Rozhovor s Táňou Nálepkovou o knize Ráj na dosah

Více informací o knize Ráj na dosah se dozvíte také v našem dalším článku: Ráj na dosah


Jak vznikla Vaše nová kniha? Kde ještě berete inspiraci ke psaní?
Vznikla tak, že jsem popsala všední život. Vždycky jenom opíšu, co se děje kole mne.

Do jaké míry ve svých knihách reflektujete svou osobní zkušenost z rodinného života? Promítá se Vám tam např. život s rodiči nebo s dětmi?
Určitě. Zapnu si vždycky v hlavě promítačku a pak už jen píšu a píšu.

Píše se, že Ráj na dosah je příručkou, jak najít ráj na zemi i návodem, jak se utkat se samotným peklem. Setkala jste se někdy s peklem, o kterém píšete?
Kdo zažil pořádnou depresi, tak ví, jak vypadá peklo. Já patřím mezi ty šťastné, kteří mají vůli s depresí bojovat. Je to pořádná rvačka. Musíte na to strategicky, takticky, teoreticky, s obrovskou fyzickou silou. Návod jsem po dlouhém studiu napsala, tak čekám, jestli to bude prakticky fungovat.

Také se píše, že kniha je optimistická, vtipná a plná naděje a víry – jste v reálu také taková?
Kniha je optimistická, protože jsem před lety slíbila svým čtenářkám už konečně nějaký “dobrý konec“. Svůj slib jsem splnila a možná bych si za ten přídavek měla účtovat nějakou přirážku... ale nebudu nelida, jen ať si ten happyend čtenářky užijí, až knihu zaklapnou, v dobrém ať na mne vzpomenou.
Já kdybych neměla víru, tak už tu nejsem. Já jsem v podstatě strašně důvěřivá a naivní osoba, tak věřím, že na mě ten ráj ještě čeká, v podstatě si ho taky zasloužím, nejsem špatná holka, hej ty tam nahoře...!

Ztotožňujete se se svými hrdinkami? V čem?
Jsem s nimi naprosto ztotožněná, jsou to moje děti, jsou mnou, mým masem, mou krví, mám je ráda jako sebe sama.

Je těžké se v dnešní době prosadit v literárním světě? Myslíte si, že ženy to mají těžší než muži?
Je to těžké, píše kde kdo a kde co. Největší štěstí mají ti, kdo jsou přitažliví pro bulvár, ale talenti samozřejmě jsou, a ti ať se mají alespoň tak, jak se mají manažeři ČEZu.
Co se týče rovnosti pohlaví... panuje obecně mužské opovržení ženskou literaturou, (nemám na mysli červenou knihovnou). Ta nadřazenost je někdy až směšná. Občas mě ale zastaví nějaký osvícenec a řekne, že se mu moje kniha líbila, protože zjistil, jak přemýšlí žena.

Jak se v životě vyrovnáváte s prohrou?
Láme mě. Obsazuje mě a drží se mě nafurt. Nemám na ni žádný fígl, žádný klacek, žádnou čarovnou formuli.

Máte ještě nějaké nesplněné sny a touhy? Jaké?
Teď mám trochu problém s tím, kde ( a s kým) zakotvit, kde (a s kým) si vybudovat na poslední chvíli hezký domov. Chtěla bych si ještě postavit nějaký miniaturní minimalistický ekologický bezbariérový vymakaný barevný domeček s vyhřívanou psí boudou pro moji Růženu.