Popadla mne onehdy mánie, dávat s předstihem do pořádku důležité „poslední věci člověka“, tedy, v mém případě, uspořádat papíry a dokumenty tak, aby případní pozůstalí neměli problémy s likvidací finančních nároků i pohledávek, s evidencí plateb za to, či ono - prostě, aby jim v krajním případě nedýchal na krk nějaký ten exekutor. 

A to vše jen pro mou nedůslednost. K drobnosti, jako zjištění neplatnosti občanského průkazu, se mimo jiné přidružilo i poznání, že mi končí platnost smlouvy o užívání „místa hrobového“. Smlouvy, kterou se mnou před dávnými lety uzavřel, považte, dokonce primátor města, jak se praví v záhlaví. Mám tedy na hřbitově místo, kde mohu spočinout.

Pomníček jsem pořídil z výnosu kupónové knížky, asi na ní později vydělával pan Kožený, či jiný významný finančník, nevím, nezajímá mne to dnes, stejně jako tehdy. Vypravil jsem se tedy, se smlouvou původní, na náš hřbitov. Má, podle mých poznatků, druhý nejlepší výhled co znám. Přes vzdálené obrysy těžní věže dolu, kde jsem fáral téměř sedmadvacet let, se objevují romantické vrcholky Beskyd s majestátní Lysou horou. Pod tu zajíždím rád již dalších pětadvacet let po ukončení toho zmíněného fárání. Jo, první nejlepší výhled - tedy podle mne - je ze hřbitova v Tiché u Frenštátu pod Radhoštěm, vidíte, zase Beskydy.

Zavítal jsem na správu hřbitova, uzavřel smlouvu novou, podivil jsem se, že nezdražili. K rodinnému pomníčku, kam mne, bohužel, „předběhla“ matka mých vnuků, jsem přidal čerstvou kytičku, zapálil svíčku, postál a zavzpomínal. Na zpáteční cestě jsem se rozhodl učinit něco pro zdraví - tedy jít po svých, „per pedes“ jak, pokud je to správně, praví latiníci. Je to méně, než doporučovaných 75.000 kroků denně, ale, když neprší, aspoň kape. Cesta příjemná, po „úpadnici“ nebo „svážné“ - to je hornická terminologie, pro laika jednoduše „s kopce dolů“, nebo „z kopce dolů“, oboje prý lze /nebo nelze/ použít... Chodník rozdělen, půlka pro cyklisty, v protisměru vyšlapávají stoupání. To se jim to šlape, s tolika přehazovacími  kolečky. Chtěl bych je vidět na mém prvním kole. Vidíte - vzpomínka. Našel jsem je v příkopě u Bečvy v květnových dnech, před sedmdesáti lety. Bylo po prchajícím vojákovi Wehrmachtu, nebo patřilo naopak nějakému rudoarmějci? Mělo prázdné gumy, řídítka poněkud šejdrem, sloužilo mi několik let. Tehdy se toho vůbec dost našlo, schovat si to, byla by to sbírka „militáriií“, jak praví odborníci. Kluci, jako my, to tak nebrali.

Docházím konečně na rovinu hlavní třídy. Přede mnou fakulta naší univerzity. Další vzpomínání - o její existenci jsem se přičinil. Budova, byla před dokončením na přelomu let 1989-1990, měla patřit významné organizaci let minulých, která právě svou významnost ztratila. No a občané, tedy i já, měli v městské anketě, chcete-li referendu, rozhodnout, zda to bude součást  nově vznikající univerzity, nebo lázeňské zařízení. Byl jsem pro školu. Odvděčila se mi tím, že jsem na ní mohl později studovat v Univerzitě třetího věku - dostal jsem v červnu 1998 doklad o jejím absolvování - „ještě ho mám schovanej“ /jak pravil Čochtan pana Wericha/.

Poslední úsek cesty - sakurová, kvetoucí alej - vyhrála nějakou soutěž o nejhezčí alej, snad celostátní? Poněkud pihou na kráse je to, že se některé stromy dosti naklánějí, holt, nesvírají se zemí ten správný, pravý úhel - ale což, kvetou pěkně, kráčím tedy ne sice růžovým sadem, ale zcela jistě, růžovou alejí.

K ukončení cesty - jak uvádím v nadpise - ze hřbitova, schází jen projít podél několika obchodů jedné z hlavních ulic. Poněkud tristní pohled, na několika stech metrech téměř desítka prodejních prostor dlouhodobě k pronajmutí. Výsledek jednoho nevydařeného privatizování velkého koncernu - do podrobností, pozadí neznaje, se nepouštím. Stejně si netroufám hodnotit, proč na nedalekém, jinak  upraveném náměstí, straší tři domy, téměř ruiny, patřící témuž privatizérovi již desítku let.     Semlel jsem cestou páté přes deváté /také rčení, se kterým si nevím rady/, kroky jsem nepočítal, dopolední záměr splnil, à propos, jak se praví, máte taky nějaké resty k vyřizování?