Pampeliškový med - nejoblíbenější recepty
Hrajte s námi SUDOKU online !
MDŽ nebo Den matek?
Rebarborový koláč - nejoblíbenější recepty
Koncem června se s přítelem a maminkou vypravíme do Tater na týdenní dovolenou. Vzhledem k obtížnostem jednotlivých tras děti zůstávají doma. Jelikož v počasí slibují oblohu bez přeháněk, poslední den uskutečníme výšlap na Rysy. Ráno do batůžku vložíme jídlo a pití, pláštěnky, náhradní mikiny a bundy a hlavně telefon a pojištění.
Naše trasa začne v 8 hodin ve Štrbském plese. Po zaplacení parkovného se vypravíme k Popradskému plesu. 4 km jdeme po cestě s hezkými výhledy na vrcholky hor. U Popradského plesa si uděláme půlhodinovou přestávku na svačinu a kochání krajiny. V dálce vidím vodopád a napadne mne, že se tam vydáme. Nakonec dojdeme jen na druhou polovinu plesa a vzhledem ke skutečné vzdálenosti k vodopádu a také času se raději vrátíme zpět a pokračujeme Mengusovskou dolinou přes Žabí plesa. Tato délka trasy od Popradského plesa má trvat podle rozcestníku 3 hodiny a 20 minut, ve skutečnosti jdeme 5 hodin, protože absolvujeme přestávky na občerstvení a fotografování.
U Žabích ples je nám ostatními doporučeno, ať se ještě jednou posilníme, protože výšlap je vskutku náročný. Odložíme batohy, vyndáme zásoby a díváme se na Žabí plesa. Blíž u nás je Velké Žabie pleso a hned za ním Malé Žabie pleso. Po chvíli se do mne dává zima, jsme v 1921 m n.m., a i když svítí slunce, rychle klesá tělesná teplota. Dokonce se i koulujeme, v červnu se totiž nestává, že by byl sníh. Nejsme sami, takových nadšenců se najde více. Cestou nahoru používáme řetězy a zároveň se vyhýbáme těm, co už jdou zpět. Já cestu mám naplánovanou tak, že stejnou cestou nepůjdeme.
Udýchaní dojdeme pomalu k Chatě pod Rysmi, která je ve výšce 2250 metrů nad mořem. Chata je v současné době v rekonstrukci, kdo má chuť, může se zde posílit i alkoholem. Cesta na hřeben pokračuje za boudou přes vyšlapanou cestičku ve sněhu. Jde hůř přejít. Pokud se někomu smekne noha, sjede po sněhu opět dolů. Nic se nestane, jen cesta od chaty se jde znovu. Následuje stoupání do sedla Váha. Těším se na výhled na polské hřebeny, ale mám smůlu, v tu chvíli se zespodu valí mlha a vše přikryje. Pokračujeme na vrchol Rysů nebezpečnou cestou po úzké hřebenové cestičce, zároveň s překrásnými výhledy na slovenskou stranu. Kocháme se pohledy na slunečnou Mengusovskou dolinu a Žabí plesa, zatímco na polské straně je vidět jen na pár metrů. Velice se mi hodí mikina a bunda, silný vítr a mlha způsobí velký pokles teplot. Dosahujeme 2499,6 metrů zmrzlí, ale šťastní, že krátce před třetí hodinou odpolední jsme na vrcholu. Polských turistů se ptáme dál na cestu.
Můj nápad je sejít po polské straně kolem Černého jezera (Czarny Staw) k Mořskému Oku (Morskie Oko) a kousek se vrátit k jezeru a po zelené se vrátit po Mengusovském hřebenu do Mengusovské doliny a Štrbského plesa. Tento plán mi rozmlouvají s tím, že cesta z Rysů je velmi náročná a my ji nezvládneme. Po chvilce váhání, jdou kolem nás starší turisté, usoudíme, že pokud sestup zvládnou, tak my také. Sestup dolů následuje v mlze pomocí řetězů. Při sestupu jsou na cestě a u cesty tak nebezpečné úseky, že stačí chvilka nepozornosti, pouhá maličkost a nemusíte to přežít. Stačí i uklouznout na sněhu a nepomůže ani vrtulník. Potkáváme rodinku, která stoupá nahoru a je mezi nimi asi desetiletá holčina, na které je znát, že opravdu nemůže, snažíme se jí aspoň pomoci, aby kolem nás bezpečně prošla. Každý, kdo jde na Rysy, musí počítat s tím, že tato trasa je těžká a nebezpečná a vzít s sebou dítě mi přijde neuvážené. Sestup nám trvá další tři hodiny k jezeru, při němž přeci jen máme možnost výhledu na okolní krajinu. Míjím partu lidí, co uklízí po skalách a ptám se na cestu z Czarnyho Stawu, jestli je opravdu průchozí i pána s mapou a tak ho poprosím, jestli mohu nahlédnout. Na mapě jasně vidím, že cesta vede opravdu po zelené do Mengusovské doliny, v tu chvíli to mám 4x potvrzené a tak není důvod se vracet, ale jít přímo. Než dojdeme na konec jezera k rozcestníku, který ukazuje zelenou nahoru, uběhne pěkná chvilka a když připočítám pohledy na Morskie Oko, mobil ukazuje už po šesté hodině. V tu chvíli mi dojde, že máme málo času. Vrátit se přes Rysy pomocí řetězů a náročnou cestou? Ne. Vydáme se po zelené. Vždyť tuto trasu mám z internetu, kde je celkový čas trasy 12 hodin jako okruh, v mapě a na rozcestníku je jasně daná trasa, tak se nemůže nic stát! Spletla jsem se. Stoupáme kolem vodopádu a mlhou na hřeben. Předejdou nás 2 polsky mluvící turisté. Asi po půl hodině je vidíme se vracet, což nechápeme. Dokolečka mluví něco, čemu nerozumíme a na mobilu mají ukázanou silnici, zřejmě v tom mají navigaci. Pokračujeme v cestě. Terén je velmi složitý, stačí se špatně chytit nebo šlápnout a nemusíme se vrátit. Vnímám čas a není to příjemné. Teplota vzduchu klesá, mlha neustupuje. Asi po hodině cesty od jezera mám pocit, že jsme na vrcholu. Po chvíli mě humor přejde, cesta neklesá, stále stoupá.
Dostanu nápad. Co když zavolám 112? Tam mi poradí. Netrvá dlouho a už mluvím s dispečinkem, který mi dá telefonní číslo na slovenskou horskou službu. Jenže telefonní číslo je na zapamatování dlouhé a napsat není na co. Každý si musí pamatovat pár čísel. Podaří se mi vytočit slovenskou horskou službu. V tu chvíli už jsem celá zkřehlá. Volám asi 15 minut. Dozvím se, že jsme v polovině Mengusovkého hřebene, že máme ještě hodinu světla a máme se neprodleně vrátit zpět k jezeru. Zranění nebylo žádné, ale zima byla děsná. Slíbí, že dají vědět polské horské službě, která nám půjde naproti. Trochu klidnější se vracíme zpět. Udržet se na skalách začíná být problém. Síly slábnou, ale myšlenka, že nám jde pomoc naproti nás trochu uklidňuje. Blížíme se k jezeru, když v dálce vidíme auto jedoucí k chatě u Morskieho Oka a po chvíli baterky. S horskou službou se setkáme přesně mezi jezery. Následuje kontrola kostí, tepu a tepla. Hned hlásí vysílačkou, že jsme zdraví, jen podchlazení a mají velkou radost. Než se vypravili za námi, měli výjezd vrtulníkem a bohužel záchranná akce skončila smrtí dotyčného. Na posilnění mají s sebou sušenky a horký čaj. Sice jídlo máme ještě v batohu, ale sušenky jsou nejlepší na ztracenou energii, rychle ji vracejí zpět. A pro koho by nebyl příjemný čaj z termosky? Přes břicho a záda mi připnou hřejivý pás.
Po odpočinku vstáváme, pás se uklidí a místo něj si beru batoh, ten chrání únik tepla. Každý dostane trekové hole a přítel navíc baterku, jinou pomoc záchranářů nepotřebuje. První jdu já a z každé strany mám pomocníka. Cesta od Czarnyho Stawu vede okolo vodopádu po schodech dolů, díky baterkám se vyhneme vodě a po rovině dojdeme k chatě "Schr. przy Morskim Oku". Máme tolik času, že si povídáme o tom, jak sami záchranáři jezdí rádi do Krkonoš a Jeseníků a ovzduší ve Vysokých Tatrách, díky kterému se léčí děti s astmatem, už není co bývalo.
Najednou slyším: "Podívejte, kdo tady na vás čeká?" Unavená zvednu hlavu a vidím kousek před sebou na cestě srnku. V tu chvíli jako by ze mne opadne únava. Posadíme se na lavičky a koukáme na srnku, jak se pase a pokukuje po nás. Naposled ten večer vyndavám fotoaparát a jdu ji vyfotit. Ještě chvíli je s námi a pak se vytratí v lese. Je těsně před půlnocí. Musí se rozhodnout, jak to bude dál a výběr je následovný:
1) Přespat v chatě a ráno vylézt přes Rysy zpět do Mengusovské doliny - to ale hned zavrhují, že takový výstup po asi 5 hodinách spánku je životu nebezpečný
2) Odvezou nás do jejich centra v obci Zakopane a zpátky bychom jeli vlakem - to taky neprojde
3) Odvezou nás do Starého Smokovce (47 km) na základnu slovenské horské služby
Sami zvolí třetí možnost, pro nás tu nejlepší.
Na slovenské horské službě nás přivítá pán se slovy, že to podle hlasu v telefonu mluvil se mnou, tak jsem přikývla. Všichni se posadíme u stolu k protokolu k zapsání jmen, adres a popisu záchranné akce. Máme s sebou i potvrzení o pojištění, které jsme si před cestou vyřídili. Paradox je, že cestu z Polska jsme měli zdarma a případná cesta do Štrbského plesa (15 km) by nás vyšla na 40 euro. Zvolíme nocleh na horské službě a ráno odjezd vlakem, která vyjde pro tři osoby na 1 euro.
Na horské službě proběhla i debata o naší trase na Mengusovský hřeben. Tato trasa je přes 20 let veřejnosti uzavřená, je už pouze pro horolezce. Jak je tedy možné, že u rozcestníku, v mapách a na internetu se nic takového nedozvíte. Možná se celá situace za rok a půl změnila. Každopádně jsem ráda, že naše cesta skončila se šťastným koncem.
Horské záchranné službě jsme moc vděční, snaží se dělat svou práci úžasně.
 |
 |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
 |
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 |
