Cesta do španělského království

Jak jsem se již zmínila v mých různých příspěvcích, zřejmě jsem se již narodila v „botách toulavých“, což jsem musela zdědit po mém drahém tatínkovi, jenž se oženil s maminkou až ve svých 36 létech a předtím procestoval značnou část Evropy.

Taky ovládal několik jazyků, což mu bylo pak prospěšné v době války v armádě, kde působil jako vojenský tlumočník. Do dnešního dne velice lituji, že maminka nebyla podobného založení a odmítla se se mnou, coby malým capartem, přestěhovat za tatínkem do Francie záhy po válce - jak jinak se mohl náš život utvářet. Když jsem krátce po svatbě ve svých dvaceti létech poprvé spatřila moře v NDR, i když bylo studené a plné různých chaluh i jiných nepříjemností, byla jsem ohromena jeho  krásou, velikostí, vůní a zvláštní pocity malosti oproti něčemu tak velkému, úžasnému ve mně zůstaly i po návratu domů.

Později jsem ještě v „období temna“ měla možnost trávit dovolenou u Černého moře v Bulharsku a po sametové revoluci i u Středozemního moře, na Jadranu atd., ale pamatuji si velmi dobře, jaký smutek, až bolestivý pocit mne vždy zachvátil poslední den dovolené a velká lítost, že snad až zase příštím rokem se s mořem znovu setkáme? Proto jsem po druhém ovdovění začala uvažovat o tom, že bych si snad mohla splnit svůj celoživotní sen a strávit podzim svého života u moře? Protože v ČR jsem byla nucena po celý svůj život se rvát o své místo na slunci a bojovat o každou maličkost coby samoživitelka, a i ke stáru jsem se setkávala stále jen s arogancí úředníků, neochotou, korupcí, závistí, podrazy „milých sousedů“ a expřátel atd. 

Vyměnila jsem své starší auto za větší, do něhož se toho vešlo o mnoho více a v případě nutnosti se v něm dalo i nocovat a nejdříve se svým milým pejskem jsem se rozjela na podzim před šesti léty do maďarských lázní Harkány, abych pookřála po všech posledních ranách osudu a dopřála svým kloubům blahodárné koupele v teplé minerální vodě těchto skvělých lázní. Dvakrát denně jsme ve vodě cvičili pod dohledem zdravotnického personálu, plavání a dlouhé procházky s mým pejskem mi velice prospěly. Jen jsem ještě počátkem ledna zavezla auto do servisu v ČR na pořádnou prohlídku, navštívila svou lékařku a s pejskem veterinu a pak už mi nic nebránilo rozjet se směrem k jihu, zvláště když v západních Čechách byl metr sněhu a mínus 17 st. - a já jsem člověk teplomilný.      
Původně jsem uvažovala o Řecku a poznávání řeckých ostrovů, nakoupila jsem si literaturu a chtěla se učit řecky. Ale zrovna se tam konaly demonstrace, takže jsem sedla s mým milým věrným HAF do auta a rozjela se před léty v lednu na jih. V Itálii žije má neteř a proto vím, že mívají občas sníh – tudíž jsem zamířila přes Francii do Španělska. Z jižního Německa, kde už bylo mnohem méně sněhu i vyšší teploty, jsem co nejrychleji zamířila na francouzské pobřeží. Nejela jsem po dálnici, to mýtné - zvláště ve Francii - je příliš drahé a já měla času dost. Jen jsem občas odbočila k dálničnímu velkému odpočívadlu s restaurací a možností se osprchovat. Tam jsem zaparkovala mezi kamiony, prošla se s hafánkem, zatáhla záclonky na předních oknech a uložila se ke spánku. Můj HAF hlídal perfektně a jeho štěkot by odradil každého lumpa, s ním jsem strach nikdy neměla. Již první den na francouzském pobřeží přímo u moře byl nádherný, svítilo teplé slunce, mořský vzduch nádherně voněl a bylo krásných +15° /velký rozdíl oproti hnusné zimě/. Pak jsem pokračovala pomalu k jihu ke španělské hranici.
Kus před Barcelonou jsem mohla najet na dálnici, která objíždí celou Barcelonu a je bezplatná. Ovšem někde v místě několika tunelů přeci jen stály výběrčí budky, kam jsem se zařadila a za mnou desítky aut. Cena byla pouhá 2,50 euro - ovšem já jsem poslední hotovost nechala den předtím u večeře, tudíž jsem vytáhla českou plat.kartu a zasunula do přísl. otvoru. Nefungovalo to, zkusila jsem další českou kartu a pak německou - všude byla slušná hotovost, ovšem ani jedna nefungovala. Situace nemilá až komická - zpět nebylo možno vycouvat, vpřed jedině s tou malou hotovostí. Měla jsem pod ruční brzdou jednoeurovku, tu jsem nabídla a zbytek mi seňor musel prominout.

Pak jsem mířila  stále na jih a pátý den našeho putování jsem přijela do města Dénia, kde je velký přístav a trajekty odsud odplouvají k protějším dvěma ostrovům i dále. Původně jsem uvažovala o přeplutí trajektem nejprve na Ibizu a pak na Mallorku, kde jsem již trávila  dvojí dovolenou – ale cena jízdenek byla nad mé finanční možnosti a taky bych nenechala pejska pár hodin v přepravce někde v podpalubí. Tudíž jsem tuto možnost zavrhla a projížděla pobřeží směrem na jih. Přespávali jsme v autě (bylo o něco menší nežli dodávka, ta trocha nepohodlí mi nevadila), pokud možno jsem parkovala vždy jen pár metrů od moře. Bylo poměrně teplo, po celý únor svítilo teplé slunce a brzy se už dalo spát i venku na lehátku pod spacákem. Mimo sezónu se dá kempovat i mimo autokempinky (ty přijdou dráž než pronájem místnosti s příslušenstvím), dokonce se policisté na motorkách každou noc ptali - SENORA TODO O.K.? 

V jednom půvabném městečku, odkud každé ráno vyjíždějí rybáři za svými úlovky, aby pak odpoledne ve zdejším přístavu prodávali čerstvé ryby do restaurací i náhodným zájemcům, se mi velmi líbilo. Pobřeží tam lemují úzké domy, většinou široké pouze na jednu místnost /něco jako Špalíček v Chebu/, které jsou zajímavé svou barevností - modré, růžové, zelené v různých odstínech a to vždy dle barvy lodí jednotlivých rybářů, kteří v domech bydlí. Tam jsem si našla hezké místo pod vysokou zdí parčíku,  kde jsme strávili s pejskem pár krásných měsíců.        
Ještě nikdy, na žádné z mých mnoha dovolených u moře, jsem nezažila tolik nádherných chvil, takové souznění s přírodou!  Usínat pár metrů od moře pod olivovníky, poslouchat zpěv cikád a ráno zpěv ptáků nad hlavou v korunách stromů, nechat se uspávat šuměním vln a v noci žasnout nad úplňkem, jehož stříbrné světlo klouzalo po hladině až k nám - to se s žádnou cestovkou prožít nedá. Ranní zpěv ptáků, let racků nad hladinou, v dálce na moři sledovat plachetnice… Při východu slunce snídaně u kempinkového stolečku, naprostý pocit volnosti a radost nad tím, že jsem se konečně mohla oprostit od života, kdy stále někdo ode mne něco očekával a nikdo nebral ohled na moje potřeby či sny. Tohle všechno se mi jevilo jako zázrak po tom hektickém a nepříliš šťastném předchozím období.    
Tady v trávě pod stromy jsem asi po padesáti letech s úžasem sledovala pilné mravenečky, jak si odnášejí drobky od mé snídaně a pak je krmila denně, uvažujíc, zdalipak by mi v nouzi pomohli? S vařičem, autolednicí, zásobami pitné vody a kempinkovou gumovou sprchou, kterou jsem pověsila na strom na silnou větev a v níž se za chvíli ohřála sluníčkem voda, není nijak obtížné kempovat, zvláště když jsem s sebou měla mého milovaného přítele HAF a on hlídal perfektně a hlasitě oznamoval každý pohyb rybářů, kteří v noci prošli opodál stezkou k moři. S ním jsem se nemusela ničeho bát, s ním jsem si mohla povídat v rodném jazyce a díky němu a jeho přítulnosti jsem stále navazovala nová a nová přátelství s pejskaři všech národností.       
Do těchto míst vedly procházky místních pejskařů, rybáři ve dne v noci chytali ryby – poznala jsem tam hodně milých lidí různých národností, protože ve Španělsku mají bydliště důchodci (i mladší lidé) snad z poloviny Evropy.  Pejskaři si navzájem všude dobře rozumí, tady je zvykem si tykat a oslovovat křestním jménem, brzy jsem já i můj hafan měli spoustu přátel. Na strom jsem pověsila cedulku „BUFET PRO PEJSKY“ ve čtyřech jazycích - pod stromem byl vždy kbelíček s vodou pro unavené pejsky i miska s granulemi. Když se lidé divili, že cestuji sama – naučila jsem se jim španělsky vysvětlit, že přeci nejsem sama, protože mám s sebou svého nejlepšího přítele, který na rozdíl od mužských nechlastá, neodřihuje si, nechrápe, nesmrdí pivem, nenadává a věrně mne miluje.      
„Buďte vítáni v mém domě pod stromy“ - má první španělská věta. Tam jsem prožila opravdu velmi pěkné období, slzela jsem dojetím, když mi jedna bělovlasá paní přinesla ručně háčkovanou deku, aby mi v noci nebyla zima - vždyť jsem pro ni byla naprosto cizí. Sama štrikuji, ta deka - to byla práce několika set hodin. Další paní s pejskem mi nosila kytičky do malé vázičky na stolku, jedna Angličanka mne přišla ostříhat dle jejího účesu, který se mi velmi líbil. Jedny z mých prvních španělských vět byly: „Buďte vítáni v mém domě pod stromy, odložte si prosím, ale nezouvejte se a přijměte místo. Toto je moje kuchyň, ložnice i pokoj, moře je mou koupelnou, tahle vyvýšená louka je moje terasa. Copak vám mohu nabídnout? Bohužel výtah nefunguje a portýr má dnes volno. Na shledanou, přeji pěkný den a přijďte brzy zase!“    

Lidé zde velmi hodnotí, když se cizinec aspoň snaží, i když koktavě, hovořit španělsky a jsou velmi vstřícní a opravdu vždy usměvaví. Taky jsme si v mém domově s pejskaři udělali jednou večer garden-party - každý něco přinesl, rybáři nabídli malý úlovek, na mém vařiči s grilovacím nástavcem jsme grilovali, já nabídla becherovku, seděli jsme na kamenech a dva španělští mládenci hráli na kytaru dlouho do noci, bylo nám všem moc a moc hezky!