pěti letech na vybranou. Buď svěří Mirečka do ústavní péče a oprostí se od neustálých starostí, problémů, najde si třeba nového partnera, bude mít jednou zdravé dítě a svůj spokojený život, nebo prostě vše obětuje Mirkovi. A nebyla by to Kamila, aby se nerozhodla tak, jak málokdo. Obětavá, soucitná a vždy přátelská Kamila se rozhodla vychovat svého syna, který tu už byl. Věděla, že nikdy nebude vzdělatelný, nikdy se sám o sebe nepostará a vždy bude potřebovat pomoc druhé osoby. Věděla ale také, že i takto postiženému dítěti může dopřát pár světlých okamžiků v životě, rozsvítit jeho nemocí zkoušený život a vnést do něj okamžiky štěstí, spokojenosti a vzácných okamžiků, kdy uvolnění a spokojenost převýší pocity hněvu, vzpoury a výbuchy agrese. Rozhodla se pro Mirka.

Za veškeré úspory, co měla, koupila malý dům za městem. Dům měl velkou zahradu, kde mohla s dítětem trávit většinu denního času. Musela se navždy rozloučit se zaměstnáním, se svými aktivitami i s přáteli, kteří její rozhodnutí nedokázali pochopit. My ostatní, kteří jsme měli Kamilu skutečně rádi, jsme ale jejími přáteli zůstali.

Kamila vychovávala svého syna příkladně. Neváhala a jejich hrátkám na zahradě v listí, v písku a podobně věnovala svou energii, kterou kdysi dávala posilovně, kolu a dalším sportům.

Domov musela přizpůsobit chlapci, aby se nezranil při občasných záchvatech zuřivosti. Vše, veškerý jejich život musel mít svůj řád. Mirek nesnesl změny. A tak měli období, kdy jedl jen a pouze z talířku s krtečkem, který dostal jako dárek od babičky. Problém nastal, když se jednou talířek při mytí nádobí Kamile rozbil. Mirek odmítal několik dní potravu a Kamila musela ihned sehnat nový identický talířek. Hledala na internetu, po obchodech i mezi známými, aby takto nakonec získala dva naprosto stejné talířky. Tak měla jeden talíř do zásoby. Stejné to bylo i s oblečením a obuví. Mirek se těžko loučil s kusem, který si oblíbil, a na který byl zvyklý.

A tak se také stávalo, že tepláky, které nosil jako pětiletý, nosil ještě v deseti letech jako kraťasy. Vypadal jako otrhánek, ale byl svým způsobem šťastný. Změna povlečení, malování v domě, dokonce i jiný toaletní papír vyvolávaly v Mirkovi vlnu nevole a záchvaty zuřivosti. Kamila si ale zvykla i na takovýto život a svého syna dobře zvládala. Přijala svůj úděl a i takto byla svým způsobem šťastná.

Ale nebyl by to život, kdyby nechystal zvraty. Nebylo tomu tak ani v Kamilině životě. Jednou si má kamarádka nahmatala v prsu bulku. Svěřila se jako první mně, protože jsme spolu kdysi pracovaly v nemocnici jako zdravotní sestry a obě jsme se ve zdraví trochu vyznaly. Samozřejmě, že jsem ji hned hnala na biopsii. Bohužel, nádor byl zhoubný a musel ven.

„Jak jsi to všechno zvládala? Musela jsi být nesmírně unavená. Dřeš jak kůň kolem Mirka, nic na sobě nedáš znát a přitom ti v těle bují takové svinstvo,“ řekla jsem na adresu rakoviny své kamarádce.

Přiznala, že poslední měsíc cítila změnu a nesmírnou únavu. Ale byl tu její syn, tak zaťala zuby a jela na plný plyn.

Kamila musela nastoupit do nemocnice. Ale nebyl tu nikdo, kdo by jí hlídal Mirka, tehdy desetiletého.

Rodiče Kamily byli v tu dobu už po smrti a Kamila věděla, že by nikdo jejího syna nezvládl. Byla tu jen volba mezi dvěma variantami. Tou první byl ústav, kde by se o Mirka postarali. Tou druhou jsem byla já. Z oddělení jsem byla zvyklá na takto postižené děti a Kamilu i jejího syna jsem znala odjakživa. Měla jsem s Mirkem pěkný vztah. Ač jsou takto postižené děti slabé v sociálních vazbách, Mirek mě měl určitě rád. Byla jsem o tom přesvědčená, a věděla to i Kamila. Jen se styděla mě o službu požádat. A tak jsem ji předběhla a nabídla se sama.

„Vezmu si na dva týdny dovolenou. V nemocnici budeš týden. Pak se ten týden postarám i o tebe, než nabereš sílu. Bude to těžké, ale zvládneme to. Jsme přece ženské, a ty zvládnou víc, než chlap.“

Když jsem toto své kamarádce navrhovala, věděla jsem, že to nejtěžší na ni bude čekat až po operaci. Následná léčba, která vysílí i člověka bez závazků, bolesti, období, kdy jí bude zle, a do toho všeho postižený kluk, který jí nepomůže, právě naopak. Věděla jsem ale také, že v boji s nemocí je důležitá psychika. Kdyby dala Mirka do ústavu, nesla by to mnohem hůř a to vše by mělo negativní vliv na boj s nemocí.

Musela jsem se urychleně přestěhovat do Kamilina domu. Neexistovala totiž možnost, že by Mirek přišel ke mně do mého bytu. Byl zvyklý spát ve své posteli, mýt se v jejich koupelně, vše muselo zůstat tak, jak byl zvyklý. A tak Kamila odešla do nemocnice a já převzala její domácnost.

Zdálo se, že Mirek to snáší dobře. To až do chvíle, kdy jsem se druhý den probudila a šla ho zkontrolovat. Vyděšeně ze mě začal strhávat mou noční košili, řval, bil mě pěstmi a zmítal se v okamžiku na zemi. Když se malinko uklidnil, snažila jsem se zjistit, co ho tak podráždilo. Běžel do ložnice a házel po mně Kamiliným pyžamem. Pochopila jsem. Mirek musel mít náhradní mámu ve stejném spacím úboru, jako měla jeho máma. A tak jsem po zbytek pobytu v domě musela spát v Kamilině pyžamu. Stejné to bylo s domácím oblečením. Se svými vyřazenými riflemi jsem neuspěla. Musela jsem mít Kamilino oblečení. Tím, že Kamila byla vyšší a trochu silnější, bylo mi i její oblečení velké. Stáhla jsem si ho páskem a takto ve strašákovském jsem to přežila.

Dokázala jsem se sama starat o postižené dítě celý týden a vzalo mi to hodně síly. O to víc jsem obdivovala svou kamarádku. Ona se nestarala týden, měsíc, ani rok, ale celý synův život a nikdy si nestěžovala. Řešila každodenní problémy, které nemusí řešit rodiče zdravých dětí, a byla přitom bez partnera, který vzal do zaječích.

Kamila se vrátila z nemocnice, ale byla slabá a pohublá.

„Musíš se dostat zase do formy. S takovou tu ten pásek musím nechat, ať ze svého oblečení nevypadneš.“ Domlouvala jsem kamarádce, která se choulila na gauči svého obývacího pokoje.

„Budu tu ještě týden, a pokud bude potřeba, vezmu si ještě další týden neplaceného volna. Kami, spolu to zvládneme.“ Chtěla jsem kamarádce pomoci co nejvíce. Kamila tu musela být. Měla tu obrovské poslání. Měla tu závazek, postiženého kluka, který ji potřeboval.

Kamila se z nemoci dostala a strávila spokojeným rodinným životem dalších pět let, než se jí nemoc vrátila. Tentokrát postupovala mnohem agresivněji. Mirek ve svých patnácti letech musel nakonec do ústavu. Já v tu dobu neměla možnost vzít si další volno. Byla jsem pracovně hodně zatížená. Přesto jsem při návštěvě kamarádky v nemocnici přislíbila:

„Budu Mirka vždy navštěvovat. Záleží mi na něm. A až se vyléčíš, vezmeš si ho zase domů a budete šťastní.“ Toto jsem říkala Kamile v době, kdy jsem dobře věděla, že se to už nestane. Splnila jsem slib ohledně návštěv a na Mirka jsem se pravidelně v ústavu ptala. Pomalu si tam zvykal, ale tak krásný život, jaký vedl se svou mámou, už nikdy nevedl.

Kamila zemřela, když měl Mirek šestnáct let. Odešla osobnost, o které se nepíší knihy, nikde nenajdete její pamětní desku, a přesto dokázala víc, než většina z nás.


čtenářka
ChytráŽena.cz
článek vyšel také v tisku

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Pocta kamarádce:

Pocta kamarádce
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Smutné. Možná,že nemoc propukla právě proto,že neměla chvilku pro sebe. Příliš mnoho stresu nikomu neprospěje. Ať je jí země lehká.
Obrázek uživatelky
profil
veľmi smutné.priznám sa,že som aj plakalaSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles