Viděla jsem ducha

Jako každý volný svůj čas, trávíme na své chaloupce. Naši sousedi, také chalupáři, jsou z Brna. Olda je už v důchodu a jeho žena Hana v invalidním. Občas jsme se sešli, popovídali a udržovali jsme takové sousedské vztahy.

Byl pátek a manžel se stavil za Oldou, aby mu pochválil, jak si přestavuje podkroví. Olda byl utrápený, že jeho ženě je velice špatně, že pojedou v sobotu domů. 

Je sobota, ráno, po dlouhých deštivých dnech svítí krásně sluníčko, ptáčci vyzpěvují a my si popíjíme kávičku. Toto romantické ráno přehluší houkání sanitky. Chvíli nasloucháme: „To jede k nám,“ řekne syn Roman. „Hmmm, to ne, jede někam do vesnice,“ zvedla jsem se ze židle a jdu se podívat. Vidím Oldu, jak drží mobil na uchu a telefonuje a jeho žena sedí na svém vozíku mezi  dveřmi a má na sobě nezvykle zelené tričko nebo svetřík. Strnule pozoruje svého muže a mně proběhne hlavou, že je vesele ustrojená, to nebývá zvykem. Pak jsem  jen tak prohodila ke své rodině, že už je Haně určitě lépe, že sedí na vozíčku venku. Popíjíme dál kávu, řešíme houkání sanitky, až opravdu přijela k nám na kopeček. Vyběhla jsem se podívat, jestli opravdu jedou k sousedům. Ze sanitky vyběhne lékař a zdravotnický personál a spěchají do chalupy k Brňákům.

„To bude dobrý, dají Haně injekci a bude líp,“ pronesu k rodině a usedám na lavičku. Pak se lékař vrací do sanitky a nese nějaké listiny. Znervózněla jsem. Seshora přišla ke mně sousedka Zdena, která je starousedlík. „Co se stalo?“ ptá se mě. „Ale Haně bylo nevolno, dnes se to asi zhoršilo, tak jí dají injekci a bude dobrá. Viděla jsem ji ráno na vozíku venku, tak to nebude tak špatný.“ Odpovím jí a stojíme u branky a čekáme, až odjede sanitka, že půjdeme za Hanou se podívat.  Sanitka odjela, ale bez Hany. „Jdu se tam mrknout,“ řekla Zdena. „Nechoď tam, je to blbý, asi to není dobrý,“ snažím se ji zadržet. Nedala se a šla k Oldovi. My stále stojíme u branky a řešíme tuto situaci, co se asi stalo. Já uklidňuji všechny, že to nebude tak hrozný, že jsem ji viděla na vozíku ráno a že byla tak hezky ustrojená. Zdena vyšla z chalupy od Brňáků, smutný výraz, oči zalité slzami.  „Co je?“ ptám se nervózně. Zdena mávne rukou a dlaní si přikryje ústa. „Je mrtvá. Hana je mrtvá.“ Hrůzou jsme vytřeštili oči a my ženské se rozbrečely. „To není možný, já ji ráno viděla, opravdu, seděla na vozíku, krásně zelené tričko, černé elasťáky, sledovala Oldu, ruce měla na opěradlech vozíku v mírném předklonu…Viděla jsem ji, opravdu“, stále přesvědčuji ostatní a nechce se mi této skutečnosti věřit.

Tak jsme se všichni sebrali a šli jsme k Oldovi kondolovat. Vypráví nám celou tu událost a pak řekl: "... No a já jí masíroval srdce, jak mi radili ze záchranky, skoro půl hodiny, ale už byla mrtvá.“ „To není možný,“ přesvědčuji ho, „ já ji ráno viděla, seděla na vozíku.“ „Nemohla jsi ji vidět, to už byla mrtvá.“ Ztratila jsem řeč, neměla jsem co na to říct. Otočím se k synovi a říkám: “ Viděla jsem ducha, jedině duch to musel být, ale já ji opravdu viděla.“ Všichni se na mě dívali nedůvěřivě, s mírným úsměvem, nikdo mi bohužel nevěřil a ani nevěří. Ale já vím jistě, že jsem Hanu viděla na vozíku, ruce položené na opěrkách, v mírném předklonu, strnulý výraz, na sobě krásně zelený svetřík nebo triko s dlouhým rukávem a černé elasťáky nebo kamaše. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10