Bulharsko - rok 1968

Ono bydlet uprostřed špinavé Ostravy v malém vlhkém domku, stojícím na stavebním dvorku se skladištěm cementu, cihel, dříví a parkujícími náklaďáky, kde tatínek pracoval jako mistr, to mělo k přírodě opravdu daleko. Jedině velký hlídací pes, německý ovčák - můj přítel a bodyguard byl náhradou za ošklivé prostředí a zároveň nutností, protože český zvyk: „Kdo nekrade, ten okrádá rodinu“ - už tehdy fungoval v plné míře. Tatínek si kdysi toužebně přál stát se hajným, ale rodiče v tom neviděli žádnou budoucnost, tudíž musel dle jejich přání vystudovat obchodní školu. Vzpomínám, jak mi říkal názvy stromů, který ptáček zrovna zpívá, a jak jsme po dešti přeskakovali nejen kaluže na chodnících, ale i každou žížalu, abychom ji nezašlápli.

Taky proto a i ze zdravotních důvodů mých i dětí jsme prchali do přírody, pokud jen bylo možno, a později aspoň občas dovolené trávili v Beskydech, Tatrách nebo u moře. Když se nám tedy naskytla možnost s manželem a tříletou dcerkou odletět k moři do Bulharska, byli jsme velmi rádi. Tehdy tam podniková auta jela na počátku sezony se stany a veškerým vybavením a my jsme pak už jen přiletěli. Část nákladů byla hrazena z fondů ROH - takže i ta letenka byla velmi levná. Za celou sezónu se v několika stanech vystřídalo více rodin, v areálu byl i český lékař a poměrně slušné sportovní i kulturní vyžití, opravdu velmi pěkná dovolená. Letělo se do Burgasu, už první let byl opravdovým zážitkem, i když jsme viděli jen osvětlená města, protože se odlétalo před půlnocí. Ovšem cesta od aerolinek z Ostravy na mošnovské letiště a následné odbavení, to byla hrůza, zvláště s malým dítětem. Nevím, zda se doba odbavení nyní o něco zkrátila, ale všechno před odletem trvalo dvakrát až třikrát déle nežli let samotný.

Burgas je druhým největším přístavem v Bulharsku, poblíž leží známé Sluneční pobřeží. Naše stany stály blízko pláží města Pomorie severně od Burgasu na poloostrově v burgaské zátoce. Město má výhodnou strategickou polohu a bylo obydleno ji ve 4. století před n. l. řeckými osadníky, v blízkosti je mnoho archeologických památek a bahenní lázně k léčbě pohybového ústrojí. Písek na plážích je železitý a na slunci září zlatě. Bydleli jsme ve velkých stanech se dvěma ložnicemi a předsíní, v níž visela závěsná policová spižírna obalená sítí a na zpevněné podlaze stál propanbutanový vařič. Nám ve stanu rostly jedlé hříbky, na trhu bylo hodně levné zeleniny a ovoce – prostě nádhera. Ač není vaření mým koníčkem, ve stísněných podmínkách, v kotlíku vedle stanu ap. vařím a improvizuji velmi ráda. Stačila mi vždy tak půlhodina dřívějšího odchodu z pláže, a než přišel manžel s dcerkou, jídlo bylo hotovo, dokonce jsem uklohnila i ovocné knedlíky, sice z prášku, ale s broskvemi byly výborné. Hned první den se nám podařilo dcerce téměř ublížit. Měla na hlavičce klobouček, ale jinak běhala zcela hanbatá, a ač byla již trochu opálená z nedělních výletů k řece Odře, zadeček měla úplně bílý a ten to odnesl nejvíce. Musela spát na bříšku a dokonce jsme byli nuceni vyhledat českého lékaře, protože se zadeček osypal a svědil. Pak už jsme ji raději nechali pár dní běhat v tílku a kalhotkách, než si tělíčko opět zvyklo.

Moc se s dítětem cestovat nedalo, ale přesto jsme se jeli podívat do Nesebaru: nádherné město, stojící na skalnatém poloostrově je jednou z nejzachovalejších památek Bulharska. Poloostrov je spojen jen úzkou šíjí s pevninou, ve městě jsou kamenné domy s dřevěnými schodišti, úzké uličky, zbytky městského opevnění, muzea, středověké kostely a prodává se krásná originální keramika, různé pochutiny na ulicích v kornoutcích, jako kupř. grilované malinkaté sardinky, výborná bulharská zmrzlina - jen ty stále opakující se pokrmy z mletého masa, vždy s jiným názvem - to jsme si ani na výletech pro jistotu neobjednávali.

Taky jsme podnikli výlet lodí do Sozopolu, krásného přímořského města, které založili Řekové již v 7. stol. před n. l. a na počest boha Apollóna se nazývalo Apollónia Ponta. Apollónova socha, vysoká 13 m, stávala na pobřeží, pak si ji odvezli Římané po ovládnutí území do Říma. A nenechali jsme si ujít ani výlet v malých loďkách po řece Ropotamo, kde kolem nás plavaly želvy, to bylo něco pro malou slečnu. Větve nad řekou často tvořily oblouky, když se řeka zúžila a větve se vzájemně dotýkaly, mnohdy jsme se museli sklonit, aby nás větve nešlehaly do obličejů. Manžel byl vášnivý rybář, měl s sebou dva pruty a když mu jeden u vody šlohli, obával se, jak to vysvětlí celníkům, když je měl zapsané v celním prohlášení, že mu jeden chybí. Ještě by si mohli celníci myslet, že ten šlohnutý prodal, aby se obohatil! Tehdy se musela každá prkotina zapisovat do vývozního celního prohlášení a běda, když člověk zapomněl napsat hodinky nebo snubní prsten, už se to bralo jako pašování a neoprávněné obohacování se na úkor socialistické společnosti !!!

Hlavně jsme si užívali sluníčka, procházek, s malou slečnou jsme stavěli hrady z písku, padací mosty přes úzké říčky, manžel ji učil plavat a když usnula na lehátku pod slunečníkem, mohli jsme si jít nedaleko břehu zaplavat spolu i my. Mně se jednou přihodila nemilá věc - překvapila mne větší vlna, podrazila mi nohy a docela se mnou zamávala. Plavu sice ráda a v klidné vodě třeba i hodinu, prozpěvuji si přitom třeba:„plavu si a nevím jak“... nebo „houpyhou, houpy hou na vlnách se keňu houpá“ případně se spoluplavci pokecám, ovšem jakmile se mi ocitne hlava pod vodou, to je můj konec. Okamžitě zazmatkuji, marně hledám dno nebo hladinu, zapomenu na to, že umím i šlapat vodu a i s pudem sebezáchovy začnu polykat andělíčky. Tehdy jsem už málem psala v duchu závěť, zdála se mi ta doba pod vodou dlouhá - ovšem nejhorší bylo, že jsem se vynořila bez horního dílu plavek a bez koupací čepice. Ta byla nová, s kudrlinkami umělých světlých vlasů a stála dost peněz, tudíž jsem ji hledala ve vlnách a následně vylovila jako první, což nemohl pochopit manžel. Stál totiž na břehu s dcerkou a sledoval „můj boj o přežití“. Místo aby běžel pomoci své nejdražší, seřval mne na tři doby, že se ukazuji nahoře bez a dělám tam striptýz. Na mou obhajobu, že jsem chytala to, co bylo blíže a dražší, jen mávl rukou a byl notně naštvaný, přitom jsem byla dost daleko od břehu, takže mne asi těžko někdo viděl obnaženou déle než pár vteřin /tehdy totiž ještě ani náhodou nebylo zvykem procházet se, slunit a koupat bez horního dílu plavek, bylo léto roku 1968!/ Typický chlap - macho, ale vydrželo mu to nemluvení jen do doby oběda, protože „láska prochází žaludkem“, no né?

 Příští den následoval odlet domů, pamatuji si, že zrovna na Moravě tou dobou pršelo a ochladilo se, takže naše opálená těla zůstávala drahnou dobu skryta pod oděvem. Plánovali jsme, kam se všude ještě podíváme - od Dubčekova jara 68 se přísnost na hranicích i celková atmosféra poněkud uvolnily /viz Jaro 1968/. Jenže přišel 21. srpen - naši soudruzi bratři „na věčné časy“ s armádou dalších „dobráků“ z Varšavské smlouvy nás přišli ochránit před sebou samými. A to byl konec všem plánům a nadějím, konec touhám a manželovým iluzím o komunistickém hnutí. Dva roky poté nevydržel tlak, šikanu a nespravedlnost v tomto „Absurdistanu“, ukončil svůj mladý život a mne tady nechal se dvěma dcerkami samotnou, téměř bez prostředků na mateřské prodloužené dovolené. A soudruzi dobráci z jeho fabriky nelenili a urychleně odjeli v naleštěném autě 613 oznámit jeho rodičům na jižní Moravu, že jsem na vině jen a jen já, protože jsem se s ním chtěla rozvést. Mně pak přispěli „úchvatnou částkou“ 200 korun českých z fondu ROH a sami pro formu nakoupili věnce za spoustu peněz a demonstrativně odjeli autobusem na manželův pohřeb do jeho rodné vísky.

Od té doby neměly moje děti babičku a dědečka a já v srdci další pocit křivdy a před sebou život matky samoživitelky, se kterou se osud už nikdy nemazlil. Ani to snad nebyl plnohodnotný život, ale pouze boj o přežití. I tohle se stává - snad opravdu platí, že „boží mlýny melou pomalu, ale jistě“, když později, po revoluci se zjistilo, že celé vedení manželova podniku mělo prsty v nekalých praktikách, obohacovali se, rozkrádali, co se dalo a vůbec nešli - soudruzi komunisté - nikomu příkladem. Zřejmě byli jen rádi, když manžel zesnul, protože to byl poctivý chlapec z jižní Moravy a hodně toho na všechny věděl. Už to bylo divné, že mne nechtěli přijmout zpět do práce od rok a půl staré dcerky, že mají plný stav a přitom v ostravském deníku inzerovali, že hledají několik administr.pracovnic. Holt „život není peříčko, ale pořádná traverza“!