Dívčí románek

Mám poněkud ujetou zálibu. Ráda prohlížím rodinné domky. V reálu i třeba jen na fotografiích. Ne, že by za tím byla touha si takový dům pořídit. Ne, vím, že to není možné.

Jen je prostě ráda prohlížím. K mé zvláštní zálibě jsem přišla také poněkud zvláštně. Možná za to mohla láska. A za tu zase sázka. Ale od začátku…

Bylo léto, mně bylo sladkých 16 let a šla jsem vrátit košík od jablek jedné hodné paní. Vzala jsem to zkratkou. To znamenalo jít od našich bytovek kousíček polní cestou a pak teprve přijít mezi rodinné domky na kraji městečka. Byla to kratší a také příjemnější cesta než rovnou ulicí mezi domy. Chodívala jsem tudy ráda a poměrně často. Když jsem ale tentokrát přicházela k prvnímu domku, překvapila mě hudba. Někdo hrál na housle a ta hudba byla tak líbezná a podmanivá… Vycházela z otevřeného okna prvního domku. A už jsem také viděla původce. U okna stál mladý houslista. Byl k oknu bokem, viděla jsem jeho jemný profil. Housle držel s grácií a jak hrál, pohazoval hlavou a do čela mu padaly černé kadeře. Byla jsem unesena – hudbou i tím, co jsem viděla. Ten mladý muž byl krásný. Nikdy dříve jsem ho tam neviděla. A to jsem bydlela v městečku už dva roky. Občas jsem na zahradě domku vídala starší paní, ale jinak nikoho.

Vtom mladík přestal hrát a otočil se přímo do okna. Když viděl, jak civím, začal se smát.

dívčí románek Zastyděla jsem se a rychle pokračovala v chůzi. Umínila jsem si, že až se budu vracet, vůbec se na ten dům a na to okno nepodívám. Vracela jsem se tedy se skloněnou hlavou a rychlou chůzí. Když jsem dům míjela, ozvalo se hvízdání. Tak on si bude na mne ještě pískat! Byla jsem od maminky mnohokrát poučená, že není slušné se otáčet na hvízdání. Jak já jsem se nechtěla otočit! Jenomže nakonec jsem to nevydržela a otočila se. Byl vyložený v okně, div nevypadl a smál se na celé kolo. Ten smích byl tak upřímný a nakažlivý, že jsem se rozesmála i já. Musím zjistit, kdo to je.

A dozvěděla jsem se to brzy, hned druhý den. To byla neděle a já byla domluvená s kamarádkami, že za nimi přijdu odpoledne na místní koupaliště. Hned jak jsem tam přicházela, viděla jsem, že na pravé straně koupaliště sedí na dece on. A s naší spolužačkou. Našla jsem kamarádky – na levé straně bazénu, a rovnou se zeptala, co je to za kluka. „Líbí se ti, co?“ řekla Jana. „No jistě, to je nejhezčí kluk tady ve městě. Ale taky nejnafoukanější. Takže si nech zajít chuť. Je to umělec, hraje v lázeňském orchestru někde v západních Čechách. Jmenuje se Josef a je o dobrých 10 let starší než my, takže mu nestojíme ani za pohled.“

„Jak to, přece tam sedí s Alenou.“ „No jo, to je něco jiného, Alena je jeho sestřenice.“ Jenomže děvčata nevěděla to, co já. Přece se na mne smál… Není možné, že by se mnou nemluvil. A tak mě napadl takový bláznivý nápad. „Vsadím se s vámi, že ten kluk mě dneska doprovodí domů.“ Holky si klepaly na čelo. „Jak to chceš, prosím tě, udělat?“ No, to jsem ještě nevěděla. Potřebuju, aby si mě všiml. Vydala jsem se pomalým krokem kolem bazénu. Když jsem míjela místo, kde seděl, s Alenou jsme se pozdravily a Josef řekl: „Alenko, představ mě své kamarádce.“ Pak hned navrhl, ať u nich zůstanu. Musela jsem odmítnout s tím, že mám na druhé straně bazénu společnost. Nakonec se Josef s Alenou sbalili, že se tedy usadí vedle nás. Holky nevěřily svým očím, koho to vedu. A byly rády. Ukázalo se, že Josef vůbec není nafoukaný. Celé odpoledne nás výborně bavil, byl vtipný a zábavný. Jenom jsem nevěděla, jak dopadne moje sázka. Když byl čas jít domů, zvedla jsem se a začala balit. Josef se okamžitě také zvedl. Pokud se nemýlí, máme stejnou cestu, takže mě doprovodí. Hurá! Jenomže všechny kamarádky hned prohlásily, že už jdou taky a tak nás šla z koupaliště celá banda, Josef pěkně uprostřed. No, vyhraná sázka mi byla přiznána, ale výhru - láhev vína - jsem nedostala.

Ale to mi nevadilo. Hlavní bylo, že se Josef od té doby ke mně hlásil. Často jsme spolu jen tak courali po městě a povídali si. Jezdil v té době často domů a když se náhodou stalo, že mě hned nepotkal, tak prostě u nás zazvonil, abych šla ven. Byla jsem z našeho kamarádství moc šťastná a nechala jsem holky při domněnce, že spolu s Josefem chodíme. Chodívali jsme třeba i na hřbitov, ke hrobu jeho otce. A rádi jsme chodili do míst, kde byly rodinné domky a prohlíželi si je. Josef se svěřil, že až bude mít dost peněz, rád by si pořídil malý domek se špičatou střechou. Takové se mu moc líbí. Takže jsme pořád koukali, který z těch domků by mohl být ten vysněný. Tak mě tím zblbnul, že když byl v Mariánkách v práci, já prohlížela časopisy a vlastně i kdejaký papír, jestli tam takový domek náhodou není. A když jsem ho našla, při příštím setkání jsem ho Josefovi předložila. „Jo, to je on. A tady z toho okna budu pískat na holky, jako tenkrát na tebe.“ Smáli jsme se, bylo nám spolu dobře. Ovšem moji rodiče byli z našeho nerovného divného vztahu dost nervózní. Otec dokonce hrozil, že Josefovi řekne, že si nepřeje, aby u nás zvonil. Ale než se k tomu odhodlal, už to nebylo třeba.

Josef si navykl chodit na naše Sobotní taneční večery, když byl zrovna doma. Ale ne kvůli tanci, pokaždé si s klukama zahrál aspoň pár kousků. Uměl hrát na všechno, tak bylo jedno, jestli vzal do ruky saxofon, trubku nebo sedl k piánu. A já byla celá šťastná, když seskočil z pódia a šel prostředkem sálu až ke dveřím k pokladně nebo až přes chodbu k šatně, podle toho, kde jsem zrovna měla službu, aby mě vzal tancovat. Viděla jsem, jak ho sledovaly oči skoro všech děvčat v sále a i některých paniček. Po skončení večera nebo když měli muzikanti pauzu, sedávali jsme všichni z party s nimi v zázemí, pili kafe nebo víno a nebo jen tak povídali. Jednou si Lída, naše zpěvačka, přivedla nějakou cizí holku, snad sestřenici nebo kamarádku, takovou zmalovanou fiflenu. Neušlo mi, jak ta se dívá na Josefa a když jsem zaslechla, jak Lídě říká, že „ten by stál za hřích“, píchl mě osten žárlivosti a musela jsem jí ukázat, ke komu že Josef patří. Sedla jsem si vedle něj, položila mu hlavu na rameno a řekla jsem, že mě bolí hlava a půjdu domů. Josef zareagoval přesně tak, jak jsem předpokládala. Vrátil saxofon, rozloučil se, že zase příště, vzal mě kolem pasu a šli jsme. Přes rameno jsem se otočila po té cizí holce a viděla její zklamaný obličej. Měla jsem radost. Venku mi Josef navrhl, abychom se šli projít - třeba ke hřišti. Souhlasila jsem, měla jsem naše procházky ráda. Ale sotva jsme opustili obydlenou část města, Josef se začal chovat až moc důvěrně a nebylo pochyb o tom, že on si představuje naši procházku zcela jinak. Kdyby mě někdo třeba o půlnoci vzbudil a zeptal se mě, s kým bych chtěla zažít první sex, nepadlo by jiné jméno než Josef. Měla jsem to tehdy tak, že jsem usínala s myšlenkou na něho a zrovna tak ráno patřila moje první myšlenka jemu. Ale ve skutečnosti jsem ještě po sexu netoužila a nebyla jsem na něj připravená. A jak mi tak to jeho počínání připadalo nepatřičné, ruka mi automaticky vylítla a já mu dala pěknou facku. V první chvíli to vypadalo, že mi ji vrátí. Ale pak řekl, že holky nemlátí a jen mi začal vyčítat, proč jsem se chovala tak, jak jsem se chovala, že to je přece pro chlapa jasná výzva a on si tedy myslel, že si s ním chci konečně něco začít. No, řekli jsme si vzájemně pár docela ošklivých slov a já utekla domů. Doma jsem napřed brečela, ale pak jsem si řekla, že si všechno zítra vysvětlíme.

Ale nebylo to tak. Když jsme se druhý den potkali, já se svitou kamarádek, on sám, Josef velice chladně pozdravil a prošel kolem bez dalšího slova a pohledu. Když se to opakovalo ještě další den, tentokrát za asistence jeho dvou vrstevníků, začala jsem se bát, že Josef odjede, aniž bychom se usmířili. To pro mne bylo nepředstavitelné. A tak jsem si dodala odvahy a vlezla za nimi do kavárny, požádala Josefa o rozhovor mezi čtyřma očima a tam jsem se mu za tu facku, já truhlík, omluvila. Musím přiznat, že si to nijak zvlášť neužíval. Nenechal mě ani domluvit, položil mi prst na ústa a řekl, že omluvit se musí on, je to jeho vina, měl si uvědomit, jak jsem strašně mladá. Mrzí ho to a byl by rád, kdybych na to mohla zapomenout a byli jsme zas kamarádi. Byla jsem v sedmém nebi. Byla jsem přesvědčená, že vše bude jako dřív. Ale nebylo. Josef jezdil domů najednou velmi málo, nikdy už u nás nezazvonil a že jsme se vídali, bylo jen dílem náhody, které jsem já vydatně pomáhala. Sice jsme se zase chodívali projít a prohlíželi jsme si domečky, ale - bylo to nějak jiné. Později přestal jezdit úplně.

Příští Vánoce jsme měli mít my ochotníci divadelní premiéru. Já jsem hrála jednu z hlavních rolí. Josef na naše představení jezdíval. Pokaždé jsme potom spolu rozebírali výkony herců a hlavně moje. Jeho názory jsem brala velmi vážně, měl pro divadlo cit. Tentokrát jsem vůbec nevěděla, jestli přijede, neviděli jsme se už dlouho, ale doufala jsem a těšila jsem se.

V den D jsem přišla do kulturáku do šatny a tam už byla kamarádka Eva. Tvářila se nějak rozpačitě. „Co je,“ povídám, „Josef nepřijel?“ „Přijel, je v sále. Ale nechoď tam.“ To už jsem neslyšela. Jako splašená jsem letěla do sálu, kde mezi dosud prázdnými sedadly stál Josef s naším režisérem a nějakou mladou ženou. Kdy mě uviděl, řekl: „Ahoj, rád tě vidím. Dovol, abych vás seznámil. Moje žena.“ A ukázal směrem k ní. Zůstala jsem stát jako solný sloup, nebyla jsem schopna pohybu, tak mě ta slova zasáhla. I ta žena zůstala štronzo s rukou napřaženou ke mně. Když to trvalo neúměrně dlouho, vyslala prosebný pohled k Josefovi a ten dodal. „Vzali jsme se teprve nedávno, ještě jsem neměl příležitost ti to říct.“ Jako kdyby tohle byla nějaká omluva, něco, co mohlo zmírnit váhu předchozího sdělení a můj žal. Ale účinek to mělo. Konečně jsem stiskla té ženě pravici, řeklaTěší mě a Gratuluju, i když to bylo to poslední, co jsem v tu chvíli cítila. Potom jsem odběhla zpět do šatny, že se musím připravit na představení. V šatně jsem se zhroutila do židle a rozbrečela se. Mezi vzlyky jsem fňukala, že hrát nebudu, že nemůžu, protože jsem strašně nešťastná. Tak mě tam našel režisér a vynadal mi, že divadlo není holubník, hrát budu a basta a dostrkal mě k maskérovi. Když jsem o Josefově manželce pak přemýšlela, musela jsem uznat, že sice není nijak zvlášť hezká, vypadala starší než Josef a taky byla, ale měla šmrnc a k Josefovi se hodila. Představení jsem tehdy samozřejmě odehrála. Co mému výkonu říkal Josef, už jsem se bohužel nedozvěděla. Nezúčastnila jsem se ani obvyklého sezení po představení, běžela jsem hned domů. A Josefa jsem od té doby neviděla. Podle kamarádek ani domů nejezdil. Později se mi doneslo, že s manželkou emigrovali. Když jsem se s rodiči odstěhovala z městečka, myslela jsem, že už o něm ani neuslyším, ale na třídních srazech jsem se občas něco dozvěděla. Napřed, že jejich manželství je stále bezdětné a později, že se rozvedli. A konečně na sraz, kdy nám bylo pětačtyřicet, mi Eva přinesla výstřižek z Květů. Byl to rozhovor s Josefovou bývalou manželkou. Byla tam prezentována jako úspěšná podnikatelka v oblasti módy, která se prosadila v cizině. V rozhovoru popisovala jejich těžké začátky v emigraci, pak období, kdy se jim oběma profesně dařilo a pak, že se jejich cesty rozešly. Ke konci článku byla zmínka, že její bývalý manžel, český hudebník, už před časem tam v cizině zemřel. Ani slovo o tom, na co zemřel a ani slovo o tom, jestli se dočkal vysněného domečku se špičatou střechou.

Já v té době už dávno měla svůj život a článek jsem četla jen jako připomínku něčeho hodně vzdáleného. A přece mi něco z našich procházek zůstalo. Rodinné domky pořád prohlížím ráda. A když si chci udělat hezkou chvilku, sednu si se šálkem kávy a obklopím se katalogy rodinných domků, které jsem si za tím účelem pořídila. A prohlížím. Nehledám žádný konkrétní domek, ani ten se špičatou střechou. Jen tak si prohlížím a kochám se.

Ačkoliv - občas, když pak večer zavřu oči, vidím zas ten jediný starší domek na kraji jednoho středočeského městečka a v okně krásného houslistu…

čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete