Vše na prodej není

Jirka byl také rozvedený, spokojen ale nebyl. A tak se snažil probudit ve mně zájem a získat mě nejen jako kamarádku, ale také životní družku, milenku a já nevím, co ještě.

Budu upřímná, na první pohled ve mně zájem nevzbuzoval. Desetiletý věkový rozdíl a jeho hrbící se postava ve mně vzbuzovaly víc lítost, než euforii a nadšení. O nějakém sexappealu nemohla být ani řeč. Stárnoucí nešťastný človíček, který se snaží rychle ulovit ženu a ze zbytku sil se jí věnovat.

Neumím lidi odmítat. Když mě někdo osloví, nedokážu nikdy najít tu správnou výmluvu, aby o mě přestal mít zájem a šel zase o dům dál. Tak se také stalo, že jsem s Jirkou podnikla pár vycházek, zašla s ním na víno do vinárny a po pár dnech jsem ho přeřadila ze skupiny „nebrat“ do skupiny „možná“. Právě v té době se mi svěřil, že splácí dluh, který si vzal na svou chatu po rozvodu. Na chatu mě také několikrát vzal. A tak jsem měla kde trávit víkendy, případně jsme se setkali i přes týden, když nám to vyhovovalo. Nevadilo mi, že s ním nemohu na dovolenou do zahraničí, na drahé výlety. Jirka se musel trochu omezovat.

„Až splatím dluh, můžeme na dovolenou, vezmu tě na krásné výlety,“ sliboval.

Já ale byla spokojená i tak. Byl pozorný, a přestože měl v tu dobu hluboko do kapsy, nosil mi kytky, drobné dárky a pomáhal s taškou. Doma mi opravil vypínač a venčil mi mého psa. Oslovoval mě zdrobnělinou, vozil svou starou ojetou Felicií na nákupy, nebo na kratší výlety po okolí. To mi stačilo. Já vydělávala tehdy dost, nepotřebovala jsem sponzora.

Půl roku jsme se vídali, jezdili spolu na kole, procházeli se, hrabali na jeho chalupě listí, pěstovali kanadské borůvky, chodili na houby a já pomalu zjistila, že Jirka do mého života patří.

Konečně přišel den D. Poslední splátka za chalupu, a Jirka plánoval jako onen Fénix povstat z popela. Zakoupil luxusní zájezd do maďarských termálů s plnou penzí, na který mě slavnostně pozval. Byla jsem nadšená. Užili jsme si deset dní luxusu a domů jsme se vrátili jako znovuzrození.

Následně si Jirka koupil konečně počítač. Ten starý nechal své bývalé ženě a doma neměl nic. Využíval sice můj zánovní notebook, kdykoli si něco potřeboval vyhledat na internetu, dospěl ale k závěru, že nyní si může dovolit vlastní, mnohem výkonnější a současně dražší model. Spolu s novým modelem počítače si brzy koupil také nový model auta. Začínala jsem mít obavu, kdy si pořídí i nový model ženy. To se ale zatím nestalo. Zdálo se, že je se mnou spokojen. Alespoň v začátku to tak vypadalo. Nadále chodil ke mně, nosil mi kytky a chtěl se mnou trávit volný čas. Jen mu začalo vadit víc a víc věcí. Jednou to byl můj starý pes, kříženec, o kterém prohlásil, že se ke mně nehodí, protože to je pes k boudě, a ne do bytu, podruhé se opíral do mého mobilního telefonu, který se zastavil ve vývoji u funkce Bluetooth, a dál už nedošel, pak mu zase vadil můj notebook.

„Jak můžeš pracovat na takové rachotině?“ ptal se naoko nechápavě, přestože půl roku byl s mým počítačem nadmíru spokojen.

Ač mi to nikdy neřekl, začínala jsem mít podezření, že i já jsem pro něj starý, už okoukaný model k plotně, nikoli přítelkyně a blízká osoba.

„Co kdybychom jeli na víkend na chatu? Uděláme něco na zahrádce, vyjdeme si do lesa, vyčistíme si hlavu,“ lákala jsem ho.

„Nevím, nechci se hrabat v hlíně,“ odmítal už druhý týden Jirka.

Navrhl mi sice výlet do nákupního centra, kde by koupil lístky na filmové přestavení, zašli bychom si na předraženou kávu, ještě dražší večeři a mohli bychom se podívat po novém oblečení, protože jeho šatník se od doby, kdy z chudého Jirky začal být Jirka bohatý, nikterak nezměnil.  

Já ale neměla chuť trávit víkend v obchodním centru. Vymluvila jsem se, že musím zajít za kamarádkou.

„A ty si vybereš něco sám, bude to pro mě překvapení. Těším se, co si vybereš,“ loučila jsem se s ním.

Vybral si znamenitě. Luxusní bunda, kterou si koupil, stála mé tři výplaty! Vůbec se k němu nehodila.

Dívala jsem se na toho cizího muže, který se mi vzdaloval. Hledala jsem v něm svého starého Jirku. Bez počítače, milujícího mého starého oddaného, i když ne rasového psa. Jirku, který se hrabe v záhoně a dá mi borůvkovou pusu, nic si nedělá z bláta za nehty a přinese mi perníkové srdce. Stál tu cizinec v luxusním ohozu a v hrudi mu bilo jeho ztvrdlé a penězi zkažené srdce.  

Tři měsíce nato jsem odešla z Jirkova života. Říkal mi sice, že mě má rád, já ale tomu už nevěřila. Ani ne týden poté jsem Jirku viděla s novým modelem. Štíhlá, nalíčená bruneta ověšená zlatem se k novému typu Jirky hodila víc.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10