Svatojakubská východočeská - výlet šestý

Opočnek - Přelouč (21. 4. 2025)

Původně jsem dneska měla jet cykloetapu z Jaroměře do Pardubic, ale po velikonočních prázdninách na italských cyklostezkách docela vítám jiný pohyb než jízdu na kole. A protože jsme se vrátili pozdě v noci, tedy brzy ráno, nemáme doma nic ke svačině a na Velikonoční pondělí si toho moc nekoupím, vyrážím až po obědě na kratší etapu.

Ještě loni jsem netušila, že nějaký Opočínek existuje a za poslední měsíc tam jedu (dnes ve 12:12) už potřetí. Pokud ne naposled, něco bude špatně. Dvouminutový přestup v Pardubicích opět zvládám, až pojedu do Přelouče nebo do Řečan, už můžu normálně počítat s tím, že osobák do Kolína čeká.

Ve 13:36 startuji, zelená vede hned u vlakové zastávky. Sice jdu po silnici, ale terén by se měl brzy změnit. Jsem ráda, že mě čeká krátký, snad oddechový úsek, od včerejších přejezdů průsmyků cestou domů mám stále zalehlé ucho a rozhodně nemůžu mluvit o příjemné skutečnosti. Vytyčený bod kontroly mám dosáhnout po dvaceti minutách v Kokešově u studánky a kaple.

Jedině dobře, že jsem o pět minut rychlejší. Pitnou vodu ochutnám, ale pro jistotu si také opláchnu obličej a hlavně pravé ucho. Ať se dá do pořádku, nebo ať se něco stane, protože takhle je to neúnosné. Jestli to zalehlé ucho nesouvisí nějak s prapodivnou rýmou, s níž už asi měsíc bojuju – ráno ucpaný nos, než dojdu do práce, všechno v pořádku, po rýmě ani stopy, večer jako by na mě něco lezlo, ráno ucpaný nos, než dojdu do práce, vše se spraví a celý den jsem zdravá jako řípa. Ráno ucpaný nos…

Nemůže každá studánka konkurovat pramenu v Lurdech, ale víra tvá tě uzdraví… nebo dožene k lékaři. Na ceduli se píše, že tomuto prameni se už odedávna přisuzuje léčivá moc, stejně jako vysvětluje, že původní je na tomto místě mariánský sloup, který byl teprve později obestavěn přístřeškem. Každopádně nezvyklé místečko.

Komu se nelení, tomu se zelení, říkám si, když sleduji zelenou turistickou značku a proplétám se tichým příjemným lesem tu doprava, za chvíli doleva, přes silnici a zase mezi stromy. Na dvou místech mám pocit, jako by lesní architekt snížil strop, les působí zavřeným, nepřístupným dojmem, což bohužel na fotkách neumím zachytit. Snad nikdy jsem nešla po lesní cestě, která by rozdělovala různé porosty – po pravé ruce rostou jehličnany a nalevo zase jen listnáče. Další zajímavé místo. A jak tak koukám kolem sebe, budou tady mraky borůvek a ostružin. A za hodinu si zkontroluju hodinky u kostela v Lepějovicích.

Dojdu k silnici a kousek mám jít po ní, vede kolem hřbitova a jeho návštěvu si nemůžu odpustit. Zvláště když se rozhlížím a vidím normální barák, možná by to mohla být i hasičárna, ale kde je ten hřbitov z mapy? Na budovu, která snad kdysi něčemu sloužila, možná by to mohl být i obecní úřad, je napojena zeď a těsně vedle budovy otevírám malou branku (vjezdová vrata uprostřed budovy nezkouším). Uprostřed zdí obehnaného prostoru ovál s lavičkami, snad parčík, co já vím, a teprve vzadu vidím pár řad náhrobků. Ten hřbitov nepatří podle mého k nejstarším, hroby vypadají nově, nebo mladě, a vůbec nesahají až k brance. Jakoby ten volný prostor podél zdi stále čekal na další nebožtíky.

Zajímavé, ale zdržela jsem se tady dost. Sotva po minutě chůze opouštím silnici a napojuji se na cyklostezku. Taky by to tudy šlo na kole, krásná, široká cesta, žádné kopce. Před potokem Struha parkuje auto. To jsou ale lidi, všude, kde není zákaz, se bez rozmyslu nacpou… Po chvilce vidím pasažéra, který určitě přijel tím autem. Starší muž, řekla bych rybář, kdyby měl v ruce prut. Ale potichu našlapuje, slézá k vodě a v ruce má podběrák. Struha je tak úzká a stojatá, že jestli v ní něco žije, musí to být ulovitelné holýma rukama.

Opravdu tudy vede cyklostezka? Popadané stromy, vyšlapané cestičky, které prozrazují, že tento nepřístupný terén není čerstvý, připadám si jako v pralese. Přírodní památka Meandry Struhy, zajímavé místo – po kolikáté si to už dneska říkám? Poutníci, kteří jdou etapu z Pardubic do Přelouče naráz, si v téhle části určitě musí spravit chuť z té první půlky, která vede po silnici. Jen já jsem si to takhle rozdělila. O co míň se mi líbila minulá půlka oficiální osmé trasy, o to víc se mi líbí ta dnešní. Kdyby zde nestály cedule s informacemi o přírodní památce a nebylo zbudované posezení, tvrdila bych, že sem ještě nezasáhla civilizace. Ale ona jo.

Pomalu se prodírám ke kostelu v Lepějovicích, resp. kostelu, který z Lepějovic zbyl. Ano, místy opravdu prodírám – popadané stromy, které je nutno přelézt, už jsem dávno přestala počítat, ale párkrát se musím doslova provléct, proplést či promotat suchými větvemi, které se rozprostírají přes cestu horizontálně a zároveň se rozpínají také vertikálně.

Před kostelem obklopeným hřbitůvkem stojí několik informačních tabulí, na kterých bych se dočetla o tom, kdy a jak obec zanikla, ale v rychlosti jen prohlédnu archivní fotky a nákresy, které prozrazují, jak obec kdysi vypadala. Samozřejmě obejdu hřbitov, ale ani atmosférou ani zajímavou vstupní branou mě neupoutá, prostě obyčejný normální hřbitov, který opouštím se stálým pětiminutovým náskokem.

Pokračuji dál lesem a dnes už potřetí musím přecházet frekventovanou silnici, po chvíli dojdu k zahrádkářské kolonii, přesněji řečeno chatové osadě u Březinského rybníka. Lufťáci se ještě věnují úklidu, zkrášlování prostředí nebo pulírování auta před návratem do civilizace, odhaduju, že zdejší život musí plynout poklidně a beze spěchu.

Do části Přelouče zvané Klenovka ke zvoničce na náves dorazím o čtvrt hodiny dřív, než jsem měla v plánu, takže celých dvacet minut náskok. Stihnout v Přelouči dřívější vlak je ovšem stejně tak reálné, jako to bylo nedávno v Ratibořicích. Na to, abych došla až ke kostelu pro razítko ve volně přístupné budce, mi nestačí čas ani do nejbližšího pozdějšího vlaku. A navíc, přece nepůjdu kolem nádraží skoro kilák a půl k budce a pak zase zpátky na vlak. Kdyby se při průchodu Přelouče dalo ušetřit několik set metrů a budka stála mimo trasu, možná bych to i absolvovala – z Přelouče do Řečan mám v plánu vzít dceru, ráda bych s ní šla na prohlídku hřebčína. Jenže rozdíl nejkratší a svatojakubské cesty přes město činí pouhých 100 metrů, nevyplatí se mi honit se tady a teď.

Z Klenovky jdu asi čtvrt hodiny po asfaltové cyklostezce vedoucí podél silnice, pak ještě odbočím do lesa, brzy mám po levé ruce místo stromů jen betonovou zeď zdobenou ostnatým drátem. Neklamné znamení blízkosti civilizace, v níž mě vítá cedule Přelouč. Okolí bývalé vojenské zásobovací základny není ani trochu hezké, celý areál musím obejít a pak přejít přes dlouhé nudlovité parkoviště u asi průmyslové zóny (možná taky bývalé), pořád za nosem dojdu přímo před nádraží. Ucho se mi nezlepšilo, a když si kupuju lístek, mám pocit, že bych měla mluvit víc nahlas – skoro se neslyším. Paní pokladní mě ale slyší dobře, takže v 16:22 můžu naskočit do vlaku.

V Pardubicích musím čekat na zmeškaný rychlík do Liberce a v Hradci bohužel nemám takové štěstí na autobus jako minule. Pravda, ani se nesnažím, když v 17:30 teprve vystupuju z vlaku… Kdyby nastupovalo tolik lidí jako minule, spěchat nemusím a stíhám, a pokud ne, tak nemusím spěchat, protože nestíhám. V 18:05 startuje poslední přesun a před tři čtvrtě na sedm jsem doma. Rozumný čas na to, abych ještě něco stihla udělat, třeba umýt nádobí, změnit svatojakubský kilometrový poměr na 77/270 nebo naplánovat takový výlet, abych hned s příští cestou mohla oslavit první stovku, razítka stagnují (13/35).

Milhauzice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete