Šumavskou Medvědí stezkou - na pohodu

Žlutě značená trasa z Černého Kříže do Ovesné, západně od Lipna, mě lákala už dávno, ale kvůli závislosti na vlakovém spojení (stihneme spoj nebo budeme dvě hodiny čekat na další) jsem raději volila jiné cesty a jiné cíle. Vždyť na Šumavě je tolik možností! A tak se stalo, že na Medvědí stezku došlo až nyní. V místech, kudy prochází, žili ještě kolem poloviny 19. století jedni z posledních šumavských medvědů. Těžko prostupné lesy, skalní převisy, pukliny a jeskyně pro ně musely být ideálním prostředím.

Samozřejmě to nemusí být pravidlem, ale myslím si, že s přibývajícím věkem se z hltače kilometrů stává spíše pohodář, upřednostňující kvalitu před kvantitou a klid a ticho před masovým turismem. Pobyt mimo sezonu je samozřejmostí, zbývá naplánovat výlet rozumně a přiměřeně situaci.

Parkujeme v Nové Peci. Kdysi dřevařská osada je dnes stále se rozrůstajícím rekreačním letoviskem a v sezóně tu musí být pěkně rušno. Na fasádě budovy OÚ mě zaujal velký barevný znak obce znázorňující dehtářskou pec. V takových zařízeních se ze dřeva s vysokým obsahem pryskyřice získával dehet, terpentýn, kalafuna či kolomaz.

Malý autobus, ve kterém jsme jediní pasažéři, nás úzkou silnicí vyveze do osady Jelení Vrchy.

Zde si připomeneme dílo Josefa Rosenauera - Schwarzenberský kanál, kterým se splavovalo dříví z nepřístupných šumavských hvozdů k řece Große Mühl, odkud po Dunaji putovalo až do Vídně. Během let 1793-1891 tak bylo splaveno téměř 8 milionů krychlových metrů dřeva. Kolem kanálu dnes vedou oblíbené cyklotrasy s minimálním převýšením. Naše dnešní vycházka ale míří jinam a je určena výhradně pěším turistům.

V sedle mezi Plešivcem a Jelenskou horou si prohlédneme dolní i horní portál 389 metrů dlouhého tunelu, který v minulosti rovněž sloužil plavení dřeva a po návratu na Jelení Vrchy zamíříme k Jelenímu jezírku. Jezírko bylo vybudováno v roce 1835 pro zlepšení stavu vody ve Schwarzenberském kanálu, do kterého se odtud dostávala dlážděnou stokou tzv. Jelením smykem.

Ani se nám z odpočívadla na jeho hrázi nechce. Čeká nás však další cesta. Na kilometry není dlouhá, ale klikatí se členitým terénem, přes kameny a kořeny. Nemusíme spěchat, je krásný den a kolem nás divoká krása liduprázdné šumavské přírody. Obdivujeme skalní útvary i solitérní balvany, rozsáhlý Perník na úbočí stejnojmenného kopce, Obří kostky, Hlavu telete či Pýchavku. Můžeme popustit uzdu fantazii a vymyslet i jiná, neoficiální, pojmenování. Kamennou krásku už pomalu pohlcuje vzrostlý les, zato na jiných místech došlo k polomům a následné těžbě. To na jednu stranu způsobilo lepší výhled na žulová skaliska, jako v případě Viklanu, ale na jiných místech poněkud ztížilo schůdnost cesty.

Je dobré pečlivě hlídat značky, abychom nevynechali zatáčku s Kaplí, Hřibem a Poustevnou.

Už jsme toho viděli tolik, a to jsme teprve v polovině cesty! Před námi je Mechová pyramida, Gotický portál a Soutěska lapků. Při sestupu kolem Dračí tlamy si - toho dne již po několikáté - pochvalujeme, že jsme zvolili trasu shora dolů a ne obráceně... Dračí tlama je údajně nejpůsobivější v zimě, kdy v ní rampouchy tvoří ostré zuby, nedovedu si ale představit, jak se zde bezpečně pohybovat při sněhové pokrývce.

Plni dojmů přicházíme do Ovesné. Původně jsme necelé tři kilometry do Nové Pece chtěli dojít po asfaltce, ale shodou okolností za pár minut jede vlak (zastávka je na znamení), tak proč ho nevyužít.

Počasí, doprava, technické památky, pestré přírodní krásy, klid a pohoda... Ještě návštěva restaurace u parkoviště v Nové Peci a tento den můžeme zařadit do výletů, které nemají chybu.

IKE - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete