Svatojakubská východočeská – výlet devatenáctý

Zbraslavice – Kácov (24. 8. 2025)

Nešlo odolat, když mi před dvěma dny napsala Žaneta: Čau, co plánuješ na tu neděli? Na koupání to nebude. Odvezu Tě do Malešova, Zbraslavic, Žitavy. Kamkoliv. Vymyslela jsem v mezičase spousty výletů, dokonce bych zahájila i Žitavskou, ale nakonec má Žaneta pravdu – chtělo by to ukončit jedno, než začnu druhé. 

V sedm ráno nasedám do auta, svačinu jsem zapomněla v lednici a ani kafe jsem do sebe nestihla kopnout. Z dovolené jsme se vrátili v půl třetí v noci, ale opravdu jsem chtěla jet. Krásně to naplánovala, děvenka moje starostlivá. Bez problémů dojedeme do Kutné Hory. Teprve když se snažíme trefit na parkoviště u Kauflandu, střihneme si zkratku jednosměrkou… Ale jen proto, že navigace nebyla úplně nejpřesnější.

Samozřejmě se hrneme k nekrmkošovému regálu – fit chleba (jako bych tušila, že ho budu fakt potřebovat), paletu sýrů a tvarohový závin jako dezert. Spokojeny opouštíme prodejnu, až na jeden malý detail. Stavily jsme se na toaletě a já zapomněla Žanetě na pokladně připomenout, že má lístek. Musí na to přijít sama, až téměř u auta. Navrhuju zkusit, zda jí ze samoobslužné pokladny dvacka nevypadne. Z nějakého důvodu experiment odmítá. Na proplacení je 30 dní. Pohled do mé vlastní peněženky mě rozchechtá na celé kolo: vytahuju lístek z WC v Kauflu v Jičíně. Platnost mu končí za dva dny. Takže cestou domů si večeři koupíme v Kutné Hoře a snídani na zítra v Jičíně. Proč nikdo můj návrh nekvituje s povděkem?

Radši jedeme dál, nastavuji nový cíl – Zbraslavice. Parkujeme u nádraží, abychom se po příjezdu nemusely nikam belhat. Mezitím otevře hospoda, kde si Žaneta pak koupí vizitku. V 9:05 vyrážíme. Na náměstí panuje docela živo. Okoukneme sochy a ani nepřemýšlíme o tom, co se děje. Máme svých starostí dost, nejprve přežít skoro hodinu na silnici. Musíme se zastavit u místního kostela, ze zámku toho přes zeď moc nevidíme, jen docela rychle pochopíme, že se tady jede nějaký cyklistický závod. Zatím jsme ještě neprokoukly trasu, protože někteří cyklisté jedou proti nám do kopce, jiní jezdí naším směrem z kopce dolů. Hlavně ať jim co nejdřív zmizíme z trasy, nebo oni nám. 

Silnice nám připadá nekonečně dlouhá, ale cyklisté všech věkových kategorií i pohlaví nás dokážou tak zabavit, že u Kudláčkova mlýna málem špatně odbočíme. Doufaly jsme, že asfalt skončí a cyklisty setřeseme. Pro zlepšení nálady vymýšlíme, že u každého rozcestníku si dodáme energii v podobě jednoho srdíčka Haribo. Dcera, když byla malá a dostala bonbón, tak vždycky natáhla i druhou ruku a řekla: „Víte, že mám dvě pacičky?“ Přesně tak to zavádíme. Musím mrknout, kolik je rozcestníků na žitavské, abych byla připravena.

Po téměř hodině si oddechneme, konečně mizíme do lůna přírody a opouštíme silnici, kterou ani kvůli mase cyklistů nikdo neuzavřel. Zase do kopce? Aspoň že tady bude klid… Vidíš to? Cesta je doslova obsypaná ostružinovými keři. Naškubeme si celou dlaň černočerných plodů, které vypadají, jako by je příroda právě na dnešek a právě pro nás obdařila nejvyšším leskem, nejsvůdnější vůní a nejlahodnější chutí. Nemůžeme se odlepit, nemůžeme odolat a v tuto chvíli ani nechceme nic jiného než zažívat rozkoš. Kolikrát už jsem během svého putování říkala, že se cpu luxusem u cesty? Bylo-li mým chuťovým buňkám kdy souzeno okusit to, čemu se říká mana, pak jsem u cíle právě teď a tady.

Je mi úplně jedno, kdo nebo co dnes tento pokrm servíruje – Příroda, Buddha, Karma, Brahman, Kalokagáta, Satan, Brumbál, Ztracená galaxie, Krišna nebo Náhoda… Protože právě tady a teď, v naprosto magickém okamžiku, prožívá moje duše nesnesitelnou lehkost bytí. Vznáší se nad lesní cestou mezi Chotěměřicemi a Čestínem a děkuje, že je. Že smí být a že má kolem pusy fialové fleky. Prostě Nirvána. A koho ostružiny jím, toho píseň budu zpívat…Takže poprosím AI, ať mě zapíše na nejbližší kurz buddhismu. Moment… nirvána je uhašení nebo vyhasnutí… Takže vlastně vyhoření… A od vyhoření přece už od února utíkám… Abych k němu obloukem přiběhla?! A ještě s vděčností? Tak to je hodně špatnej vtip.

Mé filozoficko-existenciální rozpoložení uzemní skupinka cyklistů, ženoucí se do kopce. Dole museli blbě odbočit. Za nimi několik izolovaných jedinců, kteří se drželi skupinky a ne mapky. Škraně mám narvané jako křeček a snažím se opět dosáhnout toho úžasného pocitu ze chvíle, než nás vyrušili zbloudilí kolaři. Co jsem to povídala? Kalokagáta? Nirvána? Možná bych spíš měla zjistit, čím farmáři postřikují okolní pole. Takovej matroš by se občas hodil po ránu do čaje.

Možná bychom měly… Pozor, zase cyklista. Chudák, zpomalily jsme ho, musel se nám vyhnout. A netvářil se dvakrát nadšeně. Zalezeme mezi ostružinové keře, než peloton přejede, vyklidíme jim pole a zabavíme se jinak. Než očešeme další keř, pochopíme, že se motáme v závodní trase. Dvě položky nás teď naprosto zaslepily – ostružinové keře vepředu a vzadu cyklisti, kteří vyrůstají jako houby po dešti. Jeden nás dokáže objet, ale jakmile zahlédneme skupinku, poslušně zalezeme mezi ostnaté keříky a získáváme naprosto logickou omluvu, proč nejdeme – nesmíme v rámci zachování stejných podmínek všem závodníkům zasahovat do prostoru cesty (ani vzdušného), a tak před jakkoli početnou skupinkou uskakujeme do zeleně, věnujeme se sběru lesních plodů, a jakmile se přeženou, vykročíme dál. Obvykle víc než deset kroků neuděláme, protože nám na záda dýchá další várka.

Kde se pořád berou ti závodníci? Postupně se mezery mezi nimi prodlužují a jejich množství klesá přímo úměrně počtu námi konzumovaných ostružin, vytrácí se i intenzita gastronomické extáze. Jasně se nám teď ukázalo, jak záleží na okolnostech výšlapu do kopce, ani jsem nepocítila, že stoupáme. Se závodníky jsme se rozloučily natrvalo, začínáme litovat, že jsme si v davu nestřihly selfíčko, vypadalo by to zajímavě. Ještě nás jeden opuštěný předjíždí, aspoň toho si vyfotím. Na kopci na rozcestí cedulky a šipky ukazují Alan Gravel Race doprava a my definitivně opouštíme trasu. Naštěstí jen trasu závodu, kterého jsme se neúčastnily, trasu „závodu“, jež jsem vyhlásila sama sobě, si hlídám, stále po modré. 

V 10:45 vycházíme ven z lesa a před sebou vidíme Čestín. Nevím, jak jsme to dokázaly: do Čestína jsme měly dorazit po dvou hodinách a přes ten ostružinový rauš a výpadky chůze způsobené závodem se na hlavní silnici v obci napojujeme v 11:06. Na křídlech lásky přeletěly jsme les? Prostě super den! A to je nejvíc. Rozcestník, bereme si rozcestníkovou odměnu. Tentokrát jednu. Jsme tak rozběhnuté, že sotva vyfotíme prazvláštní kašnu ve tvaru šutru, nechci odbočovat ke kostelu, udělám si cestou krásnou fotku z dálky s panoramatem celé obce.

Sice jsme si zasekaly bříška tmavofialovou vlákninou s vitamínem C, ale jestli někde uvidíme místečko ke spočinutí, můžeme si dovolit chvilku vypnout a taky odlehčit batohům od svačiny. Obec projdeme svižně, u rybníka ještě uděláme několik kroků po silnici a odbočujeme mezi pastviny a ohrady s koňmi. Celou dobu se ohlížím ke kostelu kvůli nádhernému pamětnímu fotu, jenže kostel se pořád schovává za stromem. Nechápu! Ten strom se musí regulérně posouvat, aby mi schválně bránil ve výhledu. Jinak to není možné. Společenští koně, kteří přicházejí k ohradníku, aby na sebe strhli naši pozornost, jsou krásní, ale pohledem pořád fixuji kostelní věž a strom. TEN strom. Udělám dvacet kroků, strom už musí být úplně na jiném místě z mého pohledu, ale věž je zase zahalena do listí. Kolikrát mi Žaneta říká, že támhle v té proluce bude kostel určitě vidět… a vidět je velký kulový v korunách stromů.

V 11:25 slibuju Žanetě odpočinkové místo, v mapě je zakreslený stolek s lavičkami. S výhledem na nádherné koně a olistěnou kostelní věž. K představě klidu a pohody se upínáme natolik, že nás téměř bolestně zasáhne to, co v určeném bodě vidíme. Někdejší stoleček s půlkou lavičky, torzo zarostlé kopřivami. Tak tady se nám úplně spočinout nechce. Hned, jak objevíme cokoliv, kde se dá sednout, i kopeček mechu, sedneme si. Mapa další možnost ukazuje až za pět kilometrů. Kdybych měla Arabelin prsten, otočila bych a v tu ránu by tady někde stála lavička, která mě tak iritovala za Semínem. Kdyby stál ten betonový pruh zde mezi Čestínem a Koutským mlýnem, byla by to zajisté nejdokonalejší a nejpřínosnější stavba na celých 270 kilometrech, žádná lavička pro lavičku, ale Lavička s velkým L. Jenže kdyby byly ryby… Všichni víme.

Držíme se modré, po pravé ruce se objevuje les. Vyšlapaná cestička odbočuje doprava, je tedy nejvyšší čas ohlédnout se po značce. Nevidíme ji ani před sebou ani vpravo. Jak to dřív lidi dělali bez modrého puntíku v mapě, který ukazuje aktuální polohu? Jak jsem ráda, že jsem do stadia putování dospěla až v době, kdy lidstvo disponuje takovou vymožeností. Mám divný pocit, ale mapa velí jasně, vrátit se asi 50 metrů a modrou hledat odbočující právě do toho lesíka.

No, když jinak nedáte, vstupujeme do lesa úzkou pěšinkou, bylinné patro musíme lehce odhrnout. Přes drobné jehličnany k nám moc světla neproniká, není to poprvé, kdy mě les jakoby lisuje a stlačuje. Podvědomě cítím, že se i trošku hrbím. Samozřejmě si musím udělat fotku neprostorného prostoru. Moc daleko před sebe pro samé stromy nevidíme, ale naprosto nečekaně zůstaneme stát. Oči vytřeštěné, ústa otevřená k výkřiku, ale ani jedna nejsme schopna zařvat. Žaneta se chytne křečovitě mé ruky, já stisknu její paži (nedivila bych se, kdybych jí udělala modřinu). Přestože se navzájem svíráme, čímž si dodáváme odvahu, obě se klepeme, každá ve svém rytmu a rozhodně nepřemýšlíme o souznění. 

„Co, co to, to je?“ vykoktá Žaneta a já jen mlčky krčím rameny. Je to černé. Je to pod smrčkem u cesty. Hýbe se to. A snad to jde i směrem k nám. „Co teď?“ ptám se a spoléhám na Žanetu. Ta místo odpovědi couvá. Musím couvat taky, abych nepřišla o svou oporu. Ale jak zdrhat, aby nám pod nohama nekřupaly větvičky a nešustil nános suchého jehličí? Abychom to NĚCO nevyprovokovaly? Pepřák! Klidně jsem mohla do batohu dát i ten pepřák, který jsme brali do Bulharska na medvědy a nakonec ho nepotřebovali. Když nám dojde, že se to pohybuje na místě a nejeví o nás zájem, rozběhneme se, jako by někdo vystřelil ze startovací pistole a nám šlo o medaile.

Vyběhneme z lesa zpět na cestu. Těch 150 metrů bylo nekonečných! A tak vyčerpávajících. V předklonu lapáme po dechu a srdce v hrudi nám mlátí jako Radek Hurčík na bicí. Být tady sama, měla bych pořádnou nálož v kalhotách. Nemám se radši zkontrolovat? Pud sebezáchovy mě donutí strčit do Žanety – žijeme obě. Co teď?

„Vidělas to taky?“ Hned bych si za tu otázku nafackovala, ne asi, neviděla to. „Co to bylo?“ „Lekla jsem se, že divočák, ale na prase to mělo moc vysoký nohy,“ snaží se nás Žaneta uklidnit. Musím s ní souhlasit, mně zase připadalo, že divočák nebo bachyně by neměli tak lesklou srst. Co teď ale budeme dělat? Možná jen díky Krišnovi nebo Buddhovi, jichž jsme se dotkly na ostružinách, ani jednu nenapadá vracet se do Čestína na autobus. Obejít se to nikudy nedá, koukaly jsme do mapy, když nám zmizela kousek za bukem modrá. Pohmatem kontroluju svoje spodky – dobrý. Chytáme se s Žanetou za ruce. Pevně. Téměř křečovitě.

Nááááádech, výýýýdech. Jdeme! Jdu první, ale nenárokuju si téměř žádný náskok. Je od Žanety milé, že připomíná, že všechny stromky jsou tak malé a tenké, že se zlomí, sotva se jich chytneme. Šplhat není na co. A jiný způsob útěku před divočákem? Sice toužíme mít inkriminovaný úsek rychle za sebou, zároveň ale jdeme neskutečně pomalu. Našlapujeme zlehka, abychom toho tvora nevyplašily. Obřadným valčíkovým krokem se bokem přibližujeme hororovému místu, co nejvíc nalepeny na protější straně stezky, čelem samozřejmě k místu, kde očekáváme černé stvoření. Přikrčeny, snad aby si nás TO nevšimlo. Lesem duní dvě tachykardie, jedna horší než druhá. Ještě nemáme vyhráno, spodky to klidně ještě můžou odnést.

Tady! Zpoza smrčku na nás čučí jako na nová vrata… tele. Bos taurus. Vyděšené možná víc než my dvě dohromady. Neútočí, jen na nás se strachem kouká. Žaneta přidává do kroku, pouští se mě, já se sháním po mobilu. Telátko, miláčku, neboj se, já si tě jen vyfotím. Jestli je to tele samec, musíme k němu být pořád otočeny obličejem, protože obě máme na zádech červený batoh. A býka rudou barvou určitě rozdráždit nechceme. Jakmile pořídím jednu fotku jako důkaz o existenci telete podsmrkového (bos subpiceas), v naprostém souhlasu se Žanetinou býčí teorií opět couvám. Čelem vpřed se otočíme, teprve když tele ztratíme z dohledu.

Nechceme se zdržovat poblíž rizikové oblasti, hlavou nám pořád vrtá, kde se tam ten malý chudák vzal. Napadá nás, jestli se kolem nás neprožene jeho zuřivá máma. Postupně se náš dech zklidňuje, obavy se zmenšují a vnímáme, jak se les kolem nás změnil. Je světlejší, ale někdo nebo něco nám naházel pod nohy spoustu klacků. Žaneta to vnímá jako osudové znamení – máme si vzít klacek, když nemám hůlky. Určitě se nám bude hodit. Přes naléhavost, s jakou se nechává slyšet, ani jedna z nás z klackoviště žádný suvenýr neodnášíme. Bohužel.

Máme tři čtvrtě na dvanáct, poznaly jsme na vlastní žaludky, jak po adrenalinové náloži stresu člověku vyhládne, ale vhodné místo ke spočinutí v nedohlednu. Les nahradila úvozová travnatá cesta. Dneska jsem si zapomněla impregnovat boty a ani Žaneta nepřekypuje nadšením z mokré trávy. Koukám do mapy, snažím se ji přesvědčit, aby nám vykouzlila občerstvovací stanici. Mapa je však vůči mému příkazu či přání naprosto imunní.

„Co je zas todle jako?“ zaslechnu Žanetin šokovaný hlas, „jako fakt?“ Přesně sem jsme si měly vzít opěrnou hůl v klackovišti. Ona to říkala. Teď bychom jednoduše klacek zapíchly doprostřed Čestínského potka, který nedisponuje lávkou, a měly bychom se o co opřít. Jen tenký kmínek trčí k polovině potoka, pak nic a poté se ve vodě válí další klacek. Ale po kulatině teda nepřejdu. Žaneta na mě upírá nevěřícný pohled, který jako by se úzkostně ptal: Co všechno ještě kvůli Tobě musím překonat? Došla mi slova, opustil mě humor a ironii držím pod zámkem záměrně. Beru Žanetu kolem ramen. Mlčky. Jak nejjemněji dokážu. Ví ona vůbec, co pro mě znamená a jak si jí vážím? Když jí to teď řeknu, bude to znít prvoplánově v celé té fyzické a především emocionální vyčerpanosti. „Jsme dobrý, to dáme,“ uměle se usměju. Žaneta neztrácí čas a vykračuje přes potok. To, že šutry udržely ji, ještě nutně nemusí znamenat, že udrží i mě, ale jinou volbu nemám. Nebylo to tak hrozný, jen asi úplně nadšeně nepřijímáme fakt, že cesta pokračuje dál mokrou trávou.

Byliny kolem cesty se vytahují, ale neschnou. Z invazivní netýkavky žláznaté nám padají kapky na paže, na rukávy, tráva dodává vodu naší obuvi a pomalu si dělá zálusk i na nohavice. A my? Jedeme jako autíčka na setrvačník. Nevím, na co myslí Žaneta. Možná na to, že jí začínají vlhnout ponožky a do komfortní zóny se bude vracet dlouho. Aspoň nějakou odměnu ve formě srdíčkových bonbónů lovím v batohu, když míjíme rozcestník. Nezhyneme hlady! Kdy si konečně sedneme? Ideálně na sluníčku? Na chvíli vylezeme z trávy a cesta je relativně zpevněná, hlavně bez mokrého porostu. Občas se vracíme v rozhovoru k teleti, ale hlavní náplní naší konverzace je touha po odpočinku, chuť na svačinu a osudová chyba v podobě neprovedené impregnace. Takže ještě náhradní boty taky nosit s sebou? To abych si rovnou koupila novou krosnu. Dojde samozřejmě i na Žitavskou, v dešti nikam, v zimě nikam, když bude foukat, nikam. Má pravdu Žaneta, jenom za slunečného počasí a v teple… Což je na přelomu října a listopadu docela odvaha očekávat. Nebo naivita.  

Abychom náhodou nezapomněly na dnešní putování, otevírá se před námi bezcestná louka. Všude, kam oko dohlédne, tráva. A zatraceně mokrá. Pod ní ještě bahno, Žanetě se podaří uklouznout a komentáře museli slyšet i závodníci ve Zbraslavicích. Když už i já cítím jednu mokrou ponožku, vytáhne svatojakubská hodně silnej kalibr: tráva mizí, rozbahněné podloží zůstává. Už nedokážeme nadávat, i pláč je nad naše síly. Jediné, čeho jsme schopny, je hysterický smích. Ano, já jsem si to vymyslela, já ať trpím, ale za co ta cesta trestá Žanetu? Za to, že mě podpořila? Za to, že mě dovezla autem tam, kam bych se sotva dostala veřejnou dopravou (poté, co zrušili autobus)? Již naši předkové říkali: Pro dobrotu na žebrotu a moje milá přítelkyně je toho v tuto chvíli zářným příkladem.  

Chci se podívat na mapu, podle Žanety to nemá cenu. Zpátky rozhodně nepůjdeme a modrou pronásledujeme kontinuálně. Mělo to být dneska jen 18 kilometrů, nemůžeme to přece jít nekonečně dlouho. Někde v dálce cesty končí (už aby to bylo!), každá z nich však cíl svůj skrývá… Přesto se mrknu: „Ha! Za dvacet minut bude turistický přístřešek! Odpočívadlo! Stoleček!“ Raduju se, ale Žaneta mi jediným pohledem připomene, že jednu lavičku už jsme dneska míjely. A pak… vlastně nebylo celou cestu kde se složit: Do mokré trávy? Do bahna? Do potoka? Nebo zahučet do dvoumetrového porostu netýkavky?

Přiblížily jsme se k nějakému táboru a vítá nás varovná cedule. Po táboře se pohybuje velký pes. Bát se ho prý nemusíme. Mám z cedule takový divný pocit, stává se ještě divnějším, když spatříme něco obrovského čtyřnohého velmi rychle běžet k nám. Neznamená to, že když jsme přežily srážku s teletem, rozcupuje nás tenhle trhač? Schválně mluvíme nahlas, aby nás nějaká dobrá duše slyšela a přispěchala nám na pomoc. Po nekonečné chvilce se objeví paní, která na psa volá a odvede si ho.

Každá trampota má svou mez. Po necelých čtyřech hodinách veletočů, kterými si musely projít naše duše i těla, se ocitáme u rozcestníku. To ještě nic není! Stojí tady i stůl s pevně přidělanými lavičkami, ačkoli ten slibovaný přístřešek je ještě o deset minut dál. Tady nám jasně ten nahoře nabízí místečko ke spočinutí, a pokud jím pohrdneme, nedostaneme nic. Na túru jsem odhadovala podle mapy necelé čtyři hodiny, čas máme na ty mizerné podmínky neskutečně dobrý. Chápeš, že jsme to daly? Vzájemné objetí a neskutečná úleva. Před sebou poslední tři kilometry a dvě hodiny času.

Hranol, kterým jsou lavičky spojeny se stolkem, Žaneta okamžitě nazývá podnožkou. Sundáváme boty a nastavujeme je stále svítícímu slunci, totéž děláme s ponožkami, na nichž jsou jasně patrné vlhké mapy. Konečně vytahujeme svačinu! Je to normální, aby se lidská duše dokázala takhle rychle vzchopit a z úplného dna vylétla opět do výšin? Nebo to spíš znamená, že člověk snese hodně, ale ke štěstí mu stačí vlastně málo? Dostaly jsme sice zabrat, ale sýrové hody se zeleninou a krásný pocit ze zdolání nástrah nás hřejí. Občas si rýpneme do sluníčka, které se schová za mrak, v podstatě ale jsme happy jak dva grepy. Možná i tři. 

Žaneta má možnost zrušit žitavskou, když vidí, co všechno ji se mnou může potkat. Přestože rozcestník se jmenuje Koutský mlýn, upřednostňujeme relax a gaučing (tedy spíš lavičking), k žádnému mlýnu nezacházíme. Ani jeden jediný krok! Žaneta fascinovaně sleduje rozcestník a její ironický smích komentuje směrovku s chybou: píše se zde Bahno 20 km. Podle ní stačí ujít kilometr a bahna je mraky. Jasný důkaz, že se oklepala.

Po půl druhé máme krásně vyhřáté boty, i z ponožek vlhkost už vysublimovala. Břicho i duše jsou nakrmeny, což je signál ke zvednutí kotvy. Lehkým krokem se vznášíme po zpevněné cestě, užíváme si absenci překážek jakéhokoliv druhu. Mlčíme o náročnosti dnešního dne i o naší vlastní heroičnosti. Mluvíme o Žitavské, jako bychom o její realizaci a jejím úspěchu nepochybovaly, což je možná hlavním motorem. Dneska tele… Co uděláme, až v Jizerkách narazíme na hrdinného losa Emila, který se taky dal na putování?

Okamžitě si před nejbližší cíl, vlakovou zastávku v Kácově, dáváme ještě mezicíl, kiosek U Kouzelníka. Kiosek je sice opuštěný, ale kouzelník v okýnku vykouzlí úsměv, vizitku i speciální razítko. Mise splněna s naprosto nečekanou odměnou.

Čekáme na zastávce. Všechno prožité už je uloženo do paměti a já už nejsem entitou, která prožívá ostružinový rauš, utíká před černým pohyblivým nebezpečím, přeskakuje malý potok jako nejdivočejší vodní tok a nesuší mokré fusekle. Jsem zase ten plašan, který řeší, do jakého vlaku má nastoupit, aby dojel. Je vlastně požehnáním, že zastávkou v Kácově vede jedna jediná kolej, aspoň nemůžu čekat špatně. Vše se vrátilo do normálu. To potvrzuje ještě přestup ve Zruči nad Sázavou. Vlak zastaví, vystupujeme a na vedlejší koleji výhled blokuje jiný čekající vlak. Naprostý pocit ztracení: netuším, kde je železniční budova s informační tabulí a jiné nástupiště. Sice máme deset minut čas, ale to neukotvení v realitě a stísnění na úzkém perónu mezi dvěma vlaky mě drásá. Rychle se potřebuju dostat na volné prostranství, kde se můžu nadechnout a rozhlédnout. Šílím, naprosto stejně jako lítací mladík cestou do Ádru. Nesetřásla jsem ho, nakazila jsem se jím. Žaneta mě koriguje, musí.

Dojedeme v pořádku do Zbraslavic (15:43), u Svatého Huberta chce Žaneta vizitku, ale mají jen dvě s motivem okolních kostelů, zbraslavická je vyprodaná. Nabízím obejít ještě další prodejní místa, ale Žaneta odmítá. Nepotřebuje mít všechny vizitky. Nasedáme do auta, nastavuju navigaci a komentujíce místa, kterými projíždíme, si krátíme cestu. Když si všímáme odbočky na Bahno, zažíváme plné souznění ve smíchu a odpuštění. Razítko do statistiky sice nemám, to kouzelníkovo není svatojakubské, stagnuji (34/36), ale kilometry jsou fascinujícím měřítkem (262/270).