Karina

Ve své profesní kariéře jsem prošel různými pracovními pozicemi. Bylo i období, kdy jsem já sám rozhodoval o tom, koho přijmout a jakého uchazeče o zaměstnání odmítnout.

Těžko si někdo, kdo tuto pozici nevykonával, představí, jak důležitá tato role je a jak moc může jeden člověk zamíchat s osudy lidí. Já si to uvědomoval. Za zaslanými životopisy jsem si představoval tváře lidí, které možná zklamu a málokdy potěším. Měl jsem jasné pokyny, kolik zájemců smím vůbec k výběrovému řízení nebo pohovoru pozvat. A ostatní jsem musel odmítnout.

Ač v řadě firem na žádosti, které nevyhovují, ani neodpovídají, já jsem se díky své povaze snažil odpovědět na všechny.

Měl jsem k tomuto účelu již několik konceptů, které jsem dle potřeby obměňoval, jako např.:

„Dobrý den,

vážíme si Vašeho zájmu o pozici a děkujeme za zaslání přihlášky k výběrovému řízení.  Po pečlivém prostudování obdržených informací se výběrová komise rozhodla vybrat uchazeče, kteří lépe splňují naše očekávání. V případě, že tito uchazeči v dalším kole neuspějí, budeme si zvát k výběrovému řízení další možné kandidáty.“

 

„Dobrý den,

děkuji Vám za zájem o práci v naší společnosti. Bohužel Vám nemohu v současnosti nabídnout vhodné pracovní místo. Váš životopis jsem však zaevidoval, a pokud otevřeme odpovídající pozici, budu Vás kontaktovat.“

 

„Vámi zaslané materiály byly zařazeny do výběrového řízení. Budou-li Vaše zkušenosti a znalosti uvedené v životopisu odpovídat požadavkům na výše uvedenou pozici, budeme Vás do 3 týdnů kontaktovat, abychom se s Vámi domluvili na osobním setkání.“

 

„Děkujeme Vám za zájem pracovat v naší společnosti. Po vyhodnocení Vašeho profilu Vám bohužel musíme oznámit, že v tuto chvíli pro Vás nemáme vhodnou pozici, na které bychom uplatnili Vaše znalosti a zkušenosti. Přejeme Vám, aby se Vám podařilo najít uplatnění podle svých představ.“

Byla to vlastně cesta, jak slušně říct, že daného člověka ve společnosti nechceme.

Nedělal jsem tuto práci rád. Věděl jsem, že zklamu možná i schopné a šikovné kandidáty. Ale výběrová komise nemohla dát šanci všem.

V tu dobu náš podnik potřeboval zaměstnance na výrobní linku. Jednalo se o poměrně těžkou dělnickou práci za nevelkou mzdu. Přestože tato práce nepatří k vyhledávaným, již v tu dobu překročila nezaměstnanost v naší zemi limitní hranice. A proto i na tuto pozici se hlásilo hodně uchazečů a já z nich musel vybírat ty, které na pohovor ani nepozvu.

Mezi zaslanými žádostmi mě překvapil motivační dopis psaný velmi dobrou češtinou. S překvapením jsem zjistil, že ho firmě adresovala vysokoškolsky vzdělaná žena s řadou titulů.

Měla vše, co naše firma potřebovala. Její žádost měla jen jediný nedostatek. Měla toho příliš! Vzdělání příliš vysoké a zkušenosti především z vedoucích pozic. Musel jsem ji odmítnout.

A tak jsem jí zaslal odpověď, v jejímž textu jsem zdůvodnil odmítnutí žádosti s tím, že v současné době nemáme odpovídající pozici pro tuto uchazečku.

Ač mi málokdy na takto zaslané odpovědi uchazeč odpoví, nyní se stal opak. Paní inženýrka Karina, tak znělo její křestní jméno, mi napsala dosti soukromou zprávu o své touze pracovat i na dělnické pozici. Zdůvodnila své přání tím, že fyzickou zátěž zvládá, a také mimoděk zabrousila na to, že je samoživitelka, která musí uživit dítě. Ovšem zdůraznila, že v případě přijetí do zaměstnání má hlídání dítěte zajištěno!

Bylo mi paní Kariny líto. Na danou pozici jsem ale obdržel spoustu odpovědí od kandidátů se základním vzděláním, nebo sotva vyučených. A proto jsem paní nabídl, že v případě, že otevřeme jí vhodnější pozici, budu ji ihned kontaktovat.

V následujícím období jsme hledali pomocného skladníka. V odpovědích jsem si všiml opět odpovědi paní Kariny. To jsem už začal přemýšlet, proč takto ochotná žena s vysokým vzděláním odepisuje na nabídky práce, které vysoce převyšuje. A proč vlastně místo nemůže sehnat? Paní Karinu jsem opět odmítl. Následovala poptávka po vedoucím skladu, kde jsem mezi uchazeči nalezl opět paní Karinu. Nyní jsme již požadovali životopis s fotografií, protože vedoucí skladu v naší firmě se aktivně zúčastňoval jednání s vedením i s některými našimi odběrateli. Potřebovali jsme proto člověka, který by měl příjemný vzhled i vystupování.

Se zaujetím jsem se díval na fotografii příjemné blondýnky. V očích měla pohled plaché laně, nebylo ale pochyb o tom, že za zdánlivě plachým nesmělým se skrývá inteligence, houževnatost a vytrvalost. To vše se dalo přečíst v její tváři. Byl jsem tentokrát rozhodnut paní Karinu k řízení pozvat. Jevila se jako vhodný kandidát. Přesto jsem se ještě před zasláním odpovědi rozhodl ověřit si u posledního jejího zaměstnavatele, jaké mi dá na ženu reference. Nedělal jsem to příliš často. Ale nyní, když se mi na podřadná místa hlásila krásná žena s vysokým vzděláním a velmi dobrými vyjadřovacími schopnostmi jsem zatoužil znát názor jejího posledního zaměstnavatele. Proč asi dosud místo nemá?

Ze sdělení vedení oné společnosti jsem byl jako opařen. Bylo mi sděleno, že paní je velmi problémová a byla ze své poslední práce prakticky vyhozena. Neplní svěřené povinnosti a celkově narušuje hladký průběh práce ve společnosti.

To mě šokovalo a paní Karinu jsem nakonec odbyl frází o tom, že ji přijmout nemůžeme.

Našli jsme bezproblémovou vedoucí skladu a na paní jsem pomalu zapomněl. A přestože jsme později otevírali jiné pozice i pro vysokoškoláky, paní Karina mi již svůj životopis nezaslala.

Po čase jsem byl pozván na oslavu narozenin svého přítele. Jarek je můj spolužák ze základní školy a mým celoživotním dobrým kamarádem. Nemohl jsem odmítnout. A tak jsem na oslavu, kde bylo mimo lidí, které znám také pár Jarkových přátel, které jsem nikdy neviděl, dorazil.

Jarek mě postupně představil přítomným. Když mi podávala ruku krásná blondýnka, byla mi něčím povědomá. Nedokázal jsem si ale vzpomenout, odkud ji znám. A rozjela se zábava.

Když jsem poté byl sám s Jarkem u jednoho stolu, zeptal se mezi řečí, zda stále zastávám v podniku svou pozici.

„Ano, zůstal jsem jí věrný,“ řekl jsem.

„Víš, potřeboval bych po tobě něco,“ řekl Jarek. Byl jsem zvyklý na to, že lidé v mém okolí mě žádali o to, jestli bych nezaměstnal jejich široké příbuzenstvo, přátele či sousedy, a tak jsem věděl, co přijde. Jarek byl ale člověkem, kterému bych moc rád vyhověl.

„Vidíš, tady Karinu? Snaží se delší dobu sehnat práci. Má dvě vysoké, nějaké kurzy. Je moc šikovná. Ale nedaří se jí. V bývalém podniku byla šikana a ona se zastala své kolegyně. Šlo vlastně o to, že sám ředitel tu její kolegyni obtěžoval a pak chtěl, aby mu byla po vůli. Rozumíš? Pozval ji na chatu, ona odmítla mít s ředitelem milenecký poměr, a tak vyhodili jak tu paní, tak Karinu, která se jí zastala a ve chvíli, kdy se to dostalo až před soud, pravdivě svědčila. Milý říďa dostal podmínku, byl sesazen, ale ty holky to stálo místo!“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že Karina je onou Karinou, která se tak dlouho ucházelo o místo i u nás.

„A jak dobře ji znáš?“ zeptal jsem se Jarka.

„Dobře. A hlavně má žena ji zná celý život. Je to spolehlivá ženská. Jenže má postiženou dcerku. Ta malá je mentálně na úrovni tříletého dítěte, přestože je jí už deset. Muž od ní utekl, jakmile se malá narodila a ona ji odmítla dát do ústavu. A tak Karina bojuje, jak může. Teď žije nějakou dobu jen ze životního minima a někdy si přivydělá na brigádách. Ona ti i uklízela! S vysokou! Dám za ni ruku do ohně,“ řekl Jarek. Neřekl jsem mu tehdy, že jsem si na Karinu zjišťoval její minulost právě v podniku, kde k zneužívání docházelo. Jen jsem zapřemýšlel. Mám to s Karinou zkusit, nebo mám volit jednoduchou cestu a chovat se jako pštros, který schovává hlavu do písku? To bych nebyl ale já.

Za týden jsme u nás ve firmě museli propustit vedoucí obchodního úseku, která absolutně nezvládala zadané povinnosti. A ač se desítky ženských předhánělo a snažilo na pozici dostat a povýšit, já si sedl v kanceláři a v záplavě životopisů a žádostí vyhledal ten starý od paní Kariny.

Zavolal jsem jí.

„Ucházela jste se v minulosti v naší firmě o místo pomocné dělnice, pomocné skladnice i vedoucí skladu. Nepřijali jsme vás z důvodu vaší vyšší kvalifikace. Nyní se ale uvolnila pozice vedoucí obchodního oddělení a já bych vás, pokud váš zájem přetrvává, rád pozval na pohovor,“ chrlil jsem do telefonu.

Chvilku si myslela, že jde jen o žert. Do našeho podniku totiž už nepsala. Pak ale s nadšením souhlasila a dostavila se k přijímacímu pohovoru. Až tam poznala, že jsem oním gratulantem z narozenin. Dokázala pohotově odpovídat a zdálo se, že vyhovuje našim požadavkům. A tak jsme paní Karinu přijali.

Ze začátku jsem byl malinko nedůvěřivý. Bál jsem se, jestli paní Karina nebude přece jenom problémová, nebo jestli nebude využívat jako matka postiženého dítěte často paragrafy. Ani jedno se nestalo. Paní Karina pracovala pilně a svědomitě a za celou její kariéru s ní nebyly žádné problémy.

V závěru mého pracovního života mi dokonce paní Karina dělala sekretářku. Po mém odchodu do důchodu na pozici sekretářky zůstala, a je na ní dodnes. Já si dnes spokojeně užívám podzimu života a jsem rád, že jsem tehdy na Jarkovy narozeniny šel. Pomohl jsem tak jedné nešťastné skvělé mámě a dobré pracovnici ke kousku štěstí, kterému se jí v životě moc nedostávalo…

Od té doby tvrdím: „Nikdy nedejte na pomluvy a raději se sami přesvědčte!“