Rudovlasá: Cesta čarodějky

Název knihy:
Rudovlasá: Cesta čarodějky
Autorka: Petra Neomillnerová
Nakladatelství: Epocha
Paperback
Formát: 145x205 mm
Rok vydání: 2012
Počet stran: 296
Cena: 259 Kč

Kompletní kolekce povídek o Moire a Desmondovi, z nichž většina je podle vnitřní chronologie zasazena mezi první a druhý díl trilogie Písně čarodějky. Petra Neomillnerová je jedna z nejúspěšnějších autorek současnosti. Její práce se vyznačují nejen velmi čtivým literárním stylem, ale až naturalistickou syrovostí a tvrdostí, a to jak po stránce dějové, tak i v charakterizaci postav.

Právě to dává jejím textům nádech opravdovosti. Její hrdinky jsou drsné a skutečné ženy stavící se na odpor pravidlům společnosti. Jsou hrdé, bojovné a nezkrotné. Nikdo nemá šanci jim cokoli přikázat, nikdo je nedonutí udělat něco, co samy nechtějí a nikdo jim nesebere to, co nechtějí dát. Žijí, aby přežily, což ve světech, které pro ně Petra Neomillnerová tvoří, není vždy snadné. O to je to však zajímavější.

Soubor osmi povídek o dvojici čarodějů Moire a Desmondovi. Provázíme je od okamžiku seznámení, přes různé životní peripetie až po dobu, kdy se Moire stane představenou Bratrstva čarodějů.

Přitom jsme svědky proměny lehkomyslné dívky v mocnou ženu, a kromě magických bojů, intrik a dobrodružství v hořkém a často nelítostném světě se v příbězích rozvíjí také milostný vztah hlavních hrdinů.

Rozverné laškování „u každého dubu“, nevěry a hádky se nevyhýbají ani čarodějným milencům a Moire i její druh jsou v tomto ohledu více než lidští.


Petra Neomillnerová (*1970)
Debutovala povídkou Ta, kterou smějí sedlat jen bohové… v časopise Pevnost. V roce 2006 vydala první samostatnou knihu – sbírku Vlastní krev, v níž soustředila příběhy o čarodějce Moire a přidala několik dalších povídek, následovaly první díl cyklu Písně čarodějky (příběhy čarodějky Moire a Desmonda) s názvem Nakažení (2007), sbírka povídek spojující fantastiku se S/M tematikou Hry na bolest (2007) a první část cyklu o upírce Tině Salo ze současné Prahy Sladká jak krev (2007).

V r. 2008 vyšlo pokračování série Doušek věčnosti (2008) a Past na medvěda (2008). Román, jehož hlavní hrdinkou je zaklínačka Lota, Psí zima, vyšel v r. 2008, další rok vydala fantasy román Dítě Skály a povídkovou sbírku Zaklínačka Lota, v r. 2010 vyšly další dva díly série Tina Salo Smrt u archanděla a Vlci Sudet. Na magické téma jí dosud vyšly tři tituly: Magické kameny (2006), Milostná magie (2007) a Runová magie (2007). Publikuje také ve sbornících. Spolupracuje s časopisem Pevnost.


Z povídky Hněv řeky

Moire
Do spánku se kromě bubnování deště vplétá ještě jiný zvuk, zvuk lidské pěsti dopadající na dřevo. Otevřu oči a mžourám do plamene svíčky, zpola probuzená, napůl ještě ve snu o jiné posteli a jiném stropě, než na jaký teď mžikám přes spánkem slepené řasy.
„Už jdu, do psí matky…“ zavrčím a přehodím přes nahé tělo tlustý vlněný plášť.

Vyvalené modré oči starostovic kluka.
„Co lítáš po nocích, kůzle?“
„Táta prosí.“
„Co zas? Rodí vám kobyla? Nadělení doma nečekáte, tak co, k čertu…“
„Řeka stoupá.“

Zamrazí mě. Vím, že se Raina zvedá, dívala jsem se včera, ale živlová magie není mou silnou stránkou.
Kdysi, před lety, před řádkou let dlouhou jako poloviční náhrdelník, mě ani nenapadlo, že mě jednou budou budit usmrkaní synkové starostů. Před řádkou let dlouhou jako poloviční náhrdelník jsem nahlížela do černých zrcadel za vysokými okny, pálila santál a večer se česala do zábav a nelehávala v lůžku sama s kouřem z konopí.

„Obléknu se, štěně.“ Postrčím kluka za dveře a houknu na Umu, svou hospodyni, která už si zaplétá provazovité šedé copy.
„Dej mu snídani, paňmámo,“ zašklebím se a šourám se po schodech do patra. Nenávidím ráno.

Nenávidím ráno a nenávidím déšť. Holínky mi prosakují vlhkem, když se brodím travou ke břehu řeky, zachumlaná do vlněného pláště, s rudými vlasy smotanými pod kápí. Kožené kalhoty nehřejí a zvlhlá kůže se lepí ke stehnům, déšť olizuje krk a já kleju.
Pak zachytím vyděšený pohled, a když vidím ten zapíraný klukovský strach, zmlknu a vyhnu se kaluži.

V šeru úsvitu stojí na břehu řeky hlouček mužů. Starosta a radní, takto kupec, kovář, místní mečíř a jiná městská „smetánka“. Chlapi snad ne hloupí, jen pomalí a opatrní až běda.

Úkosem pohlédnu na bahnitý břeh. „Zvedá se to, to vidím.“
„Vzácná…“
„Zkrať to!“ chraptím nevyspale.
„Když jsem byl kluk, spláchla Raina půlku města, paní Moire.“ Má úzkostlivé oči, Radmir, a když se proti své vůli propadnu do jeho mysli, vidím křičícího hnědovlasého kloučka a topící se štěně… První rána, první rána v životě malého Radka.
Peklo na čtení myšlenek, odplivnu si v duchu. V Radmirově mysli se stále topí štěně.

„Stoupá… protože prší a přitéká to Adlerským potokem. Voda přitéká z hor a já ji pryč nedám,“ rozhodím rukama a přejedu pohledem zmáčené konšely. „Pohlídám hladinu. Odměříme na mostě hranici, kam až voda může stoupnout, a pak… budete vědět. Seberete děti a stříbrný nádobí po babičce, a pryč. Na kopec, a čekat. Neumím zastavit povodeň,“ useknu ostře do překvapených očí, „a nadlouho ji nezastaví nikdo, ani ti, kdo dělají živlovou magii specializovanou na vodní živel. Rozumíte?“ Zbytečné se ptát, nerozumí nikdo, tváře se nadouvají protesty.

„Co obětovat něco Ran, říční bohyni, možná by to…“
Tak theurgie se vám zachtělo, mládenci? Ještě toho trochu.
„Nejsem Ranina kněžka, a navíc… z hlediska řeky je povodeň přirozená. Grabstein stojí na nivě, to víme všichni.“
Zaraženě zmlknou a civí na mě jako uhranutí.
„Dobře, pokusím se zastavit déšť,“ vzdychnu. Ostatně, co s nimi mám dělat.
Pokusím se, ale marná snaha… zastavím déšť nad městem, a v horách bude lít dál. Vypravit se do Adleru, den cesty na koni, a mluvit tam s mistrem Laviniem, zaříkávačem zpola senilním? Ztráta času… je rád, že dojde na nočník, natož aby zastavil průtrž.

„Pokusím se zastavit déšť, chlapi.“ Nadskočí už při tom oslovení, protože si zakládají na svých směšných titulech.
„Pokusím se zastavit déšť, a vy oběhněte mlynáře v okolí, upusťte kačák na kraji města, odneste nějaké jídlo do dupárny na kopci.“ Tlesknu, když vidím nechápavé pohledy.
„Lepší dvakrát jet s vozem než litovat o hladu.“
„Máte si vykopat pořádné základy,“ seknu ještě poznámkou mistra zednického, který sice staví domky omalované dožluta, ale se sklepy tak na dva žejdlíky mléka a krajáč podmáslí.
„A teď běžte…“ povzdychu a nastavím tvář dešti. „Budu čarovat!“

Pohledem doprovodím loudající se skupinku a rozpřáhnu ruce k nebi. Déšť mi teče po tváři a kupy mraků se převalují nasáklé vodou jako břicha opilců.
„Heá, větře, heá, přijď a znovu mi rozfoukej vlasy, rozežeň mraky, přijď, ty, který běžíš nebem…“

Brzo, brzo pak přestanu cítit déšť za krkem a nakonec vítr přijde.

Tuto knihu Rudovlasá: Cesta čarodějky koupíte v knihkupectví a na internetové stránce nakladatelství Epocha.