Kdo ví...

Poslední dobou se stále více lidí přiznává k tomu, že věří v existenci andělů. Existuje mnoho knih s touto tematikou, ještě více webových stránek a dokonce i „návodů“ na to, jak s andělem navázat spojení. Moje sestra na existenci andělů věří také. Nikomu to nevnucuje a ani netvrdí, že by snad někdy nějakého spatřila. Já jsem vždy byla vůči všem nadpozemským bytostem dosti skeptická. Občas se sestrou o těchto věcech mluvíme, hlavně mi tedy sestra vypráví příběhy lidí, kteří tvrdí, že vnímají existenci andělů nebo že viděli ducha, ale já se tomu vždycky jen usmívala a myslela jsem si, že si ti lidé vymýšlí, aby byli zajímaví.

Sestře jsem mnohokrát řekla, že na nic takového nevěřím. Nevím, možná někdy mám pocit, že existuje něco „mezi nebem a zemí“, ale co, to nedokážu vysvětlit. Občas mi připadá, jako by mi někdo ukazoval, kterou cestou v životě se dát, nebo co mám udělat a jakým způsobem, ale jsou to jen maličkosti. Prostě se vždycky něco stane a já v tu chvíli vím, že to tak prostě mělo být. Ale určitě bych to nesváděla na nějakou neviditelnou „bytost“, že mě tak vede. Ale před dvěma měsíci jsem měla sen, neskutečně živý a velmi krásný:

Procházela jsem se venku a potkala jsem svoji spolužačku ze základní školy, Olgu. Nikdy jsme jí neřekli jinak než „Olčo“. A vedle Olči byla nějaká dívka, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Byla štíhlá, měla velmi jemný, příjemný obličej, světlou pleť a dlouhé tmavě zrzavé vlasy sepnuté do culíku. Pozdravila jsem svoji spolužačku: „Ahoj Olčo, jak se máš?“ A Olča mi odpověděla: „Ahoj, nezlob se, ale já pospíchám.“ A v tu chvíli brala za kliku dveří od domu, před kterým jsme stály a vešla dovnitř. Ta druhá dívka už stála na schodech téhož domu a chystala se jít za Olčou, ale najednou si to rozmyslela, obrátila se na mě, usmála se a řekla mi: „Půjdeme spolu a budeme si povídat“.

Bylo mi divné, proč chce jít se mnou a povídat si, když se vůbec neznáme. Ale šly jsme tedy spolu. Dívku jsem oslovovala „Olinko“. Ani nevím proč, vždyť se mi ani nepředstavila. Najednou jsme se spolu ocitly na místě, na kterém jsem nebyla ani ve skutečnosti, ani v žádném jiném snu. Bylo to tam nádherné, jako v pohádce, ale přitom všechno tam bylo tak reálné...skoro mi připadalo, jako když jsem na tom místě ve skutečnosti a ne jen ve snu. Byly jsme někde u moře, šly jsme po skalnatém pobřeží, ale ty skály pod našima nohama byly cihlově červené a moře bylo úplně inkoustově modré a rozbouřené. A v těch vlnách se koupalo několik koní. Byli to nádherní, statní koně. Dlouho jsem se na ně fascinovaně dívala. Byla jsem úplně jako Alenka v říši divů. Olinka měla očividně radost, vypadalo to, jako by to bylo její oblíbené místo. Chvilkama kolem mě radostně poskakovala a občas mi dala pusu na tvář. Při každém jejím políbení jsem cítila velký pocit lásky a bezpečí. Ale když jsem se na ní podívala, abych se zeptala, proč to dělá, tak jsem ani nestihla otevřít pusu a Olinka zvedla káravě prst a přísně mi řekla: „To můžu jenom já, ty ne.“ Byla jsem zmatená, ale na přemýšlení nebyl čas, protože to už jsme se spolu najednou ocitly jinde.

Uprostřed lesa. Byla tam parta lidí, většina byli muži a všichni byli opilí, možná i zdrogovaní a poslouchali hudbu, která zrovna nelahodí mým uším. Měla jsem z těch lidí strach, a tak jsem chtěla odejít. Jenže z lesa vedla jediná cesta, spíš cestička, z obou jejích stran bylo husté křoví a moc se mi tudy nechtělo, protože už byla tma. Nevěděla jsem, co mám dělat. Olinka přišla ke mně, natáhla ruku, dlaní ukázala k té cestičce a řekla mi: „Běž, můžeš“. A já šla. Sama. A vůbec jsem se nebála.

A pak už si jen pamatuji, jak jsem šplhala po žebříku. Po nekonečně dlouhém, bílém žebříku a pořád jsem se smála tomu, že je snad opravdu nekonečný. Ale nebyl. Vystoupala jsem po něm do nějaké bílé místnosti. Nebyl tam nábytek, jen velká okna, všude plno světla a bylo tam hodně mých spolužáků a spolužaček. Všichni se smáli a já se jich ptala na to, co je zač ta Olinka, která se mnou všude chodí. Ale odpověď přišla sama... Najednou se v jednom okně zvenčí objevila Olinka s andělskými křídly. Vedle ní byla další dívka s křídly, moc smutná. Já jsem byla v šoku a vykřikla jsem: „Ona je anděl!“ A moji spolužáci se smáli ještě víc, jako by je pobavilo, že jsem konečně pochopila, kdo Olinka opravdu je.

Když jsem se ráno probudila, byla jsem strašně zmatená. Byly ve mně tak živé vzpomínky, jako bych všechno během té noci opravdu prožila. Jestli jsem si do té doby někdy o nějakém svém snu myslela, že byl živý, tak teď už vím, že nebyl. Že to byly jen hezky vykreslené představy mé fantazie. Protože ten nejživější sen, jaký jsem kdy zažila, byl právě tento. Když jsem ho převyprávěla své sestře, tak ta přes internet zkontaktovala nějakou ženu, která se andělskými bytostmi zabývá, aby se jí zeptala, jaký význam ten sen mohl mít. Dozvěděly jsme se, že se mi pravděpodobně zjevil můj anděl strážný proto, aby mi dokázal, že andělé existují, když jsem tomu předtím nevěřila. Nebo možná že šlo z jeho strany o určité varování proto, abych si z jejich existence konečně přestala dělat legraci a vysmívat se tomu. Možné to je. Kdo ví...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10