Příběh o zapomenuté Barborce

Když jsem byla na mateřské s dcerou, doma jsem už měla tříletého syna a manžela, to je taky tak trochu dítě, naskytla se mi parádní příležitost si přivydělat. Neřešila jsem, jestli to je legální, nebo ne, když mám doma malé dítě, a protože měl manžel z práce dva měsíce volna ze strany zaměstnavatele (přiměly ho k tomu technické problémy firmy), byl doma.

Já mu jednoho dne sdělila, že bychom mohli trochu zbohatnout. Samozřejmě, že to myslím ironicky. Nebylo to v řádech desítek tisíc korun, ale každá stovka se počítá. Hlavně bych si odpočinula od stálého žvatlání s mrňaty, přebalování a dostala bych se mezi normální lidi, které nemusím krmit, uspávat a vysvětlovat jim, že strkat prstíky do elektrické zásuvky není zrovna ideální nápad. Manžel souhlasil, že se o děti a o domácnost ty dva měsíce postará.

„Budeš muset s nimi ale taky nakupovat, vodit Tomáška do školky a nesmíš cestou nikde ztratit Barborku,“ ujišťovala jsem se o tom, že muž tuší, co ho čeká.

Navařit snad zvládnu, přinejmenším občas muž i uvaří pro své děti, jako jsem to dělávala já. Tomášek jí přes den převážně ve školce a Barborka má své kašičky, to zvládne.

A tak jsem výpomoc u kamarádky přijala. Zpočátku se zdálo, že vše funguje, jako když jsem byla doma já. Když jsem přišla k večeru domů, děti mě vítaly a zdály se být napapané. Měly obě oči, nožičky i ručičky, ani boule neměly na hlavičkách. Domácnost sice nebyla tak uklizená, nemohla jsem ale po manželovi chtít, aby byl tak dokonalý jako žena, když je to jen obyčejný mužský.

Večer co večer manžel usínal jako první, ani pusu mi nestihl dát. Najednou to byl on, koho zázračně „bolela hlava“, jakmile se schylovalo k sebemenším intimitám. Ležela jsem vedle něj celá roztoužená a on řezal dříví, že to bylo slyšet až k sousedům. Přednější byly ale děti, a těm nic nescházelo.

Až jsem jednou koukla do zásuvky s ponožkami našeho syna. Byla tu jedna s krtečkem, jedna s autíčky, jedna s míčkem a podobné individualistky, v žádném případě ale ne sehraný pár ponožek. „Tome, (můj muž je také Tomáš) kde má malý alespoň jeden pár ponožek?“ Byla sobota a já měla čas se porozhlédnout po bytě.

„No, víš, to ta pračka. Zdá se, že žere ponožky,“ odpověděl můj zcela střízlivý muž. „A taky je zmenšuje. Podívej, dal jsem si tam tyto, a vylezly takto malinkatý.“ Manžel tam stál a na špičce nohou měl navlečeny pidi ponožky. Vůbec nezjistil, že se snaží vmáčknout do oblečení svého syna. Ty jeho totiž zůstaly v bubnu pračky a on si toho vůbec nevšiml. Nebyly tam ale samy. Našla jsem tam jeden kus krtečkové ponožky a další s autíčky. Další ale bůhví, kde zpronevěřil. A tak jsem spárovala alespoň ty, které jsem našla, Tomášek bude mít v pondělí v čem jít do školky a pak se cestou z práce stavím pro nové páry, aby nás ve školce nepomluvili. To se ale možná stalo.

Když jsem po dvou měsících odváděla syna do školky opět já, dcera byla výjimečně u babičky, protože byla nachlazená, paní učitelka mě doprovázela až ven. Prý si myslela, že jim opět necháme Barborku. „Jak, opět? Kdy tady Barborka byla?“

„No, asi dvakrát, když si ji tu váš muž zapomněl. Poprvé si vzpomněl a hned se vrátil, ale podruhé jsme ji tu měli celý den. Vašemu muži asi nechyběla. Prý se ten den pořádně vyspal. Tak jsem si říkala, jestli se teď nechcete vyspat zase vy.“

Měla jsem odpoledne s mužem vážný rozhovor. Kolikrát jsem mu kladla na srdce, aby kočárek s dítětem bral s sebou do školky? A když ne kočár, tak alespoň dítě! Žijeme přece v době, kdy se děti unášejí. Raději nedomýšlím, kde všude naši dceru ještě nechal. Barborka je celá, nic jí nechybí ani nepřebývá, Tomášek taky, a já radši nepátrám. Jen si říkám, že je dobře, že na mateřské jsou zpravidla ženy. Muž totiž ztratí i hlavu, když je v presu. Alespoň ten můj.

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete