Cestou navštěvujeme známé, starými lodníky kdysi obávané, peřeje Five Fingers na Yukonu. Sledujeme měnící se tvář krajiny směrem na sever - přechod od hlubokých lesů až po pustou tundru pokrytou vřesovišti, vychladlé vulkány, jezera, divoké řeky.
A hlavně - čekáme na svého prvního medvěda - jestli bude černý nebo hnědý, to je nám fuk. Oči máme vykoukané a medvěd nikde. Pomalu usínám - cesta je opravdu velmi dlouhá. V polospánku slyším průvodce - to je divný, tady vždy jsou. Rozlepím oko a zase pročesávám mlází, co kdyby ... a najednou jsem zakřičela byl tam - nikdo mi nevěří. Nicméně průvodce

Naše dušička je uspokojena a pomalu odjíždíme pryč. Pár kilometrů a další méďa - tentokrát černý. Pózuje přímo u silnice.
Dostává jméno Medvídek Pú.
Průvodce nám vysvětluje, že to jsou mladí nezkušení medvědi, kteří ještě nemají obranné reflexy a že těmto méďům může být tak půl roku. No jsou to pěkní kousci.
Prosím průvodce, ať mě pustí z auta, abych si toho plyšáka mohla podrbat za ušima - nepustil.
Cedule na Artic Circle nás upozorňuje, že máme poslední možnost natankovat - přes 300 km není žádná možnost.
Pozdě večer se dostáváme do motelu na ubytování a před půlnocí vyrážíme na polární kruh. Jsme tu sami a je to úžasné - sluníčko svítí a vše působí magicky. Vychutnáváme si genius loci a vracíme se do motelu, abychom se pár hodin prospali.
Autor:hanaj