Sestry jak se patří

Růžena a Milena bydlely v naší vesnici. Byly to sestry, a když zdědily domek po rodičích, ani jedna se ho nechtěla vzdát ve prospěch té druhé. Starší Růžena chtěla svou mladší sestru vyplatit. Ta se ovšem bála, že hodnotu domu podhodnotí a ona na tom tratí peníze, a tak tvrdohlavě trvala na tom, že se do domu přestěhuje. Sama na vyplacení své starší sestry neměla finanční prostředky. A proto se Milena nastěhovala do přízemí domu a Růžena do patra.

Problém ale byl, že se Růžena s Milenou neměly rády. V mládí totiž mladší Milena přebrala přítele své sestře Růženě, která už nikoho nepotkala a zůstala svobodnou stárnoucí, a někdy protivnou slečnou. Milena si svého přítele, kterého ukradla své sestře, vzala za manžela, ten však po třech letech manželství zemřel na vážnou nemoc. Růžena smrt své dávné lásky dávala za vinu své sestře.

Ani v otázce bydlení se sestry nepohodly. Milena vyčítala Růženě, že vrchní byt je o metr čtvereční větší než její spodní. Růžena zase vyčítala mladší sestře, že nemusí chodit jako ona do schodů. Ani jedna z nich si však nechtěla byty prohodit. Lidé je podezírali, že to dělají schválně, aby se měly o co hádat. Ony to byly opravdu rázovité starší dámy, které brzy znala celá vesnice.

Jakmile začala Růžena chovat slepice, Milena nesměla být pozadu a pořídila si je také. Vzájemně se pak podezíraly z toho, že jedna druhé krade vajíčka. Milena si pořídila králíky, aby měla v něčem před svou starší sestrou navrch. Ač se o ně dobře starala, jednoho dne při návratu z města našla králíčky ležet bezvládně v králíkárně. Králíkům už nebylo pomoci. Někdo jim dal mokrou nebo zapařenou trávu, a Milena dobře věděla, kdo to byl. A proto, když si její sestra zasadila na záhon vzácnou odrůdu jahod, našla druhý den ráno všechny rostlinky spálené žíravinou. Milena poté chodila se zvláštním flíčkem na ruce. Jak pan doktor určil, byla to kůže zasažená nějakou žíravinou.

Lidé ve vesnici se báli, že se sestry jednoho dne vzájemně zavraždí, takové měly spolu sourozenecké vztahy. Jednou Růžena skončila v rybníce poté, co její kolo selhalo při brzdění. Jela z kopce s nákupem a kolo, na kterém jezdívala, a bylo dosud bezpečné, selhalo. Později šikovný soused zjistil, že brzdy byly vymontované. Kým asi? O pár dní později se Milena pomlátila, když lezla po žebříku do seníku a příčky žebříku pod ní náhle povolily. Po ohledání žebříku bylo zřejmé, že příčky někdo nařízl.

Dalo se říci, že jedna ze sester stála za osmnáct, a druhá bez dvou za dvacet. Každá ze sester se bála věšet prádlo na zahradě, aby jí s ním druhá něco neprovedla, a dokonce se bály pořídit si další zvířátka. Ani jedna by nepřijala od druhé pozvání na oběd v obavě, jestli by nebyly otráveny, ani jedna by od druhé nic nevypila a nenechala by si od té druhé přinést třeba nákup z obchodu.

Žily tak opuštěné v domě, protože pro svou povahu neměla ani jedna přátele. Bylo proto k neuvěření, když Milena náhle odcestovala na pár dní k nějaké své kamarádce. Věděla dobře, že slepice si s sebou nevezme. Poprosila proto svou sestru, jestli by se jí o ně nepostarala. Růžena kupodivu souhlasila. Bylo léto a sluníčko pálilo, Mileně se dovolená vyvedla. Po návratu ale našla své slepičky v žalostném stavu. Růžena o slepičky nedbala, po celou dobu jim nedávala vodu a nekrmila je. Dvě slepičky to odnesly cenou nejvyšší, vlastním životem, a ostatní na mnoho dní odmítly snášet vajíčka. Růžena se ale dušovala, že o slepice bylo dobře postaráno. Dokonce se nabídla, že Mileně pár svých vajíček prodá, samozřejmě za velmi vysokou cenu. To Milena odmítla a slibovala si, že se sestře v nejbližší době pomstí.

Sestry, ač dávno dospělé, by mohly konkurovat malým rozhádaným dětem, které se hádají o kyblíček na pískovišti. Každý se jim vyhýbal.

Když jednoho dne Růžena vážně onemocněla, hnulo se v Mileně svědomí a občas svou sestru navštívila v nemocnici. Nezapomněla jí to ale náležitě vyčíst. Růžena se brzy dostala domů a Milena se o ni musela starat. Dělala to z povinnosti a často prohlašovala, že Růžena svou nemoc předstírá jen proto, aby jí Milena sloužila.

Růžena naopak využívala služeb své sestry i ve chvílích, kdy se byla schopna o sebe postarat. Nemoc ale neustupovala a Růžena byla slabší a slabší, až nemoci nakonec po téměř roce podlehla.

Zdálo se, že to Milenu obměkčí. Ale i na jejím pohřbu brblala, že jí to udělala sestra schválně, aby jí musela vystrojit drahý pohřeb. Mudrovala něco o tom, kolik pohřby stojí, a nebýt toho, že ji všichni ve vesnici znali, asi by urnu své sestry nechala ležet v krematoriu, aniž by si ji vyzvedla.

Po úmrtí Růženy chodila Milena jako tělo bez duše. Lidem připadalo, že jí snad Růžena chybí. Ne proto, že by jí chyběla jako sestra, ale Milena se už neměla s kým hádat. Zestárla a nakonec se nedokázala sama o sebe postarat a skončila v ústavu pro seniory.

Poslední slova, která jsme od ní slyšeli, byla: „To mi Růžena udělala schválně, že si umřela dřív. Nechala mě na holičkách.“

Přestože to je už několik let, co Růžena zemřela a Milena se z vesnice odstěhovala, občas si na ně vzpomeneme. Naše vesnice se stala zase klidnou vesničkou, ve které se nic neděje. Zlí jazykové tvrdí, že občas nám sestry chybí, protože za jejich života bylo u nás veseleji. Názor s nimi nesdílím.

Smisekzluk - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete