Příběhy z ušáku - Vzpomínka na drahé

Je čas pomalu se zastavit a zavzpomínat na své milované, kteří už bohužel nejsou zde, ale na "druhé straně". Uctít jejich památku aspoň zapálením svíčky.
Pokud máte pietní místo, bylo by vhodné je vyčistit, uklidit, zkrášlit, prostě udělat milo, útulno. V tento čas chodí i většina lidiček, co jindy nemá z nějakých důvodů čas, leč dost často bydlí jen o pár ulic dál. Není třeba provádět akci hrrrrrrrrrr hrob. Kdepak, lze se rozdělit, požádat známé nebo souseda, když bydlíte daleko. Aby každý památníček byl v tento čas nazdoben a vůbec nevadí, že i někdy o několik dní dříve, je to přece úcta k člověku. Někdy i k zvířátku, vím, že i tento druh hrobečků je. Proto nezapomínejme. V posvátný den můžeme sedět v klidu domova, prohlížet alba a vzpomínat při plápolající svíci tak, jak to dělávám já. Sedím si v ušáku a ...
Jak jsem ke hrobu přišla. Má babička byla už dávno po smrti. Sehnat hrob nebylo vůbec jednoduché, i na okýnko se čekalo několik měsíců či let. Jednou přišla řada i na naši babičku. Konečně. Máme. Radost byla veliká, důstojné místo k odpočinku, inu jak se to vezme, dlouhá řada okýnek z betonu. Místo na svíčku jen zem. Ale i tak se radujeme. Až jednou... Opět je čas dle kalendáře uctít památku. Mám ráda procházky, kde všude vidíte plápolající svíčky, světýlka, lidé nezapomínají. Jen jsem smutná, že nemohu z neznámého důvodu přímo u hřbitova, kde jsem většinou vždy koupila to, co jsem chtěla, nic vybrat. Okýnko je malé a krásné, věci velké. Jak lituji, že paní, u které kupuji každý rok, nepřijela. Později se dovídám, že onemocněla. Ta měla cit i pro lidičky s okýnkem. Musím tedy k jinému prodejci. Ovšem to, co se stalo, byl poslední kámen, co jsem mohla, hodlala unést. Neměl nic přírodního, jen samé umělotiny!!!! Prý jsem nemoderní, když vyžaduji takové věci!!!! Já a nemoderní? Copak neprodává velké přírodní věnce, ošatky přes celý hrob? Nesupěná odcházím, nic nekupuji, raději dám babičce jen svíčku, omluvím se, postěžuji a budu doufat, že přece jen někdo něco přinese. Svědkem všeho byla moje maminka, která chodívala jako doprovod či opačně, teď už nevím. Toto si prostě nemohu nechat jen tak líbit. Procházíme se mezi hroby a koukáme, jak by to bylo krásné, mít taky takové místečko.

Najednou si všimneme cedulek: konec užívacího práva, aha tudy cesta povede! Je rozhodnuto, tak to udělám, to chci. Chudák maminka, ťapká v závěsu a sleduje moje šílenství. Holka, zvolni, už nemůžu. Usedáme na lavičku a sledujeme ostatní lidičky. Maminka odpočívá, a já už vím, co nutně potřebuji. U hrobu musí být lavička tak, tak. Taky dobrá cesta a hlavně zeleň, mohutný strom, který bude vrhat stín k odpočinku. Jo a výhled do kraje. Jak víte, naše rodinka -  rodiče - pochází z vesnice, tak proto. Pomalu vylučuji hroby, které nesplňují mé nové požadavky. Jsem rozhodnuta, jdeme za správcem, mamince se moc nechce, je unavená, ale já se jednou vzepřela, tak dodělám vše naráz. To by bylo, že bych nenašla.  Pan správce vyslechne, co mám na srdíčku, pokyvuje, leč není vše tak růžové, jak to vidím já. Ona totiž cedulka konec užívacího práva má jednu malou vadu. Je to upozornění majitelům, které má roční právo nezasahovat do jejich soukromí. Až po roce je tento hrob možný k nabídnutí jinému žadateli. Nuž vhodný nebyl ani jeden. Pan správce vyhledal mapu s nabídkou nových možných míst, ovšem takový, co jsem chtěla, nebyl. Jdeme na plac, prý se uvidí, co najdeme. Našlo se hned několik míst, ale...                                                                                   Usedáme na lavičku okolo velké rodinné hrobky, přímo na kopečku s výhledem na rybník, vzrostlých stromů plno a ještě u hlavní cesty. Maminka odpočívá, pan správce hledá, co by našel, až maminka praví: "Tady je tak krásně."  Pan správce přikyvuje a ejhle, copak tady se Vám to zamlouvá? Ano, je tu stín i klid. Nuž asi to máme, víte, přímo zde by mohl být postaven Váš hrob. Přímo tady. Víte, nikdo to místo nechce, je opačné než ostatní, všechny směřují dolů na rybník, jen tento by musel hledět sem na lavičku.  Ale to je přece ONO! Jasně, že sem na lavičku, jak asi budeme rozmlouvat? Na druhé straně nelze postavit místo k posezení.  Máme radost a pružným krokem jdeme okamžitě sepsat smlouvu. Obě strany jsou šťastné, že se zadařilo. Loučíme se. Jdeme ještě za kameníkem koupit hrob. Ten nás několikrát viděl poletovat se správcem. Vítá nás s kamennou tváří, jak jeho profese velí. Když mu říkáme, co potřebujeme a taky proč, jeho tvář začíná zářit. Já to věděl, že to místo bude Vaše! Viděl jsem Vás několikrát, když jste byly u okýnka, výraz očí, ten smutek. Vybíráme, není jednoduché z takové nabídky najít to pravé, vůbec se nezmiňuji o nabídce náhrobní desky celkem 4! katalogy. Ale máme i lucerničku, sic atypickou, ovšem nádhernou. Vše sepsáno, dohodnuto a zaplaceno. A víte, kolik dní jsem čekala na zhotovení? Celkem 21 dní!!  

Teď jsem šťastná, mám důstojné místo odpočinku svých milovaných. Jen lituji, že jsem nekoupila celý prostor pro dva hroby. Svíček musím zapálit poněkud více. Babičce, mamince a letos i pro tatínka. Sbohem, moji drazí,  lidičky milovaný,  svíčku Vám zapálím,  v kamnech zatopím, albumy otevřu,  zavzpomínám ...

P.S. - tak Kašpárek ke svému hrobu přišel.