Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty Jeřabiny - nejoblíbenější receptyJeřabiny - nejoblíbenější recepty
Chytrá Žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Sobota 23.09. 2017
Dnes má svátek Berta
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Skoro Francouzka

28. 08. 2010 | Knižní tipy
Název knihy: Skoro Francouzka                     
Autor: Patricia Sarah Turnbull  
Nakladatelství: Nakladatelství Motto
Rok vydání: 2010
Počet stran: 336 str.
Cena: 249 Kč

Příběh Australanky, která se stala „skoro“ Francouzkou. Australská novinářka Sarah se při cestě po Evropě seznámí s francouzským právníkem Frédérikem, zamiluje se do něj a přijme jeho pozvání na týdenní návštěvu Paříže.

O osm let později tam ještě pořád je, už jako Frédérikova manželka. Energická Sarah se snaží co nejlépe zapadnout do francouzského prostředí, ale dopouští se fatálních chyb: sama si nalévá šampaňské, příliš hlasitě se směje, a dokonce se chystá vyrazit pro bagetu v obyčejných teplácích. Ve své knize s humorem líčí nejen peripetie provázející sžívání dvou lidí pocházejících z naprosto odlišného prostředí, ale současně nabízí pohled na Francii nikoli očima turisty, ale očima „Skorofrancouzky“ – ženy, která v ní žije, ale stále zůstává tak trochu cizinkou.

“Francie je jako nesnesitelný náladový milenec, který vás uvede do stavu euforie, aby vás vzápětí srazil do deprese. V jedné chvíli jste plní vášně, zatímco vzápětí vámi cloumá vztek a máte chuť nafackovat jízlivě se šklebícímu prodavači nebo úředníkovi. Ano – je to vztah, v němž hraje roli láska i nenávist. Je ale rovněž nabita takovou atmosférou tajemna, touhy a oné francouzké speciality jménem séduction, díky níž ji nedokážeme odolat a znovu se k ní vracíme.”

Sarah opouští svoje zaměstnání v australské televizi (Special Broadcasting Service, Sydney), aby mohla cestovat po Evropě. Chce poznat “starý kontinent” a pracovat jako novinářka na “volné noze”. V Bukurešti se setkává s Frédérikem, šarmantním Francouzem. Mění svoje plány a letí do Paříže, kde prožívá krásné týdny po boku příjemného muže. Frédéric má vlastní byt na předměstí a Sarah prostě zůstává s ním. Jako garde si zve svoji kamarádku Sue. Obě jsou ale uchváceny Frédérikovým šarmem. Sarah odmítá nabídku na práci v Anglii a začíná nový život ve Francii po boku milovaného muže.

“Myslím, že tohle prostředí je ideální, aby se člověk zamiloval. Každé zastavení smykem na motocyklu, každá zahrada navozující pocit důvěrnosti, každá svíčkami osvětlená terasa kavárny... To vše doslova vybízí k tomu, aby se zažehl milostný vztah. Čemu ale vlastně podléhám? Konkrétnímu místu, celému městu, nebo tomuto muži? Nebo snad kombinaci všech tří prvků? Jenže mne ani nenapadne, abych si takové otázky položila. Kdo se o něco podobného stará, když je všechno tak úžasné? Ano, přiznávám... Nechávám se unášet kaleidoskopem klišé jakoby přímo z brakové červené knihovny. Je to kouzelné.”

Sama je zaskočená intenzitou a škálou svých pocitů. Nejsou jenom radostné. Občas pláče na toaletách, to když se vydávají s Frédérikem do společnosti. Francouzská společnost je ve skutečnosti opakem toho, na co je Sarah zvyklá z Austrálie.  Zjišťuje, že je najednou obtížné nalézt přátele, protože si “domorodci” drží odstup. Je pro ni těžké akceptovat požadavky na styl oblékání, její ležérnost působí neohrabaně. Lidé ji nešetří ani ohledně vaření, ještě u stolu jí říkají, jak má svoje recepty vylepšovat. Jazykovou bariéru není zpočátku lehké překonat. První měsíce na předměstí Paříže jsou tak ve znamení smutku, nepochopení a ticha. Sarah si až zpětně uvědomuje, že být někde na dovolené a žít tam, jsou dva zcela odlišné pojmy.

“Má to dobrou i špatnou stránku,když člověk zná dvě kultury, povzdechne si. Jakmile jednou opustíte místo, kde jste se narodila, není už nic stejné jako dřív. Muž se dívá do dálky na tyrkysové pobřeží a myslí na své děti na opačném konci světa. Je to prokletí – milovat dvě země. Pak se sarkasticky usměje vlastním melodramatickým slovům. Jenže v očích má smutek. Nedokážu se vcítit do jeho zkušeností a zmůžu se jen na cosi jako jistou dávku soucitu. Kromě toho nejsem právě naladěna na pochmurné myšlenky. Za několik dnů se v Istanbulu setkám se Sue. Nyní, pod zářivým sluncem a v opojení ze vzduchu vonícího po jasmínu, mi budoucnost připadá jako plná příslibů.

Neměla jsem tehdy ponětí o tom, jak zásadně se můj život v budoucnu změní a jak dobře jednou pochopím, o čem ten Řek mluvil.”

Jaké to je zakotvit v jiné zemi, kde musíte zapomenout na celý svůj předchozí život a učit se všechny maličkosti znovu? Jak jednat na úřadech? Jak nachystat večeři, aby splňovala místní požadavky? Proč není ve Francii vhodné nosit tepláky? Proč se lidé mazlí s pejsky, zatímco křičící děti je pobuřují? Proč není vhodné se smát nahlas a vykládat vtipy? Proč je nutné ze sklenice s vínem jen ochutnat? Sářin stesk po známém světě ještě prohlubuje nedostatek reakcí z novin a časopisů, kterým se snaží nabízet svoje články.

“Nic z toho ale nedokáže zahnat můj převažující pocit, že všechno, co právě dělám, je správné. Frédéric. Být ve Francii. Zariskovat s kariérou. Nedostatek jistoty jako kdyby jen zvýrazňoval nové možnosti. A všechny problémy, které jsou přede mnou, mi připadají jako zvládnutelné. Nezdá se, že by si Frédéric dělal s něčím z toho starosti – dokonce ani s tím, že nemám dlouhodobé vízum. Odbude to pokrčením ramen coby detail, který se nějak vyřeší. A pod vlivem jeho sebedůvěry jsem rovněž optimisticky naladěná.”

Podaří se bezprostřední Australance začlenit do francouzské společnosti? Jaká jsou úskalí vztahu lidí z různých kultur? Kolik ústupků a komplikací přináší kulturní rozdíly? Nalezne pracovní uplatnění, po kterém touží? Nalezne Sarah přátele? Odpovědi na tyto otázky naleznete v textu naší nové knihy – Skoro Francouzka.

O autorce:
Sarah Turnbull je spisovatelka na volné noze. Jako novinářka působila nejprve v televizi; poté, co se přestěhovala ze Sydney do Francie, začala spolupracovat s tištěnými médii. Pravidelně přispívá do nejrůznějších časopisů, mj. do Marie Claire.

Na Australian National University studovala politiku, výtvarné umění a francouzštinu (studium francouzštiny ale opustila už v prvním ročníku). S manželem žije v Paříži, kterou vedle Sydney pokládá za svůj druhý domov.

Ukázka z knihy Skoro Francouzka:
Opustila jsem Austrálii v naději, že do jednoho jediného nezapomenutelného roku vměstnám tolik dobrodružství, kolik by vydalo na celý život. Vzala jsem si na rok volno od práce televizní reportérky v Sydney, rozhodnutá procestovat Evropu. Pokud nevyrazím teď, neudělám to už nikdy, varoval mne potměšile znějící hlas v mé vlastní hlavě. Na druhé straně mě už ale v sedmadvaceti letech nelákala vidina, že bych měla putovat s batůžkem na zádech od jednoho laciného hostelu pro turisty do druhého. Malovala jsem si to spíše tak, že se ponořím do fascinujícího světa cizích kultur a budu pracovat ve východní Evropě jako novinářka na volné noze. Má mysl již předem překypovala dosud nenapsanými, ale o to poutavějšími články.
Na Frédérika jsem narazila v rumunské Bukureštti. Jeho angličtina byla vyšperkovaná kouzelnými výrazy jako třeba „foot fingers“ (doslova „prsty na rukou, které jsou na nohou“) namísto správného „toes“ („prsty na nohou“). Připadal mi velice šarmantní, kreativní a komplikovaný. Jinými slovy: tuze francouzský. Když mne pozval, abych ho navštívila v Paříži, váhala jsem s kladnou odpovědí pouze tak dlouho, abych se ujistila, že pozvání myslí vážně. A proč vlastně ne? Nejde nakonec při cestování právě o tohle? Aby člověk popadl šanci za pačesy, dělal věci, k nimž by se jinak neodhodlal, a byl připraven chopit se náhodných příležitostí?
Onen výlet do Paříže je dnes již osm let stará záležitost. A kromě čtyř měsíců, kdy jsem se na skok k cestování vrátila, zde od té doby žiji.
Město i kulturu jsem již znala – nebo mi to tak aspoň dnes připadá, pokud o všem s odstupem přemýšlím. Když jsem byla malá, procestovali jsme s rodiči Francii v malém karavanu a já tenkrát jen třeštila oči na všechnu tu čokoládu a sýry. Na střední škole jsem se učila francouzsky a viděla několik filmů od Truffauta a Resnaise, jež mi připadaly tajemné a evropské, byť bych asi nedokázala vysvětlit proč. Když mi pak bylo šestnáct, žili jsme rok v Anglii a já si do Paříže několikrát zajela. V mysli jsem si tak vytvořila jakési povědomí o Francii a domnívala se, že do jisté míry Francouzům rozumím. Potom, o něco více než deset let později, mne přivedlo zpět do této země setkání s Frédérikem. Tehdy jsem se domnívala, že integrace do francouzské společnosti bude otázkou několika měsíců.
Dnes se při vzpomínce na svou tehdejší naivitu jen ironicky usmívám. Pravda je, že takřka všechny představy, které jsem si o Francii předem vytvořila, se ukázaly jako falešné. Není asi třeba zdůrazňovat, že žít někde je cosi úplně jiné, než být tam pouze na návštěvě. Ale přesto je zapotřebí tuto očividnou samozřejmost opakovat – zvláště pokud jde o Paříž – nejnavštěvovanější město na světě. O místo, o němž jsem se domnívala, že ho znám; po několika nocích, které jsem zde coby dospívající dívka strávila v hotelových pokojích velikosti šatníku, a po jedněch letních prázdninách, kdy jsem s jistým Francouzem usrkávala kir na terasách kaváren.
V některých chvílích se mi zdálo, že křivka znázorňující tempo vstřebávání nových poznatků nabírá takřka vertikální směr. Pravidla, jimiž se ve Francii řídí vztahy mezi lidmi a která jsem zde objevovala, nejsou pouze odlišná od toho, co platí v Austrálii. Ve skutečnosti vůči nim jsou v naprostém protikladu. Hodně dlouho jsem nedokázala pochopit chování Francouzů. A oni na oplátku nechápali mne, moje oblečení, způsob, jak se usmívám, a dokonce ani to, jak moc piji. Vším jsem se lišila. Během prvního roku se pro mne večírky měnily ve zkoušky, při nichž se mi do očí draly slzy. Tohle jsem byla já – osmadvacetiletá žena, původně plná sebedůvěry, o kterou ji připravilo okolí. A zatímco ostatní si pochutnávali na sýrech, ona seděla zamčená na cizí toaletě a po tvářích jí stékala řasenka.
Samozřejmě že jsem nežila jen uprostřed samých zkoušek a se slzami v očích. Pravda je, že i když Francie v některých směrech nenaplnila má očekávání, v jiných ohledech byla tamní realita bohatší a tisíckrát lepší než představy vycházející ze zavedených klišé. Díky své novinářské profesi jsem se setkala s celou plejádou lidí od slavných francouzských módních návrhářů až po šéfkuchaře. A na osobní úrovni jsem se vrhla po hlavě do víru zdejšího života, když jsem dala dohromady jednoho tuze francouzského Francouze s jistou paličatou holkou ze Sydney. Výsledek byly působivé – a někdy i docela groteskní – kulturní střety.
Pokud bych měla vybrat jediné slovo, jímž bych charakterizovala svůj život ve Francii, muselo by znít „dobrodružství“. Každý okamžik přetékal intenzivními pocity. Mnoho lidí, kteří žijí v cizině, by bezpochyby mohlo říci totéž. Přesto si ale myslím, že tato země má v sobě cosi, čím se odlišuje od zbytku světa. Nevím o žádném jiném místě, které je tak fascinující a frustrující zároveň – plné zájmu o svět a o své postavení v něm a současně si hrající na izolovaný ostrov. Je to země prodchnutá nostalgií po slavné minulosti plné triumfálních úspěchů, které dnešní Francouze obohacují a paralelně s tím i pohřbívají pod svou tíhou. Francie je jako nesnesitelný náladový milenec, který vás uvede do stavu euforie, aby vás vzápětí srazil do deprese. V jedné chvíli jste plní vášně, zatímco vzápětí vámi cloumá vztek a máte chuť nafackovat jízlivě se šklebícímu prodavači nebo úředníkovi. Ano – je to vztah, v němž hraje roli láska i nenávist. Je ale rovněž nabita takovou atmosférou tajemna, touhy a oné francouzské speciality jménem séduction, díky níž jí nedokážeme odolat a znovu se k ní vracíme.
Z místa, na němž píši v Paříži dnes, vidím stříbrné střechy domů, několik oranžových komínů, malebně pokroucených oken a kus oblohy. Ačkoli na pařížské poměry nejde o nic výjimečného, pro mne tenhle výhled znamená strašně moc. Díky němu se vracím do doby, kdy jsem nic podobného neměla – kdy jsme žili v jiném bytě, kde jsem nebyla ani zdaleka tak šťastná.
Tyhle první složité roky ve Francii mi dnes připadají, jako by byly vzdálené celé věky. Jako kdyby je prožil místo mě někdo jiný. Tolik se toho od těch dob změnilo. Nejspíš včetně mne samotné. Pravda je, že když jsem začala psát tuto knihu, jen obtížně jsem se v duchu do oněch dob vracela. Nevím, proč to bylo tak těžké. Možná jsem už na spoustu věcí zapomněla nebo jsem na ně podvědomě ani vzpomínat nechtěla. Anebo jsem byla – coby novinářka – doslova paralyzovaná představou, že bych měla psát v první osobě jednotného čísla. Pravděpodobně šlo o kombinaci všech tří uvedených faktorů.
Celé dny a týdny jsem jenom seděla a koukala na obdélník perleťově šedé oblohy. Hledala jsem inspiraci ve starých fotografiích, četla vlastní staré články a máma mi poslala všechny dopisy, které jsem jí z Francie psala a ona si je pečlivě schovávala. Vzpomínky se mi vracely postupně, nabíraly na ostrosti a jasnosti, až jsem náhle spatřila sebe samu onoho letního dne před takřka osmi lety – radostně vzrušenou, ale nervózní –, kdy jsem dorazila do Paříže v šortkách jako na safari a v neforemných sandálech, aniž bych myslela na zděšení, které taková garderoba vyvolává v mysli kteréhokoli Francouze, jenž má úctu sám k sobě.
A najednou se mi zdálo, jako kdyby se to všechno stalo teprve včera.


Tuto knihu Skoro Francouzka v knihkupectví a na internetových stránkách nakladatelství Motto.

Veronika J.
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj

Další fotografie ke článku Skoro Francouzka:

Skoro Francouzka
 
Čtěte také



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Ježíškovi, myslím, že by se mi kniha moc líbila stejně jako Merde! a Proč francouzky netloustnou, většinou jsou zábavné, když je píše cizinecSmajlíkchápe jinak některé drobnosti....a zachytí je...
Obrázek uživatelky
profil
Francie je krásná a tímto způsobem popsaná to bude velmi čtivá kniha.SmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
tie francúzky majú na našom knižnom trhu dosť veľké zastúpenie
Obrázek uživatelky
profil
bych si to přečetla
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles