Anonymita sídliště

Když jsem se dozvěděla, že se budeme stěhovat ze svého starého a vlhkého bytu do nového bytu na sídlišti na kraji města, měla jsem velikou radost. Kamarádka sice moje nadšení krotila slovy, že - příbuzné a sousedy si sice nemůžeme vybrat, a varovala mě hlavně před anonymním životem na sídlišti, že i přesto, že spolu pohromadě žije tolik lidí, nevědí o sobě skoro nic.

Jsou ale sídliště, nebo domy, kde lidé o sobě vědí úplně všechno a přesto jsou si navzájem cizí a lhostejní. To mi vůbec starosti nedělalo, nestarám se o to, co "jedna paní povídala", a i když jsem v novém působišti - sídlišti, kam jsme se měli zakrátko přestěhovat, neznala vůbec nikoho, neměla jsem s tím žádný problém.

S kamarádkami a známými jsem kontakt nepřerušila, do práce jsem to měla pár minut pěšky, a pro děti bylo ideální, že za sídlištěm byl zalesněný park a krásné dětské hřiště. Do obchodu a k lékaři to bylo také jen pár kroků, takže jsem byla velmi spokojená.

Kamarádka takové štěstí neměla, proto se mě i snažila varovat, její sousedi byli opravdu hluční, ve dne i v noci, znala dopodrobna veškeré jejich intimní i manželské problémy (díky tenkým stěnám a místním drbnám) a nejen to, navíc v těsné blízkosti jejich paneláku se nacházela jediná místní restaurace, takže do pozdních nočních hodin byli rušeni hlasitou hudbou a halekáním nočních hostů. Navíc měla v domě sousedky "drbny", které neměly nic jiného celý den na práci, než sledovat, co se kde šustne a potom, patřičně upravené události předávat s gustem dál.

O svých sousedech jsem nevěděla skoro nic, potkávala jsem je samozřejmě na chodbě, ale k bližšímu kontaktu kromě zdvořilého pozdravu nikdy nedošlo. Já jsem si spolu s dětmi užívala nového velkého a slunného bytu, možnosti kdykoli se vykoupat v teplé vodě, teplo bez starostí - a o své nové sousedy jsem se příliš nezajímala.

Zhruba po půl roce, když už jsme byli s prostředím sídliště a jeho životem naprosto sžiti, jsem pospíchala na poštu zaplatit složenky. Blížila se zavírací hodina, a ke všemu byl pátek, takže jsem musela počítat s frontami v obchodech i na poště. Měla jsem to vypočítané jen tak-tak, a spěchala jsem.

Ve dveřích městského úřadu, kde sídlila i pošta, jsem se srazila s ráznou, korpulentní starší dámou, která mi zastoupila cestu.

"Dobrý den", pozdravila mě, ale pronesla ten pozdrav s tak zvláštním důrazem, že jsem se zarazila.

"Dobrý den," odvětila jsem a čekala, že ta dáma uvolní prostor vchodových dveří. Jenže ona si dala ruce v bok a sledovala mě pronikavým nepříjemným pohledem.

"Jestlipak víte, kdo já jsem?" zeptala se.

"To nevím," povídám a v duchu jsem si pomyslela, že mám opravdu smůlu, jestli kvůli té ženské nestihnu zaplatit složenky, bude zle!

"Já,totiž, jestli to nevíte, jsem nová domovní důvěrnice!" pronesla ta ženština tak důrazně, až jsem se lekla. "Šimánková"!

"Gratuluji", povídám zmateně, poněvadž mě v tu chvíli nic jiného nenapadlo, jen mi blesklo hlavou, co mi říkávála moje bábinka: Bláznům a ožralcům nikdy neodporuj! Každý máme něco, že, pomyslela jsem si a marně hledala skulinku mezi dveřmi, abych mohla proklouznout.

"Dnes, totiž, je středa, víme?" povídá ta paní, "A to se, jak známo, uklízí!"

No, prosím, říkala jsem si, dělat domovní důvěrnici jistě není nic jednoduchého, ale uklízet zrovna ve středu? Nakonec, proč ne, a pamětliva slov své babičky, jsem jí to odkývala.

"No, a Vy už jste uklízela?" kontrovala ta paní s patřičným důrazem na poslední slova, čímž mi úplně vyrazila dech. Co je bábě do toho, pomyslela jsem si, kdy já uklízím!

"Ještě ne," přiznala jsem se, "Jdu rovnou z práce, musím totiž nejdřív zaplatit složenky, nakoupit, vyzvednout děti a pak se snad k tomu dostanu!"

"No, to bych řekla!" povídá ta paní.

Jenže to už jsem toho měla právě dost, a rozhodla jsem se, že budu muset tenhle rozhovor rázně utnout.

"A nedělejte se, že mě neznáte!" vytáhla ta ženská těžký kalibr.

"Neznám", povídám po pravdě, což na tváři té ženy vyvolalo nesmírný údiv.
Naštěstí v tu chvíli se další zákazníci poštovního úřadu dožadovali vstupu, takže jsem byla zachráněna. Složenky jsem zaplatila včas, a celou cestu domů jsem o té paní Šimánkové přemýšlela. Až ve vchodu do domu, kde jsem bydlela, mě přímo do očí udeřila obrovská cedule nad poštovními schránkami: Tento týden uklízí byt č.6 !!!! Byt číslo 6. byl totiž ten náš!

V tu chvíli mi to došlo, a po důkladné prohlídce jmen na poštovních schránkách jsem našla i jméno naší "důvěrnice" a sousedky paní Šimánkové! Takže, nejen sousedka, ale i důvěrnice! V rámci klidu a zachování smířlivých vztahů jsem okamžitě po příchodu domů popadla koště a kýbl, a podle instrukcí na domovní ceduli jsem uklidila společné prostory a chodbu panelového domu. A to i přesto, že jsem uklízela totéž v úterý, a pro jistotu ještě i v sobotu.

Jen jsem od té doby byla trošku alergická na známé úsloví o středě, a když se ke mě manžel kdykoliv později přiblížil a škádlil mě slovy - Dnes je středa - měla jsem chuť ho uškrtit, stejně, jako tehdy paní Šimánkovou.