Naše dovolená v Tatrách začíná

Já s přítelem jsme se probudili už okolo půl 6., přítel, který měl svůj batůžek sbalený už dávno, si dal kafíčko a snídani, a já jsem se dala do balení. Něco málo už jsem měla sbaleno od večera, ale zdaleka ne vše, já prostě neumím balit včas, vždy to nechávám na poslední chvíli.

 No chvíli jsem lítala po bytě, a přemýšlela, co nám ještě v kufrech chybí. Po chvíli lítání odnikud nikam jsem se rozhodla vzbudit kluky, což je v 6 ráno celkem nadlidský úkol. Nejprve jsem jemně zatřásla starším synem, ten otevřel oči, ovšem hned je zase zavřel. Na můj dotaz, jestli se těší na dovolenou, odpověděl, že ano, ovšem za chvíli už zase spal jak dudek. Ani s mladším jsem nebyla o mnoho úspěšnější... No nakonec celý proces buzení trval víc než čtvrt hodiny, a neobešel se bez mohutného řevu. Náladu nám to ovšem nezkazilo, nasnídali jsme se, přítel začal nosit kufry do auta. Za notného brblání, jako chlap nebyl schopný pochopit, proč mám pro sebe a děti zabalené 2 batohy, 3 kufry, a ještě asi 3 igelitky s nezbytnostma, které se jinam nevešly. No nakonec do našeho nepříliš velkého kufru vše narval, a chvíli před 8. ranní jsme konečně vyrazili.

Cesta probíhala až překvapivě klidně, kluci chvíli povídali, ale na hranicích Prahy usnuli, a až do Zlína jsme o nich nevěděli. Měli jsme naplánováno, že pojedeme pokud možno nonstop až do Terchové, kde jsme si chtěli dát oběd. Z minulých dovolených na Malé Fatře tam mám svou oblíbenou restauraci, kde si s oblibou dávám Gazdovské zemiaky, opečené brambory se skoro vyškvařenou slaninou, a hustě posypané brynzou. Za Zlínem jsme ještě vzali plnou nádrž benzínu, a jeli jsme dál. Kluci už byli vzhůru, ale byli kupodivu moc hodní, takže cesta rychle ubíhala. Okolo půl 12. už jsme byli na slovenském území. V Púchově jsem díky své staré mapě najela omylem na dálnici, místo na starou silnici, slovenskou dálniční známku jsme neměli. Naštěstí nám to prošlo, na nejbližším exitu jsme sjeli. Zanedlouho jsme byli v Žilině, kde se objevil první, a vlastně jediný problém tohoto dne. Totálně jsme zabloudili, asi půl hodiny jezdili Žilinou sem a tam, než jsme konečně našli odbočku na Terchovou. Klukům už se v autosedačkách pranic nelíbilo, a oba to dávali velice hlasitě najevo. Okolo půl 2. jsme konečně dorazili do Terchové, zaparkovali přímo u restaurace, a šli na zasloužený oběd. Počasí nebylo nic moc, občas drobně sprchlo, na obloze visely těžké mraky, všude bylo mokro. To však nebránilo klukům zkoumat venkovní hřiště, jelikož restaurace je v takové jakoby kůlně, vytápěné krbem, ovšem bez dveří, s jednou otevřenou stranou. Nejprve chtěl starší syn mermomocí skákat na trampolíně, která byla ovšem samá louže, samozřejmě jsem mu to nedovolila. Řev. Mladšího syna jsem vyndala z pískoviště právě včas, akorát se tam chtěl pohodlně usadit do louže vody. Dvojitý řev. 

Mezitím přinesli jako obvykle lákavě vypadající jídlo. Kluci zaujatí mokrým hřištěm jíst odmítli. Dali jsme se tedy do jídla. Po pár soustech se starší Daník ozval z mokré klouzačky: mami, já sjedu. Musela jsem vyletět, abych ho včas sundala. Šla jsem si dát další sousto, a musela jsem urychleně vyndat vytrvalého Matyáše z pískoviště, a takhle pořád dokola. Nakonec to ale skončilo 1:0 pro Matyho, jednou jsem za ním vystartovala příliš pozdě, a on se se škodolibým úsměvem uvelebil v té největší louži. 

Dojedli jsme výtečný oběd, převlékla jsem Matyáše, a před námi bylo posledních cca 80 kilometrů. Usadili jsme se do auta, kluci po chvíli opět usnuli, a za hodinku jsme byli na místě, v Demänovské dolině. Ten den už jsme si udělali jen krátkou procházku po okolí, a odpočívali jsme. 

Druhý den jsme se probudili do velmi pošmourného počasí. Přemýšleli jsme, co podnikneme. Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme autem do Jasné, pod lanovku na Chopok, druhý nejvyšší vrchol Nízkých Tater, a tak zjistíme, co a jak, a rozhodneme se, jestli nahoru pojedeme již ten den, nebo až jindy. Daníkovi jsem dala na triko zimní bundu, Maty dostal 2 mikiny.
Po příjezdu do Jasné jsme se brzo rozhodli, že to necháme na jindy, nám i dětem byla zima už dole, kde bylo 10 stupňů, a na vrcholu bylo prý na nule. Vymysleli jsme tedy plán B, cestu autem do vesnice Žiar, která leží v Západných Tatrách, cca 20 km od Nízkých Tater, a odtamtud po krásné lesní asfaltce bez aut Žiarskou dolinou na Žiarskou chatu. Stále bylo velmi pošmourno, ale nepršelo. Starší syn se rozhodl jet na svém kole-odrážedle, mladšího jsme dali do kočárku, do košíku jsem dala šátek na nošení, a šli jsme. Staršího syna neustálá jízda do kopce přestala bavit asi po 2 kilometrech. Kolo jsme dali na kočárek, staršího syna do kočáru, a mladšího jsem si uvázala do šátku. Po chvíli oba kluci usnuli. K chatě jsme dorazili nikoliv po avizované hodině a půl, ale po téměř 2,5 hodinách. Cesta však byla velmi pohodlná, a měli jsme před sebou krásné výhledy na vrcholky, které na nás občas vykoukly z mlhy. V chatě jsem koupila jen 1 magnet, jako suvenýr pro mamku, a šli jsme zase zpátky. Dolů jel vyspaný Daník opět na kole, a Matyášek v kočárku. Po cca 2 hodinách jsme dorazili k autu, a jeli jsme zpět na penzion, jen jsme se zastavili na nákup v Liptovském Mikuláši. Večer jsme přemýšleli, co budeme dělat další den. Předpověď slibovala celkem hezké počasí, polojasno, a teplotu až kolem 20 stupňů. Věděla jsem, že 1 den chci jet do Vysokých Tater, konkrétně do Tatranské Lomnice, a pokusit se sehnat lístek až nahoru na Lomnický štít, popřípadě vyjet alespoň na Skalnaté pleso, popřípadě i na Lomnické sedlo. Dohodli jsme se tedy, že tento výlet podnikneme následující den (úterý).

Naše plány však zmařilo počasí, probudili jsme se v půl 9. do velmi hustého deště. Server pro předpověď počasí však sliboval, že by mělo během krátké doby přestat, a mělo by svítit sluníčko. Na výlet do Lomnice jsem však bohužel nenašla odvahu. Ano, bohužel, protože v půl 11. se opravdu začaly mraky trhat, a v 11 už nebyl nikde ani mráček, na výlet však už bylo pozdě. Rozhodli jsme se tedy, že půjdeme na túru na Demänovskou horu, která se tyčí nad Demänovskou dolinou, a začátek značené cesty na vrchol měl být dle mapy na křižovatce nedaleko od hotelu. Dala jsem Matyho do šátku, oblékli jsme se, dali do batohu pití, a vydali jsme na túru.
Na křižovatce však nebylo po žluté značce ani stopy, šli jsme tedy dál. Po 500 metrech nám bylo jasné, že značku asi nenajdeme, tak jsme se rozhodli, že navštívme Demänovskou ledovou jeskyni. K parkovišti u jeskyně jsme došli po cca 45 minutách. No, u jeskyně. Byla jsem přesvědčená, že vstup do jeskyně bude poblíž. Když jsem se podívala úplně nahoru na skálu, viděla jsem tam nějaké lidi, a nějaký „domeček“. Upozornila jsem přítele, a přemýšleli jsme, kdo že to bydlí takhle vysoko ve skalách, a jak se tam dostane. Vydali jsme se k jeskyni. Cesta vedla do kopce, pořád do kopce. No teprve asi po 10 minutách mi docvaklo, co že to byl ten „domeček na skále“... Ano, hádáte správně, přesně tam byl cíl naší cesty, vstup do Demänovské ledové jeskyně. Ve 12:25 jsme po cca 20 minutách konečně stanuli u pokladen, a zjistili jsme, že za 5 minut začíná prohlídka, a další je až za hodinu a půl. Urychleně jsme si koupili lístky, a vydali se společně se skupinkou turistů po schodech do hlubin jeskyně. Prohlídka byla skvělá, jeskyně nádherné, jen posledních 10 minut Matyáš prořval, doslova jak tur. Nedovolila jsem mu prozkoumat jeskyni na vlastní pěst :-). Po výstupu zpátky na denní světlo se ze vzteklounka stalo opět miloučké batolátko, které brzy usnulo v šátku. Došli jsme na penzion okolo půl 3., dali jsme si pár hodin oddych, a okolo 5. jsme vyrazili na podvečerní procházku do nedaleké vesnice s názvem Pavčina Lehota, kde se nachází nejstrmější bobová dráha na Slovensku, a také se nad vesničkou tyčí malá rozhledna. Matýsek jel v kočárku, a Daník na kole-odrážedle. Vydali jsme se k rozhledně, cesta vedla okolo velké pastvy se stádem krav, v pozadí se tyčila Demänovská hora...Krásný pohled, připadala jsem si jak v reklamě na jogurty a sýry z čerstvého mléka. Po chvíli jsme dorazili až k rozhledně, a vylezli jsme nahoru. Já měla jako obvykle srdce až v kalhotách, z výšek mám celkem strach, ale zároveň musím vylézt na každou rozhlednu. Pokochali jsme se výhledem, a vydali jsme se na zpáteční cestu.

Program na středu byl jasný, co nejdříve ráno vyrazit směr Tatranská Lomnica.

Probudili jsme se okolo 7. hodiny do sluncem zalitého rána, zobli jsme něco k snídani, a vydali jsme se na cestu. Vzhledem k opravdu nádhernému počasí jsem moc nevěřila, že by lístek na Lomnický Štít byl ještě k mání, a můj odhad se ukázal jako správný. Koupila jsem si tedy alespoň lístek ke Skalnatému plesu, odtud jsem přemýšlela jet ještě na Lomnické sedlo, odkud je prý taky krásný výhled. Přítel se rozhodl šetřit, a počkat dole.
Vydali jsme se s klukama k lanovce. Naštěstí nahoru vedla pohodlná 4místná kabinková lanovka. Nástup proběhl bez problému, a lanovka se vydala na svou 20minutovou cestu nahoru. Já když jsem se ocitla v malé kabince pár desítek metrů nad zemí, jako obvykle se mi rozklepala kolena, a začala jsem si v duchu nadávat, kam že jsem to zase vlezla. Klukům se naopak jízda velmi líbila. Za 20 minut už jsme vystupovali u Skalnatého plesa. Výstup byl s malým v náruči, a starším za ruku poněkud obtížnější, ale podařilo se. Když jsem viděla stařičkou 2sedačkovou lanovku jezdící na Lomnické sedlo, okamžitě jsem cestu nahoru zavrhla, nejen proto, že jízda takovou lanovkou byla pro ženu se 2 malýma dětma technicky téměř nemožná. No a když jsem uviděla přijíždět červenou lanovku z Lomnického štítu, na mou duši jsem byla přešťastná, že jsem lístek nahoru nesehnala, a nemusím nastoupit do této prťavé kabinky, kterou čekají skoro 3 kilometry cesty stovky metrů nad zemí.

Hned u stanice lanovky na Skalnatém plese se nachází i poměrně velké dětské hřiště, kluci si tam pohráli, udělali jsme pár fotek, a jeli jsme zpátky dolů, já opět rozklepaná jak osika. Jelikož bylo teprve poledne, rozhodli jsme se jet do nedalekého Popradu, a projít si město. Auto jsme zaparkovali na jednom menším sídlišti nedaleko centra, a šli jsme se projít. Brzy jsme narazili na sympatickou malou jídelničku s obsluhou, kde nabízeli za 3,2 eur meníčko obsahující žampionovou polévku (množství dle chuti, přinesli nám celou mísu), řízeček s bramborem, a džbán vody s citronem.

Najedli jsme se dosyta, a vydali se na náměstí, kde jsme si jako třešničku na dortu dali několik kopečků výtečné zmrzliny. Prošli jsme si náměstí, kluci se celí zmáčeli v kašně, a šlo se k autu. Už nás tento den čekala jen cesta zpět do penzionu, jen jsme se ještě stavili na menší nákup. Další velmi povedený den byl za námi, a spolu s ním i polovina naší dovolené. Jak jsme strávili tu druhou, o tom napíšu v dalším článku zítra :-)

Slavuska - čtenářka
ChytráŽena.cz