Svatojakubská východočeská - výlet devátý

Záplaty a drobeček (18. + 21. 5. 2025)

Kvůli zimě, větru a dešti jsme přesunuly výšlap s Helčou na teplejší den, a tak rychle hledám náhradní program. Už toho moc nezbývá a nic moc mi toho ani předpověď nedovoluje, třeba v Hronově má foukat vichr z hor, pravděpodobnost srážek je 100 % a piktogram obsahuje čtyři kapky, takže masakr.

Hlavou mi proletěly šílené kombinace – s razítkem z rozhledny za Kolínem až po návštěvu Kutné Hory, abych pak nezdržovala se sháněním razítek, a mohla bych zase po dlouhé době odehrát nějaký ten geofun. Ale bohužel, zrovna je avizované nefunkční stahování her, takže smůla. Proč se tedy nepustit do záplatování cyklistického úseku?

V 6:55 odjíždím do Hradce a ještě v autobuse zkouším, jestli náhodou appku nezprovoznili, abych věděla, jestli mám jet do Kolína nebo naštelovat hůlky a vyrazit pěšky na sever. Nezprovoznili. Zajdu ještě na vlakové nádraží a ptám se po soutěžní kartě na sbírání razítek na vybraných železničních pokladnách Královéhradeckého kraje. Paní mi říká, že soutěž skončila už loni, ani neví, že nedávno vyletěla informace, že soutěž se letos opět koná… Divné, večer napíšu na dopravu KHK a zeptám se (mimochodem, jen se čeká na dodání objednaných brožur a jejich distribuci, napsala paní obratem).

Nejkratší cestou si to namířím k mostu Plácky. Dneska jeho šedá barva krásně ladí s oblohou. Když fotím, oslovuje mě jakási paní se psem. Všimla si, že mám stejné boty, a ptala se, jak jsem s nimi spokojena. Jí se totiž už odírají na patě. Jsou pohodlné, oceňuje, že nemají světlou podrážku, ale po pár měsících ji takhle zklamaly. Ano, taky je mám ze Sportisima, a navíc na doporučení manžela. Její manžel má Salomony a taky se opotřebovávají, proto zkusila Columbie. Přiznávám, že je nenosím denně, že si je šetřím na velké túry, paní bezradně krčí rameny a říká cosi o svých debilních nohou… No, boty, co v nich šmajdám každý den do práce a na vycházky po okolí, taky nejsou v úplně dokonalé kondici.

Sleduji červenou turistickou značku, po které je tažena svatojakubská, zatímco cyklostezka, po níž jsme minule jeli, vede po břehu pravém. Na zastávce Muzeum stíhám šestnáctku v 8:22 (plán: 8:55) a vystupuji na Podzámčí. Tady mě vykolejí absence přechodů a chodníků, takže se chvíli motám před penáčem jako můra pod lampou, ale nakonec pochopím, že musím po silnici. Červenou nacházím na dopravní značce uprostřed trojúhelníkové křižovatky, jak matoucí! V Pardubickém kraji mě už nepřekvapuje, že svatojakubská vede po silnici, ale tohle je ještě Královéhradecký. Že bychom se nakazili od sousedů? Všichni poutníci (napříč kraji) zajisté touží meditovat na asfaltu.

V devět nula nula už si fotím labuť na rybníku v Roudničce a doslova se i očima přitahuju k lesu. Začínám akutně potřebovat. Konečně taky přestávám cvakat trekingovými holemi, neuvědomila jsem si, že půjdu většinou po asfaltu, a nechala jsem doma gumové „botičky“ na ně. Jé, konečně svatojakubský patník, minule jsem je hodně šidila, ale dneska jsou v lese rozesety docela hustě. Nikoliv bezdůvodně – červená uhýbá k rozhledně, ale svatojakubská, v tomto místě nijak jinak neznačená, pokračuje stále rovně. Patníky jsou až k napojení na cyklostezku vlastně jediným ukazatelem.

Ve Vysoké nad Labem jsem o dost dřív, ovšem nic odtud nejede žádným směrem, až za hodinu a půl. Projdu se šnečím tempem na hřbitov, obejdu všechny sochy a pomníky. Jsem ráda, že zatím neprší, vděčně si pod bundu oblékám mikinu, kterou jsem si v lese sundávala, a sedám si na lavičku na zastávce. Pomalu pokoušu jednu z namazaných baget a zkoumám, jestli v Bezděkově opravdu bude tak pršet, jak avizovali. Napadlo mě, že bych tam prostě zajela, jestli náhodou není otevřený kostel kvůli razítku. Nebo do Přelouče? Tam je volně přístupný kastlík… Odpoledne hlásí lijavec úplně všude. Uvidíme. Do Přelouče jede vlak ve 13:30, do Hradce ve 13:29, opravdu velký rozdíl.

Zkoumám vylepený jízdní řád, za celý den Vysokou projedou asi čtyři autobusy, z toho dva s tříminutovým odstupem zrovna teď. Hradeckou MHD nechci, takže když řidič spustí blinkr a chce zajet na zastávku, včas mu stihnu ukázat, že na něj nečekám. Linka do Pardubic má zpoždění, ale nakonec se dočkám a se starším párem vystupujeme pod Kunětickou horou.

Až sem jsme z Vysoké kopírovali svatojakubskou, tady se už nedrápu nahoru na vyhlídku, ale zmizím v lese stejně jako zelená turistická značka. Procházím kolem plotu s cedulemi, upozorňujícími na hraniční pásmo Perníkového hejtmanství, než se naděju, ocitám se u vchodu do areálu a celník mě vítá svým naučeným textem. Chci jen pohlednice a razítko (i když, odtud možná už razítko máme). „Tak to Vám doporučuju vstoupit do naší země tzv. na žebráka.“ Cože?!

Znamená to zaplatit padesát korun za vstupenku a 10 lístečků s nápisem 1 DKP – toť místní měna v kurzu 5 Kč a za ně si můžu nakoupit. V plánu to nebylo, zase zdržení, vždyť já musím dojít až do Pardubic (z Brozan, kde jsme se minule napojili, jede nejbližší autobus do Pardubic až v 15:22). Ale co, fotku s palcem s Perníkovou chaloupkou taky potřebuju.

Projdu celnicí a vlezu za ježibabou do infocentra. Není to nadávka na pracovnici, prostě tam sedí v ježibabím kostýmu. Vyberu si tři pohlednice, dostanu razítko, které už opravdu máme, a paní mi odtrhne 3 DKP. Mám se prý poohlédnout po areálu, z druhé strany chaloupky je občerstvovna, můžu si vybrat tam, nebo se pak vrátit k ježibabě, aby mi tvrdá měna nepropadla. Na to všechno jsem byla upozorněna, na toalety jsem ale narazila sama – asi intuice.

V občerstvovně si vybírám za 7 DKP perníkovo-mandlový bonbón, luxusně chutnající, vyfotím chaloupku i funkční ohniště dvanácti měsíčků a v 11:42 zemi opouštím. Původní odhad byl v 11:15. To nevypadá dobře a navíc začíná mrholit. Dřív, než stihnu namoknout, nasazuji si svůj speciální deštník na hlavu a na batoh natahuji pláštěnku. Ujišťuji se, že sešity na razítka jsou proti vlhku zabezpečeny v igelitových sáčcích, a přemýšlím, na který vlak mám tedy spěchat. Ještě mi chybí fotka s palcem u pardubického kostela, ale cestou na hlavák jde o zbytečnou zacházku, zatímco cesta na zastávku Centrum vede přímo kolem něj. Z centra jede vlak do Hradce. Je rozhodnuto? Ještě znovu zkoumám předpověď… Pršet má všude…

V Rábech rychle cvaknu kapličku s patníkem, potkám několik turistů v pláštěnce, kteří zkoumají, co to mám na hlavě – z jejich pohledů nepoznám, zda se vysmívají nebo obdivují. Ať si říkaj, co chtěj… tuhle hitovku mého dětství už z hlavy nedostanu. Když vlak stihnu, zajedu do Bezděkova a mohla bych dojít ještě do Police nad Metují.

V Brozanech mám oproti plánu jen 6 minut zpoždění, mapy hlásí ještě hodinu dvacet sedm a vlak odjíždí za hodinu devatenáct. To by se dalo stihnout. Sbalím deštník – jednak proto, že se mi bez něj půjde líp, a jednak proto, že už neprší. Svižnou chůzí klapu po asfaltu, mířím přes most a zámecký park, vyfotím s palcem kostel a zmožena dosedám do vlaku.

Když přijíždíme do Hradce, hodně leje, rychle přeběhnu do vlaku, který ve 14:04 odjíždí do Starkoče. Usadím se a pro jistotu mrknu znovu na počasí – v Bezděkově to má být ještě horší, navíc uvádějí nárazový vítr. Určitě ani ty čtyři kiláky nedám. Mám být vděčna za to, že moc nepršelo v okolí Pardubic a ne se rouhat a chtít, aby přestalo i na Policku. V poslední chvíli z vlaku vystupuji, fakt by to nemělo cenu. Ale jet domů se mi ještě nechce. Nic moc náročného už ovšem nedám. Potřebuji s palcem ještě foto rybníku Borovinka, podle mapy je kousek od vlaku v Kuklenách. Idos říká, že ve 14:35 jede vlak. OK!

Vím, že sebou musím hodit, neznačenou cestou po mokré louce a pak lesem spěchám vyfotit rybník a hned se vracím stejným tempem. Zpocená jsem až na…, na nástupišti čekám pouze dvě minuty a ve vlaku zjišťuji, že jsem se vůbec nemusela honit, protože doběhnout za čtyři minuty na terminál je nereálné. Mám hodinu na to, abych se trochu vyvětrala, snědla druhou bagetu a v rámci prevence před zimou ještě obejdu blok budov.

Skóre se nemění žádné – kilometry jsem už započítala, protože úsek byl splněn, i když s odchylkami, a na to, že jsem šla pouze „zalepit“ defekty, jsem nějaká vyřízená. 40 tisíc kroků jsem neměla ještě na žádné etapě, ani té nejdelší… Asi za to můžou ty čekačky, na sezení byla zima, tak jsem pořád popocházela dokolečka. Jako bych vytvořila záplaty (nejen) na mapě, které dávají smysl. Možná jsem musela minule odbočit, abych našla vlastí rytmus, minule cykloturistický, dnes jakýsi vnitřní.

Hned ve středu mám sraz s Radkou kvůli malému drobečku cesty. Tentokrát díky skoro dvacetiminutovému zpoždění mého autobusu s pravidelným odjezdem 13:53 (minule jel přesně!) nestíháme přímý autobus do Heřmanic a vyrážíme na trasu v protisměru vlakem ve 14:04.

Vystoupíme v Jaroměři, prosmýkneme se na infocentrum pro razítko a pak se držíme červené značky. Svatojakubský poutní kámen před kostelem musím zdokumentovat a pokračujeme dál. Rozplýváme se nad krásným štěňátkem za plotem u jednoho z domů, to se hned pozná značkový původ! Psí mládě náš zájem a naše nadšení z něj vycítí a začne se ještě víc předvádět. Radka plotem prostrčí prsty a mám pocit, že takhle vypadá vzájemná láska na první pohled.

Páníčka se ptáme na původ (Ráďa měla pravdu) a najednou se malá fenka protáhne pod bránou, aby se od nás nechala drbat a hladit. Marně ji páníček vyzývá k návratu. Radka vymyslí efektní řešení a hodně dlouho si bude pamatovat, kterak podávala roztomilé štěně bernského salašnického přes plot, jinak by domů prostě nedošlo.

Kolem záchranné stanice (ani jedna z nás netušila, že takováto organizace v Jaroměři sídlí) se dostáváme pryč z města. Les nás dle mapy nečeká, pouze úzký pásek stromů. Poklidnou tichou zelení, krásnou po předchozích deštích, jdeme po vyšlapané cestičce, místy se musíme vyhýbat kalužím, ale pravdou je, že jsem terén čekala mnohem horší.

Za Jaroměřským rybníkem se chvilku motáme pod mostem silnice I/33, ale červenou nakonec vidíme a následujeme. V turistickém přístřešku u říčky Běluňky nechávám jeden z malovaných putovních kamínků, které jsme kdy sesbírali, a vždycky někam chceme umístit, ale zapomeneme na ně. Radka vyzvídá, proč ho pokládám právě tady – jednoduše protože jsem si zrovna teď vzpomněla, že ho táhnu v batohu. Ne ve všem, co člověk dělá, musí být furt nějaký symbol, nebo jo?

Když přicházíme do centra obce, ukazuji Radce cestu, po které jsem přišla od Kuksu – letos jen sem a před dvěma lety jsem pokračovala až do Jaroměře. A jestli se nepletu, na ceduli dokonce byla dodatková tabule o tom, že se tady někdo narodil. Myslím, že Albrecht z Valdštejna, ale hlavu na špalek za to v tuto chvíli nedám. Ani ruku do ohně. I tak se vyplatí doufat, že tady nebloudí jeho duch zaslepený touhou po pomstě. Přes most doleva a úřad je někde u kostela. Chvilku se rozhlížíme a nakonec jsme úspěšné, ani se nemusíme ptát dvojice, která seká trávu poblíž. Oba na nás sice koukají, jako by je hrozně zajímalo, kam jdeme a co tam chceme, ale prostě mají smůlu. Ráďa se bojí, aby neměli zavřeno, ověřovala jsem otevírací dobu, ale stoprocentní jistotu člověk nemá nikdy. Vstupní dveře do budovy otevřeme, vylezeme do patra a po zaťukání jsme vyzvány ke vstupu. Personál neskrývá překvapení, že sem taky někdo přijde, razítko získám bez problémů. Ptám se, jestli náhodou nejsme první, kdo ho vůbec chce. Ne, přede mnou už tu byli asi tři lidi. Jako dnes? Ne, obecně…

Musíme na zastávku pošta, směr a stranu silnice tentokrát tuším. Za dvě minuty jede přímý autobus do Hradce, ale ten nejspíš nestihneme. Nevadí, za dvacet minut jede další, ačkoli jen do Jaroměře a tam přeběhneme na vlak. Čekáme sotva dvě minuty a přijíždí autobus, koupím si lístek do Hořic, Radka jen do Hradce… Plánujeme další společný výlet, tentokrát to budou Lochenice, Radka si oblíbila atmosféru malých obecních úřadů. Napadá mě, že bych mohla provést revizi ve sbírce pohledů a jezdit po úřadech kvůli pohlednicím a brát Ráďu s sebou. Překvapivě rychle přijíždíme do Jaroměře, koukám na stránku Idosu, že na přestup máme asi pět minut, měly bychom vlak stihnout, a když ne, nějaký určitě zase někdy pojede.

Vylezeme z autobusu a okamžitě si všimnu, že na něm svítí Hradec Králové. Ukážu prstem: „Hele!“ a nahrneme se dovnitř. Sedáme si zpět na naše zahřátá sedadla. Cítím se špatně, neuvědomila jsem si, že jsme nastoupily do toho busu, který už jsem myslela, že nestihneme. Radka se strachuje, abych se dostala domů, samozřejmě počká se mnou, než něco pojede. Snad se těšila na delší pokec, moc si toho už říct nestihneme. V 17:33 vystupujeme, plynule přecházíme na zastávku, ze které odjíždím v 17:45. Geniálně naplánované, Náhodo! Nebo Osude? Doma prohlížím zakoupené pohlednice a musím Radce napsat, že s Albrechtem jsem se nemýlila. Navíc mi vrtá v hlavě, že ten velký most za rybníkem v roce 2023 nestál. Nedá mi to a hledám ve starých fotkách, abych se ujistila, že moje paměť není ještě úplně marná, před dvěma lety jsem tam překonávala staveniště.

Příjemně strávené odpoledne mě naplňuje radostí, o to víc, když přepisuji statistiky: 137/270 kilometrů a 20/35 razítek, vlastně 21/35: 5. 5. jsem si jen tak zajela do Vlčkovic, aniž bych se ve svém díle zmínila. Co budu dělat, až se dostanu do cíle? Grafické znázornění trasy vypadá docela příjemně. Možná si naplánuju další svatojakubskou, v ČR je jich značeno šest.

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete