Slovenské Tatry - moje srdeční záležitost

Po příjezdu do vesničky Ždiar v Belanských Tatrách jsme byli ubytováni v půvabných dřevěných roubenkách, v té vesnici bylo možno si prohlédnout roubená stavení z minulých století a jejich vnitřní zařízení bylo velmi zajímavé. Všechny „seknice“ byly velmi prostě zařízené, kromě velkých kachlových kamen jen stůl, židle, kolovrátek a v rohu postel, údajně pro dva, ovšem museli být lidé tehdy velmi štíhlí, domnívám se, že já mám nyní postel o poznání širší. Tehdy už sníh na jižních svazích téměř roztál, ale na severním svahu pod lesem jsme se učili lyžovat po celou dobu našeho zájezdu. Po všechny dny nám krásně svítilo slunce, bylo tak velmi teplo, že jsme se v přestávkách mezi lyžováním opalovali na lyžích, zapíchnutých do sněhu, mládenci z vedlejší chemické průmyslovky lyžovali odhaleni do půli těla. Ač jsem byla úplné dřevo i na tělocvik, tanec a nakonec i na to lyžování, aspoň jsem se tehdy naučila sjíždět mírný svah a dole tuto velejízdu úspěšně zakončit „kristiánkou“. Nikoho jsem, naštěstí, nepřejela a kupodivu jen několikrát jsem upadla, i toto nás předem naučili, jak hezky spadnout a nezlomit si nohu či lyže. Více jsem tehdy nepochytila, snad proto mne na zimních olympiádách vždy uchvátí ladné pohyby lyžařů a lyžařek, musí to být nádherné umět takto lyžovat, jenže později v manželství na tento sport nikdy nebyly finance, brzy jsem ovdověla a měla jsem jiné priority, ale dětem jsem školní výlety a lyžařské zájezdy vždy dopřála. Absolvovali jsme tehdy výlety na Štrbské pleso, do Tatranské Lomnice, lanovkou i zubačkou jsme se projeli - pro městskou mládež to byly nezapomenutelné zážitky, s velkým nadšením jsem pak doma vše barvitě líčila a tatínek byl opravdu rád, že mi to mohl dopřát. Večer jsme si v hostinské místnosti po večeři užili i spoustu legrace, zpívali jsme při kytaře a smáli se historkám z našich povedených kousků na sněhu. 

Když jsem před jedenácti léty na podzim navštívila Tatry s mým manželem  /bylo to půl roku před jeho úmrtím/, byli jsme sice ubytováni poněkud dále od centra, v Mýtě pod Dumbieorom, ale autem jsme mohli denně dělat výlety a za 14 dní jsem ho provedla celými Tatrami, i na polské straně v Zakopaném jsme se zastavili. Jednou v podvečer jsme se po delším cestování po polských Tatrách, odkud jsme přijeli jiným hraničním přechodem nežli ráno, zastavili v malé restauraci k večeři. Já jsem si pochopitelně poručila halušky, jako skoro všude, protože téměř pokaždé je připravovali jinak, manžel k nim neměl důvěru, prý mu ten pokrm připadá, jakoby ho už někdo jedl.

Pak jsme se ještě prošli v blízkém okolí s naší milou kolií a odjížděli jsme již za soumraku do našeho apartmánu v Mýtě. Jaké bylo moje překvapení, když na konci této vesničky jsem na ceduli uviděla nápis Ždiar a přitom se mi při průjezdu vesnicí předtím vůbec nezdálo, že bych tam už někdy byla, zřejmě se tam, jako všude v Tatrách, hodně změnilo. Jen ty vysoké, shora důstojně zhlížející, nádherné hory byly stále stejně krásné a nezestárly  /na rozdíl ode mne/. Opět jsem si uvědomila, jak je vše pomíjivé a jak je lidský život krátký. Ty mnou milované hory zde budou stát ještě dalších pár století či tisíciletí a přinášet radost příštím generacím, které je snad budou obdivovat stejně jako já.